Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. V části požadující zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši [částka], se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala na žalované zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela dne [datum] se žalovanou smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit úvěr prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši [částka]. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalované. Jelikož žalovaná splátky nehradila včas a řádně, zesplatnila žalobkyně úvěr ke dni [datum]. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši [částka] a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka]. Dále se žalobkyně domáhala uhrazení zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celé řízení zůstala zcela pasivní.
3. Soud ve věci nařídil jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila. Jelikož nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání, postupoval soud dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila.
4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] soud zjistil, že na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši [částka] na dobu neurčitou. Žalovaná se zavázala žalobkyni úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 10 % měsíčně prostřednictvím 12 pravidelných měsíčních splátek ve výši [částka]. Pro případ prodlení byl mezi stranami dohodnut poplatek za písemnou upomínku k úhradě dlužné částky ve výši [částka].
6. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že žalovaná byla v době poskytnutí úvěru zaměstnána s příjmem ve výši [částka] měsíčně. Na nákladech na bydlení hradila [částka] měsíčně. Další úvěry ani půjčky neměla. Lustrace databází SOLUS, REPI, INS, AML a AML/CFT a databáze odcizených dokladů byla s negativním výsledkem.
7. Detail pohybu plateb prokazuje, že byla z účtu žalobkyně na účet žalované uvedený ve smlouvě o úvěru poukázána dne , datum[částka] částka, .
8. Z upomínky č. [hodnota] ze dne [datum] a upomínky č. [hodnota] ze dne [datum] se podává, že žalovaná byla opakovaně vyzývána k úhradě dlužných splátek.
9. Z předžalobní výzvy k úhradě ze dne [datum] (včetně poštovního podacího lístku ze dne [datum]) vyplývá, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby.
10. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o.z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po [datum]).
11. Dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Dle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
18. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
19. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
20. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
21. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že žalobkyně se žalovanou jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala žalobkyni úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 10 % měsíčně prostřednictvím 12 pravidelných měsíčních splátek ve výši [částka]. Žalovaná na úvěr ničeho neuhradila.
22. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum] věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
24. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.
25. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.
26. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost smlouvy o úvěru namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované. Žalobkyně při posuzování majetkové situace žalované vycházela z lustrace databází SOLUS, REPI, INS, AML a AML/CFT, databáze odcizených dokladů a z údajů sdělených žalovanou. Žalobkyně nepředložila žádný další důkaz o tom, že se skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalované včetně jejích výdajů, neboť soudu nedoložila žádný doklad o příjmech žalované, ani žádný doklad o výdajích žalované. Posouzení úvěruschopnosti žalované tak dle soudu s ohledem na zjištěné okolnosti nebylo provedeno, v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru ani s uvedenou judikaturou, s odbornou péčí.
27. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, představuje částka [částka] poskytnutá žalované bezdůvodné obohacení, které je žalovaná dle § 2991 o.z. a § 2993 o.z. povinna vrátit žalobkyni (viz výrok I). Soud žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z této částky ve smyslu § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by byl zřejmý okamžik vzniku prodlení žalované s úhradou dlužné částky.
28. Dle rozsudku NS ČR ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka] ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
29. Ve zbývající části, tedy co do nákladů za upomínání a zákonného úroku z prodlení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok II).
30. O náhradě nákladů řízení (viz výrok III) soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., dle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, když její neúspěch tvořil pouze zamítnutý požadavek na poplatek za upomínání a úrok z prodlení v nepatrné výši, proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva v plné výši. Jelikož řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní v obdobných věcech, kdy se jednotlivé žaloby liší pouze označením žalovaných, číslem smlouvy a údaji o výši dluhu, byly náklady řízení stanoveny dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do [datum]. Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastupování za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva) 3 x [částka], tj. celkem [částka], náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, tj. [částka] a zaplacený soudní poplatek ve výši [částka], tj. celkem [částka].
31. Soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Protože žalovaná byla po celou dobu řízení pasivní, nejsou soudu známy její aktuální sociální a majetkové poměry. Proto soud lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.