Výrok
I. Řízení se pro požadavek na zaplacení částky 4 092,80 Kč zastavuje.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 24 843,47 Kč s kapitalizovaným úrokem do dne 19. 2. 2025 ve výši 3 219,75 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení do dne 19. 2. 2025 ve výši 3 990,87 Kč, úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 24 750,47 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 24 750,47 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení peněžitého plnění ve výši [částka] s příslušenstvím uvedeným ve výroku II. tohoto rozsudku. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že na základě Smlouvy o úvěru ze dne [datum] poskytla žalované společně s [jméno FO] úvěr ve výši [částka]. Vyčerpané peněžní prostředky se žalovaná zavázala vrátit i s úroky ve splátkách. Žalovaná splácela úvěr do [datum] a dále již nebylo ničeho plněno. Z důvodu úpadku zjištěného v insolvenčním řízení hlavního dlužníka [jméno FO] oznámila žalobkyně dne [datum] zesplatnění úvěru. Ke dni [datum] činila nesplacená jistina úvěru částku [částka]. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet posuzovala na základě údajů o příjmech a výdajích uvedených žalovanou v žádosti o úvěr, tyto ověřila výpisem z účtu žalované, ověřila evidenci žalované v insolvenčním rejstříku, splátkovou morálku žalované v CBCB a interní evidenci klientů. Výdaje žalované stanovila dle statistických dat. Žalobkyně tvrdila, že v souvislosti s předmětnou smlouvou již bylo uhrazeno [částka].
2. Žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky [částka] s tím, že tuto částku po zahájení řízení uhradil spoludlužník [jméno FO] v rámci insolvenčního řízení. Soud rozhodl dle ustanovení § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. Předmětem řízení zůstal nadále požadavek na plnění uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Z oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory sud zjistil, že žalované byl počínaje [datum] přiznán rodičovský příspěvek ve výši [částka] počínaje [datum].
5. Z výpisu z účtu č. [č. účtu] soud zjistil, že v období od 1. 6 2018 do [datum] na účet [jméno FO] byla vyplácena mzda od společnosti [Anonymizováno] [právnická osoba]. v různých částkách v rozpětí cca [částka] až [částka] měsíčně. V listopadu 2018 byly vyplaceny nemocenské dávky ve výši [částka], celkem bylo v tomto měsíci na účet [jméno FO] připsáno [částka] a odešlo [částka]. Zůstatek ke dni [datum] činil -[částka].
6. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] má soud za prokázané, že mezi žalobkyní, [jméno FO] a žalovanou bylo dohodnuto, že žalobkyně poskytne peněžní prostředky ve výši [částka] na účet č. [č. účtu]. Mezi účastníky bylo dohodnuto, že žalovaná vyčerpané peněžní prostředky vrátí s úroky ve splátkách.
7. Z výpisu z účtu č. [č. účtu] soud zjistil, že dne [datum] poskytla žalobkyně peněžní prostředky v částce [částka] na účet [jméno FO].
8. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle ust. 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud dále k závěru, že mezi žalovanou a [jméno FO] jako úvěrovanými a žalobkyní jako úvěrujícím byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak mu to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
16. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované a [jméno FO] nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda budou schopni dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Žalobkyně jednak neprokázala, že si opatřila informace od žalované a [jméno FO] o jejich skutečných a pravidelně se opakujících výdajích, například na základní životní potřeby (bydlení, vyživovací povinnosti, atp.). Na základě toho nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti obou úvěrovaných sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi úvěrujícími a žalobkyní ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.
17. Soud proto posoudil uplatněný požadavek žalobkyně dle § 2993 o. z. jako právo na vrácení poskytnutého plnění. Žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru ze dne [datum] poskytla žalované a [jméno FO] peněžní prostředky v částce [částka]. Soudu nezbylo, než uvěřit tvrzení žalobkyně, že v souvislosti s touto smlouvou o úvěru již bylo uhrazeno [částka], když žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soudu proto nezbylo, než žalobu zamítnout, neboť žalovaná, resp. [jméno FO], již nezůstala žalobkyni ničeho dlužna.
18. O náhradě nákladů soudního řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. když žalobkyně s uplatněným nárokem v řízení neuspěla, avšak žalované žádné náklady v řízení nevznikly, když zůstala v řízení naprosto pasivní.