32 C 322/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem a zákonným úrokem z prodlení ve výši, z částek a za období, jak jsou uvedena ve výroku I. tohoto rozsudku – to vše z titulu „Smlouvy o spotřebitelském úvěru Cofidis Pay č. [hodnota] “, kterou uzavřela žalobkyně se žalovanou dne [datum], na základě které žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr [částka] na nákup zboží u společnosti [právnická osoba]., přičemž úvěrový limit činil [částka]. Žalovaná na úvěr uhradila pouze [částka]. Jelikož žalovaná nesplácela poskytnutý úvěr řádně dohodnutým způsobem, využila žalobkyně svého oprávnění, odstoupila od smlouvy a vyzvala žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu, splatnost pohledávky nastala ke dni [datum]. Dlužná částka ve výši [částka] je tvořena: nesplacenou jistinou úvěru [částka] a poplatky [částka]. Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši, z částek a za období, jak jsou specifikovány výše.

2. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá žalobní tvrzení, a to v podání doručeném soudu dne [datum] (na čl. 24 – 27 spisu) v němž uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela z dostupných databází, kde žalovanou lustrovala (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI) – doklady o těchto lustracích soudu předloženy nebyly. Dále žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovanou, které jsou promítnuty do žádosti o spotřebitelský úvěr, a dalších dokladů, které žalovaná doložila. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení předložila soudu listiny, které budou podrobněji rozebrány dále. Žalobkyně dále spočetla disponibilní zůstatek podle zavedeného vzorce a dospěla k závěru, že žalovaná je úvěruschopná.

3. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.

4. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je zejména popsán v odstavcích dalších, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Smlouvou o spotřebitelském úvěru Cofidis Pay č. [hodnota] ze dne [datum] – podepsanou žalovanou měl soud za prokázané znění této smlouvy, zejména výši úvěru [částka], který měl být splacen ve 24 měsíčních splátkách po [částka], úrok byl sjednám ve výši 18,86 % ročně a RPSN ve výši 18,86 % ročně.Sazebníkem pro smlouvy o spotřebitelském úvěru Cofidis Pay ze dne [datum] + Formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru Cofidis Pay + Zpracování osobních údajů + Všeobecnými pojistnými podmínkami č. [hodnota] – 12/2018 + Pojištěním schopnosti splácet spotřebitelský úvěr měl soud za prokázané znění těchto listin.Tabulkou umoření měl soud za prokázané, že žalovaná uhradila žalobkyni na splátkách celkem [částka].Listinou označenou jako „Přehled transakcí“ měl soud za prokázané, že žalobkyně zaslala na bankovní účet obchodníka [právnická osoba]. částku 10 623 dne [datum].Zprávou o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru [Jméno žalobkyně]. měl soud za prokázané, že žalobkyně provedla posouzení žalované před uzavřením smlouvy o úvěru, přičemž po provedené analýze byla žalovaná shledána úvěruschopnou.Odstoupením od smlouvy o úvěru a výzvou k okamžité úhradě dluhu, oznámením o zániku pojištění ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobkyně tímto dopisem odstoupila od smlouvy o úvěru a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky.Výzvou k úhradě dluhu – předžalobní upomínkou ze dne [datum] učiněnou zástupcem žalobkyně + Podacím lístkem měl soud za prokázané, že žalobkyně řádně vyzvala žalovanou prostřednictvím svého zástupce k úhradě dluhu před podáním žaloby, a že tato výzva se dostala do dispozice žalované, neboť byla zaslána doporučenou zásilkou na adresu trvalého pobytu žalované.

5. Na základě zjištění učiněných z předložených listin soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, který plně odpovídá žalobním tvrzením, jak byla podrobněji popsána výše, nicméně nebylo prokázáno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně prověřila úvěruschopnost žalované, resp. že úvěruschopnost žalované správně vyhodnotila. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované pouze na základě tvrzení žalované, která si řádným způsobem neověřila. Příjmy a výdaje žalované byly žalobkyní ověřeny pouze na základě statistických modelů. Zároveň si nijak neověřila majetkové poměry, způsob bydlení ani to, zda má žalovaná další finanční závazky. Z výpisu exekučních řízení E a EXE soud zjistil, že před uzavřením smlouvy o úvěru byla proti žalované zahájena 2 exekučních řízení EXE, po uzavření smlouvy o úvěru nebylo proti žalované zahájeno žádné exekuční řízení. Z toho je evidentní, že žalovaná rozhodně úvěruschopná nebyla, naopak šlo o dlužníka, neschopného řádné splácet své závazky. Tyto závazky žalovaná vůči žalobkyni zatajila. Z posouzení úvěruschopnosti přitom vyplývá, že žalobkyně měla provést lustraci žalované v Centrální evidenci exekucí s negativním výsledkem, což s ohledem na výše uvedené nasvědčuje nedostatečnému posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované.

6. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

7. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum] věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, žalobkyně se vůbec nezabývala majetkovou situací žalované a poskytla úvěr osobě, o které neměla prakticky žádné informace.

17. Soud proto věc posoudil dle § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“

18. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] ve věci sp. zn. [spisová značka], jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

19. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno [částka] z titulu úvěrové smlouvy, žalovaná uhradila na dluh celkem [částka]. Soud proto žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované částku [částka]. Jelikož soud úvěrovou smlouvu posoudil jako neplatnou pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované, nepřiznal žalobkyni nic, kromě jistiny a zamítl soud ostatní nároky žalobkyně, jak jsou vyčísleny ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení (k tomu srov. právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. [spisová značka]).

20. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu 66,8 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalované, tak činil 33,2 %. Odečtením úspěchu žalované od úspěchu žalobkyně dospěl soud k procentuální výši nákladů řízení, které soud jako oprávněné žalobkyni přiznal ve výši 33,6 %, a to z celkových, tzn. ještě poměrně nesnížených nákladů řízení, které činily [částka], tzn., že soud žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku [částka]. Celkové (tedy ještě poměrně nesnížené) náklady řízení byly tvořeny: zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby [částka] dle zákona o soudních poplatcích, odměnou za zastoupení advokátem [částka] za tři úkony právní služby po [částka] dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (soud ohledně nákladů řízení aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje [částka], a úspěšné žalobkyni v něm byla přiznána náhrada nákladů řízení), třemi režijními paušály po [částka] dle § 14b odst. 6 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem [částka] a 21 % sazbou daně z přidané hodnoty z nákladů [částka] dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení zástupci žalobkyně.