Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 35 848,06 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 189,45 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 758,98 Kč, úroku ve výši 6,7 % ročně z částky 34 580,06 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 35 848,06 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení peněžitého plnění uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovanou dne [datum] uzavřela Smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno], z jejíhož titulu poskytla žalované peněžní prostředky ve výši [částka], které žalovaná měla i s úroky vrátit v pravidelných splátkách. Žalovaná uhradila pouze částku [částka], opakovaně se dostávala do prodlení s úhradou splátek a následně již úvěr řádně nesplácela. Žalobkyně proto prohlásila úvěr za splatný s tím, že žalovaná na jistině zůstala dlužna částku [částka] s jejímž zaplacením se dostala do prodlení. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě údajů poskytnutých žalovanou, dále ověřila příjem žalované u zaměstnavatele a vyhodnotila údaje vyplývající z běžného účtu žalované. Dále prověřila výši a platební morálku žalované z příslušných databázích.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Ze žádosti o poskytnutí úvěru soud zjistil, že žalovaná dne [datum] žádala žalobkyni o poskytnutí úvěru ve výši [částka] za čelem konsolidace, aniž by v žádosti sdělila konkrétní údaje o svých příjmech, výdajích a poměrech.
4. Z výpisu CBCB a CRIF soud zjistil, že žalobkyně disponovala informacemi o úvěrovém zatížení žalované v celkové částce [částka] s celkovou měsíční splátkou [částka].
5. Z výpisu z běžného účtu soud zjistil, že žalobkyně v období od [datum] do [datum] vedla běžný účet žalované.
6. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo písemně dohodnuto, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši [částka], a to ve výši [částka] a [částka] za účelem předčasného splacení stávajících úvěrů u žalobkyně a ve výši rozdílu mezi částkou [částka] a součtem uhrazených závazků bez stanovení účelu bezhotovostním převodem na účet žalované.
7. Z výpisu z účtu č. [č. účtu] soud zjistil, že žalobkyně žalované převedla na běžný účet dne [datum] peněžní prostředky v částce [částka].
8. Z výpisu z úvěrového účtu č. [č. účtu], [č. účtu] a [č. účtu] soud zjistil, že dne [datum] byla na úvěrovém účtu žalované vedeném žalobkyní evidována čerpání úvěru a splátka úvěru ve výši [částka] a [částka].
9. Z dopisu ze dne [datum] a dodejky soud zjistil, že žalobkyně žalované sepsala písemné upozornění, že eviduje dlužnou částku [částka] na úhradu úvěru a vyzvala žalovanou k úhradě. Dopis byl odeslán dne [datum] prostřednictvím [právnická osoba].
10. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne [datum] a dodejky podané dne [datum] držiteli poštovní licence má soud za prokázané, že bylo žalované odesláno oznámení o prohlášení úvěru za splatný ke dni [datum].
11. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího archu ze dne [datum] má soud za prokázané, že byla žalovaná vyzvána k neprodlené úhradě a upozorněna na možnost podání žaloby. Výzva byla předána držiteli poštovní licence dne [datum].
12. Po provedeném dokazování nemá soud za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet, a to zjištěním a ověřením úplných údajů o poměrech žalované a porovnáním příjmů a výdajů žalované. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně při zjišťování poměrů žalované vycházela z jiných zdrojů než údajů o transakcích uskutečněných prostřednictvím běžného účtu žalované v období před uzavřením smlouvy o úvěru obsažených ve výpisu z běžného účtu. Žalobkyně neprokázala, že by poměry žalované, jakkoliv dále zjišťovala a ověřila. Žalobkyně přitom již na základě údajů zjištěných z běžného účtu žalované o provedených transakcích musela získat pochybnosti, zda žalovaná bude schopna další úvěr ve výši cca [částka] splácet, když již měla v hodnotě cca [částka], který splácela částkou cca [částka] měsíčně. Žalobkyně neprokázala, že s negativním výsledkem provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, bankovním a nebankovním registru klientských informací.
13. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
15. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (1) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. (2).
16. Podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (1) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možnosti spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (2)
17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
18. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
19. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
20. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud dále k závěru, že mezi žalovanou jako vydlužitelem a žalobkyní jako zapůjčitelem byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C[Anonymizováno], OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS [Anonymizováno], to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
21. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Na základě toho nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalované úvěr, přestože ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.
22. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalované částku [částka], má právo ve smyslu ust. § 2993 o. z. na vrácení poskytnutého plnění a stejně tak i žalovaná. Žalovaná z titulu smlouvy o úvěru již uhradila částku [částka]. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaná již žalobkyni nezůstala ničeho dlužna a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
23. Právo na náhradu nákladů řízení by měla dle § 142 odst. 1 o. s. ř. na náhradu nákladů řízení. Žalovaná však v řízení zůstala nečinná a neučinila na svou obranu žádné procení úkony, v jejichž důsledku by jí ve vztahu k vedenému řízení vznikly účelně vynaložené výlohy, jež by jí žalobkyně měla nahradit. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.