Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. V části požadující zaplatit částku [částka] a dále zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 12 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Podle tvrzení žalobkyně uzavřela původní věřitelka obchodní společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] (dříve [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].), se sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [jméno FO], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] (dále jen „původní věřitelka“), s žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru. Na základě uzavřené smlouvy načerpal žalovaný úvěr až do výše [částka]. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek. Poslední splátka byla splatná do [datum]. Před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila původní věřitelka schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný úvěr neuhradil a je tak v prodlení s jeho úhradou. Následně postoupila původní věřitelka pohledávku ze smlouvy o revolvingovém úvěru na žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že původní věřitelka (resp. předchůdkyně původní věřitelky, společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].) uzavřela s žalovaným dne [datum] tuto smlouvu. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši [částka] (maximální úvěrový limit). Celková splatná částka měla činit [částka]. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek. Úroková sazba činila 146,949 % ročně.
5. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný na dluh ze smlouvy o úvěru uhradil celkem [částka]. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové hodnotě [částka].
6. Ze smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek ze dne [datum], jejího dodatku č. [hodnota] a seznamu soud zjistil, že původní věřitelka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobkyni.
7. Z oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku plyne, že toto oznámení bylo žalovanému zasláno dne [datum].
8. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího lístku z téhož dne plyne, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.
9. Dle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
13. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
16. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
17. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
18. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
19. Soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, že na základě uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum] poskytla původní věřitelka žalovanému finanční prostředky ve výši [částka]. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek. Poslední splátka byla splatná do [datum]. Před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudila původní věřitelka schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný uhradil na dluh ze smlouvy celkem [částka]. Následně postoupila původní věřitelka pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobkyni. Dne [datum] vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky.
20. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci vedené pod sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum] věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
22. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.
23. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.
24. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost smlouvy o úvěru namítat, naopak, soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Soud je přesvědčen, že otázka zkoumání, resp. nezkoumání úvěruschopnosti je vzhledem k výše uvedenému praxí negativně zasahující do ochrany veřejného pořádku a je tak namístě dovodit neplatnost absolutní ve smyslu § 588 o. z. V daném případě je podstatné, že úvěruschopnost žalovaného nebyla právní předchůdkyní žalobkyně řádně posouzena před poskytnutím úvěru. Žalobkyně se v žalobě u posouzení úvěryschopnosti žalovaného omezila na sdělení, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při posuzovaná majetkové situace žalovaného pouze z jím uvedených údajů a z lustrací z databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Žalobkyně, ačkoliv byla soudem vyzvána, nepředložila soudu žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného, a to zejména na výdajové stránce, neboť soudu nedoložila žádné listiny, které by zkoumání výdajů osvědčily (výpis z pohybu na účtu žalovaného apod.). Posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak podle soudu nebylo provedeno v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru ani s uvedenou judikaturou, natož pak s vyžadovanou odbornou péčí.
25. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru za neplatnou (absolutně), představuje částka [částka] bezdůvodné obohacení, které je žalovaný podle § 2991 o. z. a § 2993 o. z. povinen žalobkyni vrátit. Žalovaný uhradil celkem [částka]. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit [částka] (výrok I. rozsudku). Soud žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z této částky ve smyslu § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by byl zřejmý okamžik vzniku prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky.
26. Podle rozsudku NS ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). S ohledem na skutečnost, že žalovaná neuvedla žádná tvrzení, ze kterých by soud mohl stanovit míru možných splátek vymáhané pohledávky, určil dobu splatnosti od právní moci tohoto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 160 o.s.ř., jako třídenní. S ohledem na novou dobu splatnosti určenou soudem, se žalovaná nemohla dostat do prodlení, proto soud nepřiznal zákonný úrok z prodlení, za dobu předcházející.
27. V části požadující zaplacení zbývající jistiny, poplatků a zákonného úroku z prodlení soud žalobu z výše popsaných důvodů zamítnul (výrok II).
28. O náhradě nákladů řízení (viz výrok III) soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšnou byla žalobkyně, neboť z požadované částky [částka] jí bylo přisouzeno [částka]. Žalobkyně tak měla úspěch z 51,81 %, náleží jí tak náhrada nákladů ve výši 3,62 % (51,81 % – 48,19 %). Žalobkyni takto náleží náhrada soudního poplatku ve výši [částka], odměna za celkem [hodnota] úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), konkrétně za přípravu a převzetí zastoupení, výzvu k plnění se skutkovým a právním rozborem věci a sepis žaloby. Tarifní hodnota činí v souladu s § 7 a. t. částku [částka], odměna za 1 úkon právní služby tak činí [částka]. Žalobkyni rovněž náleží paušální náhrada za 3 úkony právní služby podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši [částka] za úkon.
29. Celková odměna zástupce žalobkyně tak činí [částka] (3 x [částka]), celková náhrada paušálních výdajů pak [částka] (3 x [částka]). Žalobce má nárok také na náhradu DPH ve výši 21 % z částky [částka], tedy na [částka]. Celkem tak má žalobkyně nárok na náhradu nákladů ve výši [částka], z čehož 3,62 % činí [částka], což je částka, kterou soud žalobkyni přiznal.