Výrok
I. Řízení se v části požadující zaplatit částku ve výši [částka] zastavuje.
II. V části požadující zaplatit částku [částka] a dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaný úrok ve výši [částka], zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od 16 .1 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, úrok 18,95 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částku [částka], do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.
III. Žalobkyni soud neukládá povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum], doplněnou ze dne [datum], domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen ,,právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne [datum] se žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit úvěr spolu se smluvním úrokem, pojištěním a dalšími poplatky, nejpozději do [datum]. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Žalovaný na úvěr uhradil celkem [částka]. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši [částka], poplatků v celkové výši [částka], smluvního úroku v kapitalizované výši [částka] a zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši [částka]. Žalobkyně se dále domáhala uhrazení smluvního úroku ve výši 18,95 % ročně z dlužné jistiny a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení.Dále právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne [datum] se žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit úvěr spolu se smluvním úrokem, pojištěním a dalšími poplatky, nejpozději do [datum]. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Žalovaný na úvěr uhradil celkem [částka]. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši [částka], poplatků v celkové výši [částka], smluvního úroku v kapitalizované výši [částka] a zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši [částka]. Žalobkyně se dále domáhala uhrazení smluvního úroku ve výši 19,31 % ročně z dlužné jistiny a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní.
3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když se žalobkyně ani žalovaný na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřili, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemají námitek.
4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] soud zjistil, že na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši [částka], administrativním poplatkem ve výši [částka], hotovostním inkasem splátek ve výši [částka] a pojištěním ve výši [částka], prostřednictvím pravidelných 60 týdenních splátek ve výši [částka].
6. Z karty zákazníka vyplývá, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán s příjmem ve výši [částka], na příspěvcích na bydlení/živobytí pobíral celkem [částka]. Bydlel v nájmu, na nákladech hradil [částka] měsíčně, na osobních nákladech pak [částka]. Na další půjčky hradil [částka] měsíčně.
7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] soud zjistil, že na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši [částka], administrativním poplatkem ve výši [částka], hotovostním inkasem splátek ve výši [částka] a pojištěním ve výši [částka], prostřednictvím pravidelných 60 týdenních splátek ve výši [částka].
8. Z karty zákazníka vyplývá, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán s příjmem ve výši [částka], na příspěvcích na bydlení pobíral celkem [částka]. Bydlel v nájmu, na nákladech hradil [částka] měsíčně, na osobních nákladech pak [částka]. Na další půjčky hradil [částka] měsíčně.
9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], soud zjistil, že pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne [datum], jak je doloženo podacím lístkem ze dne [datum].
10. Z předžalobní výzvy k úhradě ze dne [datum] (včetně poštovního podacího lístku ze dne [datum]) vyplývá, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby.
11. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět o celkem částku [částka], která byla povinným uhrazena v insolvenčním řízení, s tím, že částka [částka] byla započtena na úvěrovou smlouvu č. [hodnota] a částka [částka] byla započtena na úvěrovou smlouvu č. [hodnota]. V rozsahu částečného zpětvzetí soud řízení částečně zastavil (výrok I. rozsudku).
12. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o.z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po [datum]).
13. Dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Dle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
17. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
19. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
20. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
21. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
22. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
23. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela dvě smlouvy o úvěru, na jejichž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka] a ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně úvěry vrátit spolu se smluvním úrokem, poplatky a pojištěním, prostřednictvím pravidelných týdenních splátek v dohodnuté výši. Žalovaný na oba úvěry částečně hradil. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávky.
24. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum] věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
26. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.
27. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.
28. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost smluv o úvěru namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla právní předchůdkyní žalobkyně řádně posouzena před poskytnutím úvěrů žalovanému. Právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování majetkové situace žalovaného vycházela z údajů uvedených v předmětných listinách, které zanesla do karet zákazníka. K posouzení úvěryschopnosti pak žalobkyně soudu předložila pouze tyto zákaznické karty. Soud tak nemohl ověřit správnost údajů v nich uvedených, když podkladové listiny soudu předloženy nebyly. Žalobkyně, ačkoliv byla soudem vyzvána nepředložila soudu žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jeho výdajů, neboť soudu nedoložila ani pracovní smlouvu či jiný doklad o příjmech žalovaného ani žádné doklady o výdajích žalovaného. Dále bylo soudem zjištěno, že proti povinnému byla zahájena četná exekuční řízení před poskytnutím úvěrů právní předchůdkyní žalobkyně. Posouzení úvěruschopnosti žalované tak dle soudu s ohledem na zjištěné okolnosti nebylo provedeno, v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru ani s uvedenou judikaturou, s odbornou péčí.
29. Jelikož soud shledal smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné, představují částky [částka] a [částka] poskytnuté žalovanému bezdůvodné obohacení, které je žalovaný dle § 2991 o.z. a § 2993 o.z. povinen vrátit žalobkyni. Dle sdělení žalobkyně žalovaný uhradil celkem částku [částka] a částku [částka] v průběhu insolvenčního řízení. Žalovaný tak žalobkyni ničeho nedluží, proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok II).
30. O náhradě nákladů řízení (viz výrok III) soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že v převážné většině byla ve věci úspěšná žalovaná, neboť úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky (viz např. usnesení NS ČR ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka] nebo usnesení NS ČR ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka]). Soud však nezjistil, že by žalovanému nějaké náklady řízení vznikly, proto soud neuložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení.