Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

12 C 121/2024

Soud: Okresní soud v NymburceDatum rozhodnutí: 22. 8. 2024Č. j.: 12 C 121/2024-50Samosoudkyně: Mgr. Blanka JirsákováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 4. 11. 2024Předmět řízení: <nezadán>ECLI:CZ:OSNB:2024:12.C.121.2024.1
neplatnost právního jednánísmlouva o úvěrubezdůvodné obohacenísrážky ze mzdypostoupení pohledávky
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 19. 11. 2026 máme 605 157 z 615 941 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (53) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15.992,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 16. 3. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 3.778,31 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1.523,64 Kč od 23. 9. 2021 do 28. 2. 2023, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.272,63 Kč od 23. 9. 2021 do 28. 2. 2023, úroku ve výši 22,99 % ročně z částky 15.992,30 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 15.992,30 Kč od 19. 9. 2023 do 15. 3. 2023, se zamítáIII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 1.391,30 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalovaném domáhala zaplacení peněžitého plnění uvedeného ve výroku I. a II. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba]., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen „věřitelka“), uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru dne [datum], z jejíhož titulu poskytla žalovanému úvěrový limit [částka], a to jako úvěr ke kreditní kartě, který měl žalovaný i s úroky vrátit ve splátkách. Žalovaný řádně a včas poskytnuté plnění nesplácel a věřitelka proto prohlásila úvěr za splatný dne [datum] s tím, že žalovaný na jistině zůstal dlužen částku [částka] s jejímž zaplacením se dostal do prodlení. Žalobkyně tvrdila, že věřitelka úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, potvrzeními z interních a externích databází a z výpisu z běžného účtu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] má soud za prokázané, že mezi věřitelkou a žalovaným bylo písemně dohodnuto, že věřitelka poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka], které se žalovaný zavázal vrátit i s úroky ve splátkách.

4. Ze žádosti o úvěr má soud za prokázané, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl ke svým poměrům, že má pracovní poměr na dobu neurčitou, dosáhl středního vzdělání, bydlí ve pronajatém bytě, jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce u zaměstnavatele [právnická osoba]. činí [částka]. Dále prohlásil, že příjem v jeho domácnosti činí [částka] z jednoho zdroje příjmů. Nezbytné měsíční náklady žalovaný vyčíslil na částku [částka], srážky ze mzdy uvedl ve výši [částka], jiné měsíční splátky také uvedl ve výši [částka] a počet vyživovaných osob 1.

5. Z vyjádření k procesu úvěruschopnosti soud zjistil, že věřitelka disponovala před uzavřením smlouvy o úvěru údaji o interních i externích závazcích žalovaného. Splátky interních závazků činily [částka] měsíčně a externích závazků [částka] měsíčně. Úvěrové závazky žalovaného u věřitelky přitom již činily celkem částku [částka].

6. Z výpisu z úvěrového účtu a platební historie soud zjistil, že věřitelka na účtu č. [č. účtu] vedeného pro žalovaného evidovala za období od [datum] do [datum] mimo jiné čerpání úvěru a úhrady splátek žalovaným. Rozdíl mezi čerpanými peněžními prostředky a uhrazenými splátkami činil [částka].

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] s přílohou, oznámení o postoupení pohledávky, podacího archu a potvrzení o úplatě soud zjistil že věřitelka se dohodla se společností [Anonymizováno] o postoupení pohledávek vyplývajících ze smlouvy o úvěru ze dne [datum]. Žalovanému bylo odesláno oznámení o postoupení pohledávky dne [datum]. Úplata za postoupení byla uhrazena.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] s přílohou, oznámení o postoupení pohledávky, podacího archu a potvrzení o úplatě soud zjistil, že se společnost [Anonymizováno]. dohodla se žalobkyní o postoupení pohledávek vyplývajících ze smlouvy o úvěru ze dne [datum]. Žalovanému bylo odesláno oznámení o postoupení pohledávky. Úplata za postoupení byla uhrazena.

9. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne [datum] a podacího lístku má soud za prokázané, že bylo dne [datum] žalovanému odesláno oznámení o prohlášení úvěru za splatný. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do [datum]. Výzva byla odeslána prostřednictvím držitele poštovní licence.

10. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího archu ze dne [datum] má soud za prokázané, že byl žalovaný před podáním žaloby vyzván zástupcem žalobkyně k úhradě s upozorněním na podání žaloby.

11. Po provedeném dokazování nemá soud za prokázané, že by věřitelka před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to zjištěním a ověřením úplných údajů o poměrech žalovaného a porovnáním příjmů a výdajů žalované. Nebylo prokázáno, že by věřitelka při zjišťování poměrů žalovaného vycházela, kromě potvrzení od zaměstnavatele, z jiných zdrojů než z prohlášení žalovaného, resp. že údaje poskytnuté žalovaným ověřila. Přitom již na základě údajů uvedených v žádosti o úvěr věřitelka musela získat pochybnosti, zda žalovaný bude schopen úvěr v poskytnuté výši splatit, když jeho úvěrové zatížené převyšovalo částku [částka]. Žalobkyně při posuzování žádosti dále neprokázala, že by věřitelka ověřila tvrzení o vlastním bydlení a počtu vyživovacích povinností. Žalobkyně se k jednání, které se konalo dne [datum] nedostavila. Sama se tak vzdala možností být soudem poučena podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o potřebě uplatnit tvrzení v tomto směru a navrhnout důkazy a o následcích nesplnění této povinnosti.1. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (1) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. (2).

14. Podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (1) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možnosti spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (2)

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Aktivní legitimace žalobkyně k žalobě byla prokázána na základě smlouvy o postoupení pohledávky a jejím oznámení v souladu s rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky z 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007. Žalobkyně na jejich základě vstoupila do práv věřitelky dle § 1879 a násl. o. z.

19. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud dále k závěru, že mezi žalovaným jako úvěrovaným a věřitelkou jako úvěrujícím byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

20. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že věřitelka při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Na základě toho nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když věřitelka poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi věřitelkou a žalobkyní ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

21. Soud na základě shora uvedeného uzavřel, že v projednávané věci věřitelka žalovanému poskytla na základě neplatné smlouvy o úvěru částku [částka], kterou žalovaný dosud nevrátil. Ve smyslu ust. § 2993 o. z. vzniklo věřitelce i žalovanému právo požadovat vrácení toho, co bylo dle neplatné smlouvy o úvěru splněno. Toto právo přešlo v souladu s ust. § 1879 o. z. na žalobkyni. Závazek žalované vrátit bezdůvodné obohacení ve výši [částka] se pak stal splatným dne [datum], neboť žalovaný byl vyzván k zaplacení v této lhůtě. Soud proto žalobě vyhověl co do částky [částka] a zároveň rozhodl o povinnosti žalované zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od [datum], neboť od této doby byl žalovaný v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 15 % p. a. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění, smluvního úroku a úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná co do částky [částka] a neúspěšná ohledně částky [částka]. Ve vztahu k celkové žalované částce ve výši [částka] byla žalobkyně tedy v řízení úspěšnější o 61,78 %. Žalobkyně má proto právo na náhradu 61,78 % všech účelně vynaložených nákladů řízení, které jsou reprezentovány částkou [částka], tedy na částku [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna za 3 úkony právní služby po [částka] dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) a paušální náhrada k těmto úkonům ve výši [částka] dle § 14b odst. 5 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2.000 Kč ve výši [částka].

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací