Výrok
I. Žaloba se v části, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 8.571 Kč s úrokem z prodlení kapitalizovaným ve výši 78,22 Kč od 15. 3. 2025 do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13.217 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4.646 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 13.217 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacené jistiny ze smlouvy o úvěru, kterou účastníci uzavřeli dne [datum] a na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10.000 Kč.
2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporoval.
3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobce dne [datum] převodem na bankovní účet žalovaného poskytl žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč (prokazuje výpis na č.l. 33). Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek společnosti [Jméno žalobce]., [Anonymizováno] v chráněném internetovém prostředí přístupném na základě zvoleného hesla, případně v mobilní aplikaci společnosti [Jméno žalobce]. k tomu určené. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit prostřednictvím 24 měsíčních splátek společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč (prokazuje smlouva o úvěru na č.l. 25-28). Žalobce před poskytnutím úvěru neprovedl řádné šetření úvěruschopnosti žalovaného (prokazuje karta klienta na č.l. 31). Žalovaný poskytnutý úvěr však nehradil řádně a včas, když na svůj dluh zaplatil pouze 5.354 Kč, proto žalobce využil svého práva a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky 13.217 Kč, která představuje neuhrazenou jistinu ve výši 8.331 Kč, poplatky za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, úroky v celkové výši 1.960 Kč, účelně vynaložené náklady v celkové výši 1.030 Kč a smluvní pokuty v celkové výši 1.500 Kč (prokazuje výzva k plnění a podací arch na č.l. 38-39). Žalobce opakovaně vyzval žalovaného k vrácení dlužné částky, žalovaný však na svůj dluh ničeho neuhradil (prokazuje předžalobní výzva a podací arch na č.l. 40-41) .
4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen jako „o.z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
6. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
7. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Podle ust. § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen jako „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný pouze částečně. Pro své rozhodnutí soud považoval za významné zodpovězení otázky, zda se v případě smlouvy o úvěru, která byla mezi účastníky uzavřena, jedná o platný smluvní závazek.
12. V daném případě, navzdory tomu, že šetření za účelem posouzení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet provedena byla, nelze smlouvu o úvěru považovat za platnou vzhledem k tomu, že samotné posouzení schopnosti spotřebitelský úvěr splácet nebylo provedeno s odbornou péčí, resp. bylo pouze formální a účelové. Vycházelo pouze z údajů, které poskytl žalovaný. Žalobce přitom soudu nedoložil listiny, kterými by bylo možné ověřit pravdivost v zákaznické kartě uvedených údajů o výši příjmů žalovaného. Žádnou listinu, kterou by prokázal alespoň základní šetření stran výše jiných závazků žalovaného, žalobce soudu nepředložil. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalobce neprokázal, že před uzavřením smluv při posouzení úvěruschopnosti žalovaného jeho právní předchůdce postupoval s odbornou péčí.
13. Pokud žalobce přesto poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr, byla smlouva od počátku neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 s. ú. Na danou neplatnost není možné pohlížet jako na neplatnost relativní. Neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní vzhledem k tomu, že dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně porušuje veřejný pořádek, neboť v případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, jelikož předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného.
14. Dle smlouvy o úvěru žalobce poskytl žalovanému dne [datum] částku 10.000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit prostřednictvím 24 měsíčních splátek společně s poplatkem. Jelikož žalovaný ve sjednané lhůtě ani později žalobci poskytnuté peněžní prostředky v plné výši nevrátil, když na svůj dluh uhradil pouze 5.354 Kč, na úkor žalobce se bezdůvodně obohatil (§ 2991 o. z.). Soud proto uložil žalovanému povinnost zbývající část dlužné jistiny ve výši 4.646 Kč představující bezdůvodné obohacení žalobci vrátit (výrok II. rozsudku).
15. S ohledem na shora uvedené závěry o neplatnosti smlouvy o úvěru soudu nezbylo, než uplatněný nárok žalobce ve zbývajícím rozsahu zamítnout, neboť k ujednáním, ve kterých se žalovaný zavázal uhradit smluvní poplatky, náklady na vymáhání a smluvní pokuty, nebylo pro neplatnost smlouvy možné přihlédnout. V případě uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení soud vyšel z ustálené soudní praxe kladoucí důraz na zvýšenou ochranu spotřebitele, dle které je spotřebitel povinen vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož se spotřebitel po tuto dobu nemůže dostat do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemohl poskytovateli úvěru vzniknout ani nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. Soud proto nárok žalobce ve zbývajícím rozsahu jako nedůvodný zamítl (výrok I. rozsudku).
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl v převážné části předmětu řízení úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto o nákladech řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.
17. Lhůtu k plnění soud určil podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. jako třídenní.