Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. V části požadující zaplatit částku [částka] a dále kapitalizovaný úrok ve výši [částka], úrok 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka] od [datum] do [datum], zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou (ve znění jejího doplnění ze dne [datum]), domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím s tím, že žalobkyně uzavřela dne [datum] s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce v hodnotě [částka] (tuto částku žalovaný načerpal). Žalovaný se úvěr splácet ve splátkách, jejichž výše byla stanovena jako 4 % dlužné částky. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Žalovaná na úvěr uhradila celkem [částka]. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka], poplatků v celkové výši [částka], nákladů na vymáhání ve výši [částka], smluvního úroku v kapitalizované výši [částka] a zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši [částka]. Dále se žalobkyně domáhala uhrazení zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z dlužné částky [částka] od [datum] do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní.
3. Soud ve věci nařídil jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila. Jelikož nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání, postupoval soud dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“), a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila.
4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru (šikovný účet) ze dne [datum] soud zjistil, že na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal žalobkyni úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 26,28 % ročně, prostřednictvím pravidelných splátek, jejichž výše činí minimálně 4 % dlužné částky. Pro případ prodlení žalované se splácením úvěru byla mezi stranami dohodnuta smluvní pokuta ve výši [částka] a účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši [částka] za měsíc vymáhání.
6. Z výpisu čerpání plyne, že žalovaný načerpal dne [datum] částku ve výši [částka]. Na úvěr uhradil celkem [částka].
7. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta plyne, že žalovaný měl podle svého vyjádření příjem ve výši [částka], jeho výdaje činily celkem [částka]. Žalovaný v době poskytnutí úvěru bydlel u rodičů.
8. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne [datum] (a podacího poštovního archu ze dne [datum]) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky.
9. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] (a podacího poštovního archu ze dne [datum]) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
10. Z posouzení úvěruschopnosti klienta – metodiky byl zjištěn způsob, který žalobkyně použila při tomto posouzení.
11. Z ostatních, před soudem provedených důkazů nebyly zjištěny žádné skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci.
12. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po [datum]).
13. Dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
17. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
19. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
20. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
21. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
22. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
23. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal žalobkyni úvěr vrátit spolu se smluvním prostřednictvím pravidelných splátek ve výši minimálně 4 % z dlužné částky. Žalovaný na úvěr uhradil celkem [částka].
24. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum] věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
26. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.
27. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.
28. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost smlouvy o úvěru namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému. Žalobkyně, ač byla soudem vyzvána, nepředložila žádný důkaz o tom, že se žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jejích výdajů, neboť soudu nedoložila ani nezbytné minimum k posouzení jeho majetkové situace. Pokud se žalobkyně spolehla pouze na tvrzení žalovaného, nebyl tento její přístup v žádném případě dostatečný. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak podle soudu s ohledem na zjištěné okolnosti nebylo provedeno, v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ani s uvedenou judikaturou, natož s odbornou péčí.
29. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, představuje částka [částka] poskytnutá žalované bezdůvodné obohacení, které je žalovaný podle § 2991 o. z. a § 2993 o. z. povinen vrátit žalobkyni. Ze žaloby i tabulky umoření vyplývá, že žalovaný na úvěr uhradil [částka], proto je povinen žalobkyni vrátit [částka] (viz výrok I). Soud žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z této částky ve smyslu § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by byl zřejmý okamžik vzniku prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky.
30. Podle rozsudku NS ČR ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka] ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). S ohledem na skutečnost, že žalovaná neuvedla žádná tvrzení, ze kterých by soud mohl stanovit míru možných splátek vymáhané pohledávky, určil dobu splatnosti od právní moci tohoto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 160 o.s.ř., jako třídenní. S ohledem na novou dobu splatnosti určenou soudem, se nemohla žalovaná dostat do prodlení, proto soud nepřiznal zákonný úrok z prodlení, za dobu předcházející.
31. Ve zbývající části, tedy co do smluvní pokuty, poplatků, nákladů na vymáhání, smluvního a zákonného úroku z prodlení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok II).
32. O náhradě nákladů řízení (viz výrok III) soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná do částky [částka], což představuje 71,98 % ve věci. Žalovaný byl úspěšný co do částky [částka], což představuje 28,02 % ve věci. Rozdíl činí 43,94 %. V tomto rozsahu má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní v obdobných věcech, kdy se jednotlivé žaloby liší pouze označením žalovaných, číslem smlouvy a údaji o výši dluhu, byly náklady řízení stanoveny dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění k datu provedení právního úkonu. Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastupování ve výši 3x [částka] (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva), tj. celkem [částka], dále náhrada hotových výdajů ve výši 3x [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, tj. [částka], náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši [částka] a zaplacený soudní poplatek ve výši [částka], tj. celkem [částka]. Z toho má žalobkyně právo na náhradu 43,94 %, tj. na [částka].
33. Soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Protože žalovaná byla po celou dobu řízení pasivní, nejsou soudu známy její aktuální sociální a majetkové poměry. Proto soud lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.