Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z této částky od 13. 6. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se pro částku [částka], kapitalizovaný úrok ve výši [částka], úrok ve výši 22,02 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka] a pro úrok z prodlení ve výši 11,75 % z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala proti žalované jako právní nástupce společnosti [právnická osoba], IČ: [IČO], zaplacení částky [částka] s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úrokem ve výši 22,02 % ročně z částky [částka] od 30. 4.2 024 do zaplacení. Tvrdila, že její právní předchůdce na základě smlouvy uzavřené se žalovanou dne [datum] poskytl žalované peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s poplatkem ve výši [částka] ve splátkách. Žalovaná uhradila pouze částku [částka], dále již splátky nehradila a dne [datum] byla proto vyzvána k zaplacení celého úvěru. K postoupení pohledávek žalobkyni došlo smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a žalovaná byla o tomto vyrozuměna. Před podáním žaloby žalobkyně žalované odeslala výzvu k zaplacení, žalovaná však žalobkyni nic neplnila.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Ze smlouvy č. [hodnota] uzavřené mezi žalovanou a věřitelem [právnická osoba], se sídlem v [adresa], IČ: [IČO] (dále jen „věřitel“), a smluvních podmínek soud zjistil, že dne [datum] se věřitel a žalovaná písemně dohodli, že věřitel poskytne žalované částku [částka] v hotovosti. Převzetí této částky žalovaná potvrdila. Žalovaná se zároveň zavázala vrátit věřiteli poskytnuté prostředky spolu s částkou [částka] v 21 měsíčních splátkách po [částka].
4. Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná o svých poměrech písemně prohlásila, že žije s rodiči, má základní vzdělání, je svobodná, má 1 vyživovací povinnost, má příjem [částka] měsíčně a její běžné měsíční výdaje činí [částka]. Dále žalovaná prohlásila, že je majitelem běžného účtu, není držitelem kreditní karty, nemá úvěry u jiného věřitele. Věřitel zde uvedl, že prohlášení žalované ověřil rozhodnutím o přiznání dávky.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní bylo dohodnuto postoupení pohledávky za žalovanou dle smlouvy č. [hodnota].
6. Z výzvy ze dne [datum] a poštovního podacího lístku soud zjistil, že žalovaná byla vyzývána k zaplacení ve lhůtě do 10 dnů a současně vyrozuměna o postoupení pohledávky. Dopis jí byl dne [datum] odeslán prostřednictvím držitele poštovní licence.
7. Z dopisu ze dne [datum] a poštovního podacího archu soud zjistil, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána zástupcem žalobkyně k zaplacení. Dopis jí byl dne [datum] odeslán prostřednictvím držitele poštovní licence.
8. Skutečnost, že žalovaná žalobkyni či věřiteli uhradila kromě částky [částka] další plnění, nebyla žalovanou tvrzena.
9. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
16. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a věřitelem byla uzavřena smlouva o zápůjčce, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda věřitel řádně splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
18. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že věřitel jako právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupoval s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý spotřebitelský úvěr vrátit jistinu i s úroky, a to v pravidelných splátkách. Z předložené zákaznické karty je zřejmé, že věřitel při prověřování úvěruschopnosti žalované postupoval ve všech případech zcela formálně a spokojil se s tím, že uvedené informace žalovaná stvrdila svým čestným prohlášením a podpisem. O tom svědčí zejména to, že žalobkyně nedisponuje žádnými doklady (např. potvrzení o příjmech, výpis z evidence obyvatel, výpisy z účtu), na základě kterých věřitel poměry žalované ověřoval a které měly být před uzavřením spotřebitelského úvěru žalobkyni předloženy. Současně nebylo prokázáno, že by byly řádně prověřovány měsíční výdaje žalované, ty byly evidentně stanoveny pouze odhadem, přičemž vůbec není zřejmé, které konkrétní položky jsou v nich zahrnuty. Postup věřitele v tomto případě tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalované splácet úvěr. Přičemž již z údajů, které žalovaná o svých poměrech věřiteli poskytla, musel věřitel získat pochybnosti, zda žalovaná bude schopna splácet své závazky.
19. Výdaje i příjmy žalované tak byly věřitelem zjišťovány zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (resp. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když právní předchůdkyně žalobkyně ve všech případech poskytla žalovanému úvěry, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi věřitelem a žalovanou ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.
20. Jestliže věřitel přes neplatnost smlouvy poskytl žalované peněžní prostředky v částce [částka], má ve smyslu ust. § 2993 o. z. právo na vrácení tohoto poskytnutého plnění. Toto právo bylo věřitelem žalobkyni v souladu s ust. § 1879 o. z. postoupeno a žalované to bylo věřitelem oznámeno. Soudu nezbylo, než uvěřit tvrzení žalobkyně, že žalovaná nic dalšího kromě částky [částka] neuhradila, když žalovaná na svoji obranu nic netvrdila. Závazek žalované vrátit bezdůvodné obohacení ve výši [částka] se pak stal splatným dnem [datum], neboť žalovaná byla v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] vyzvána k zaplacení ve lhůtě 10 dnů. Soud proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od [datum], neboť od této doby byla žalovaná v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 14,75 % p. a. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění, smluvního úroku a úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).
21. O nákladech řízení bylo dále rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když oba účastníci měli ve věci úspěch jen částečný. Přitom poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl přibližně obdobný.