Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Řízení se v části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 15 % úroku ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a 9 % úroku z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky [částka] z titulu nesplacení úvěru poskytnutého žalované právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba].[IČO] IČO, , na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum]. Dále požadoval zaplacení 15 % úroku ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a zaplacení 9 % zákonného úroku z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporovala.
3. Podáním ze dne [datum], které bylo soudu doručeno téhož dne, sdělil žalobce k výzvě soudu ohledně označení důkazů ke zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru, že původní věřitel – společnost [právnická osoba] - řádně posoudil úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací vyžádaných a získaných od žalované, avšak k předmětným tvrzeným skutečnostem žalobce nemůže označit žádné důkazy. Dále žalobce uvedl, že pro případ, že by soud dospěl k závěru, že původní věřitel nedostatečně posoudil úvěruschopnost žalované, aby byla jistina úvěru považována za částku, o kterou se žalovaná na úkor původního věřitele bezdůvodně obohatila. V takovém případě bere žalobce zpět svůj návrh částečně zpět v části běžného úroku a úroku z prodlení do 3. dne po odeslání předžalobní výzvy a nadále požaduje, aby mu byl přiznán nárok na zaplacení jistiny poskytnutého úvěru společně s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a náhrada nákladů řízení.
4. Jestliže je návrh vzat částečně zpět, soud ve smyslu § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení co do části dotčené zpětvzetím zastaví (výrok II.).
5. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce – společnost [právnická osoba].[IČO] IČO, , uzavřel se žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které žalované poskytl finanční prostředky v celkové výši [částka]. Předmětná Smlouva o úvěru obsahovala prohlášení dlužníka, že dlužník podpisem smlouvy potvrzuje, že od věřitele převzal v místě jeho bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru. Žalovaná byla povinna poskytnuté peněžní prostředky ve výši [částka] vrátit spolu s úrokem ve výši [částka], úhradou za poskytnutí úvěru ve výši [částka], náklady na vyhodnocení úvěru ve výši [částka] a inkasním poplatkem ve výši [částka], celkem tedy částku [částka] ve 14 měsíčních splátkách ve výši [částka]. Z těchto listin nemá soud za prokázané, že by právní předchůdce žalobce jakkoli zkoumal před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalované.
6. Ze smluv o postoupení pohledávek ze dne [datum] a [datum], seznamů postupovaných pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] a [datum] má soud za prokázané, že právní předchůdci žalobce postoupili na žalobce pohledávku z výše uvedené Smlouvy, jakož i to, že byla žalované tato postoupení řádně oznámena dopisy zaslanými dne [datum] a [datum].
7. Z předžalobních výzev k úhradě ze dne [datum] a [datum] a podacích lístků má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce i žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužných pohledávek ze smlouvy o úvěru.
8. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutkový závěr. Právní předchůdce žalobce poskytl na základě smlouvy o úvěru žalované finanční prostředky v celkové výši [částka]. Dle obsahu smlouvy byl žalovaný povinen tyto prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši [částka], úhradou za poskytnutí úvěru ve výši [částka], náklady na vyhodnocení úvěru ve výši [částka] a inkasním poplatkem ve výši [částka], celkem tedy částku [částka] ve 14 měsíčních splátkách ve výši [částka]. Žalovaná finanční prostředky právnímu předchůdci žalobce nevrátila. Soud nemá za prokázané, že by právní předchůdce žalobce řádně zkoumal před poskytnutím zápůjčky úvěruschopnost žalované. Právní předchůdci žalobce dne [datum] a [datum] postoupili pohledávky z výše uvedené smlouvy na žalobce. Žalovaná poté na dlužné pohledávky ničeho neuhradila, a to ani po předžalobní výzvě žalobce.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen jako „zákon o s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 zákona o s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o s. ú. (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o zápůjčce) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. Občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 stejného zákonného ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
15. Žaloba je v části, která nebyla dotčena částečným zpětvzetím ze dne [datum], důvodná.
16. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované dne [datum] částku v celkové výši [částka], a to na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum]. Žalovaná na jistinu tohoto úvěru neuhradila ničeho, a to ani po zaslané předžalobní výzvě. Žalobce přitom nedoložil, že jeho právní předchůdce řádně zkoumal před uzavřením smlouvy o úvěru úvěruschopnost žalované. S ohledem na tuto skutečnost je nutné uzavřít, že smlouva o úvěru je neplatná. Soud má tak za to, že v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru) by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno: „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). K tomu blíže viz. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o zápůjčce) jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
17. S ohledem na závěr soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru vznikla žalované povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení, tedy vrátit částku [částka]. Z této částky žalovaná ničeho neuhradila. V dané procesní situaci bylo na žalované, aby tvrdila a následně taktéž i důkazně prokázala, že žalobci poskytnuté finanční prostředky uhradila. Žalovaná však tuto skutečnost netvrdila a ani z provedeného dokazování toto nevyplývá. S ohledem na uvedené proto soud žalované uložil zaplatit žalobci částku [částka] včetně úroku z prodlení, jehož výši a počátek prodlení soud hodnotí jako zákonný neodporující skutkovým zjištěním soudu (výrok I.). S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru však soud zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II.).
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce byl v řízení úspěšný méně než z poloviny (s přihlédnutím i k příslušenství pohledávky dotčeným částečným zpětvzetím žaloby) a žalované žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.