Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 4 500 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 993,70 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění
1. Žalobou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 19 500 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum].
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporoval.
3. Soud vyzval žalovaného, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že žalobce souhlasil s tímto postupem už v žalobě a žalovaný se ve stanovené lhůtě k navrhovanému postupu soudu nevyjádřil, rozhodl soud podle § 115a o.s.ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených účastníky.
4. Ze smlouvy o úvěru, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, potvrzení o vyplacení úvěru má soud za prokázané, že žalobce uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které žalovanému poskytl finanční prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Žalovaný byl povinen tyto prostředky vrátit spolu se smluvním úrokem v kapitalizované výši 4 500 Kč nejpozději do [datum]. Z těchto listin nemá soud za prokázané, že by žalobce jakkoli zkoumal před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného.
5. Z výzvy k úhradě ze dne [datum] a podacího lístku má soud za prokázané, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužných pohledávek ze smlouvy o úvěru.
6. Ze sdělení [právnická osoba]. ze dne [datum] má soud za prokázané, že na bankovní účet vedený na jméno žalovaného byla přijata v září 2024 příchozí platba ve výši 15 000 Kč.
7. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutkový závěr. Žalobce poskytl na základě smlouvy o úvěru žalovanému finanční prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Dle obsahu smlouvy byl žalovaný povinen tyto prostředky vrátit spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 4 500 Kč nejpozději do [datum]. Žalovaný finanční prostředky žalobci nevrátil. Soud nemá za prokázané, že by žalobce řádně zkoumal před poskytnutím zápůjčky úvěruschopnost žalovaného. Žalobci dle smluvních podmínek vzniklo právo na úhradu celkové částky ve výši 19 500 Kč sestávající z nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč a neuhrazeného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 500 Kč. Žalovaný na dlužnou pohledávku ničeho neuhradil, a to ani po předžalobní výzvě žalobce.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen jako „zákon o s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 zákona o s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o s. ú. (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o zápůjčce) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. Občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 stejného zákonného ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
14. Žaloba je v části důvodná.
15. Soud vzal za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému dne [datum] částku v celkové výši 15 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum]. Žalovaný na jistinu tohoto úvěru neuhradil ničeho, a to ani po zaslané předžalobní výzvě. Žalobce přitom nedoložil, že řádně zkoumal před uzavřením smlouvy o úvěru úvěruschopnost žalovaného. S ohledem na tuto skutečnost je nutné uzavřít, že smlouva o úvěru je neplatná. Soud má tak za to, že v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru) by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno: „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). K tomu blíže viz. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru) jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
16. S ohledem na závěr soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, vznikla žalovanému povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení, tedy vrátit částku 15 000 Kč odpovídající jistině úvěru. Z této částky žalovaný ničeho neuhradil. V dané procesní situaci bylo na žalovaném, aby tvrdil a následně taktéž i důkazně prokázal, že žalobci poskytnuté finanční prostředky uhradil. Žalovaný však tuto skutečnost netvrdil a ani z provedeného dokazování toto nevyplývá. S ohledem na uvedené proto soud žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 15 000 Kč (výrok I.). Žalobci však nenáleží požadovaný úrok z prodlení, neboť splatnost částky nastane až po marném uplynutí lhůty k plnění dle tohoto rozsudku. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 4 500 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.).
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že částečně procesně úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 38 %. Žalobce byl se svou žalobou úspěšný v rozsahu 69 % (přiznáním částky ve výši 15 000 Kč) a neúspěšný v rozsahu 31 % (nepřiznáním částky 4 500 Kč a zákonného úroku z prodlení, který byl k datu vyhlášení rozsudku vyčíslen na částku 2 225,84 Kč), rozdíl činí oněch 38 %. Tyto náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Celkem by tedy náhrada nákladů řízení při plném procesním úspěchu činila 2 615 Kč, z toho činí 38 % částku 993,70 Kč. Tuto částku 993,70 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobce. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní. Soud považuje žalobu za formulářovou, neboť u podepsaného soudu je podáno více obdobných žalob. Tyto žaloby je možné považovat za formulářové, neboť se v podstatě liší pouze údaji o konkrétním žalovaném, údaji týkajících se výše poskytnuté částky. Dle názoru soudu jsou tedy splněna kritéria stanovená v ustanovení § 14b odst. l vyhl. 177/96 Sb. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.