12 C 394/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka], kapitalizovaného úroku za období od [datum] do [datum] ve výši [částka], kapitalizovaného úroku ve výši [částka] za období od [datum] do [datum], úroku ve výši 4,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] poskytla žalovanému převodem na účet peněžní prostředky ve výši [částka] za úrok ve výši 4,9 % ročně. Žalovaný dohodnuté splátky nehradil řádně a včas, došlo proto k zesplatnění úvěru ke dni [datum]. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, nahlédla do výpisu z účtu žalovaného, dále nahlédla do insolvenčního rejstříku a ověřila úvěrovou historii žalovaného v příslušných databázích.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v Polské republice, tedy na území členského státu Evropské unie, jedná se tedy o věc s cizím prvkem. Pravomoc zdejšího soudu v projednávané věci vyplývá z čl. 17 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I. bis), neboť v projednávané věci jde o spor ze spotřebitelské smlouvy a žalovaný, jako spotřebitel, má na území České republiky, v obvodu nadepsaného soudu, své bydliště. Rozhodným právem soud určil s přihlédnutím k povaze projednávané věci a místu obvyklého bydliště žalovaného jakožto spotřebitele právní řád České republiky, ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne [datum] o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Řím I.).

4. Ze smlouvy o vedení účtu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně se zavázala pro žalovaného vést běžný účet, přičemž žalovaný je oprávněn nakládat s peněžními prostředky na účtu prostřednictvím internetového bankovnictví a využívat platební kartu.

5. Ze žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru a z výpisu z běžného účtu soud zjistil, že žalovaný žalobkyni požádal o poskytnutí úvěru ve výši [částka] a zároveň prohlásil, že má pravidelný čistý měsíční příjem [částka], je rozvedený a vyživuje 1 dítě. Žalovaný neuvedl žádné výdaje ani závazky. Z interního registru žalobkyně zjistilo, že žalovaný má další úvěry ve výši [částka], které splácí částkou [částka] měsíčně. Výši příjmu žalobkyně ověřila výpisem z běžného účtu č. [č. účtu], který pro žalovanou vedla.

6. Ze smlouvy o hotovostním úvěru ze dne [datum] č. [Anonymizováno] a potvrzení o uzavření úvěru má soud prokázáno, že žalobkyně se prostřednictvím internetového bankovnictví zavázala poskytnout žalované, která je ve smlouvě označena rodným číslem, peněžní prostředky v částce [částka], a to převodem na účet žalované č. [č. účtu]. Žalovaný se zároveň zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky i s úroky ve splátkách.

7. Z výpisu z běžného účtu soud zjistil, že žalobkyně žalovanému částku [částka] poskytla převodem na účet č. [č. účtu] dne [datum].

8. Z historie úvěru soud zjistil, že žalobkyně v souvislosti s úvěrem č. [Anonymizováno] evidovala úhrady žalovaného v celkové výši [částka].

9. Z dopisu ze dne [datum] a dodejky soud zjistil, že žalobkyně v souvislosti s předmětnou smlouvou sepsala pro žalovaného výzvu k zaplacení dluhu vyplývajícího ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] ve výši [částka] s oznámením, že v případě neuhrazení dojde k zesplatnění úvěru. Dopis se dostal do dispozice žalovaného dne [datum].

10. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího archu ze dne [datum] má soud prokázáno, že zástupce žalobkyně v souvislosti s předmětnou smlouvou odeslal dne [datum] prostřednictvím držitele poštovní licence žalovanému výzvu k úhradě pohledávky v částce [částka] s přísl. ve lhůtě 7 dnů od odeslání s upozorněním na možnost jejího vymáhání.

11. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud o skutkovém stavu uzavřel, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v částce [částka] a žalovaný se zavázal tyto žalobkyni vrátit s úroky ve splátkách. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet na základě informací poskytnutých žalovaným a ověřených způsobem popsaným v bodu 5 tohoto odůvodnění. Žalobkyně částku [částka] žalovanému skutečně poskytla. Žalovaný žalobkyni v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil částku [částka]. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě celého zůstatku úvěru ve lhůtě do [datum].

12. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

20. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Soud se v návaznosti na tento právní závěr dále zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá ust. § 86 odst. 1 zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

21. V projednávaném případě soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, tedy aniž by spolehlivě zjistila, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tedy vrátit jistinu a zaplatit úroky ve splátkách. Žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalovaného postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, co o jeho příjmech a výdajích zjistila z výpisu z jejího běžného účtu. Žalobkyně nijak neověřila skutečnou výši pravidelných měsíčních výdajů žalovaného. Žalobkyně se dále v případě údaje o nezaopatřených dětech spokojila s uvedením počtu, aniž by tento údaj ověřila například požadavkem na předložení výpisu z evidence obyvatel, a ani výši výdajů, které má žalovaný v souvislosti s jejich výživou, žalobkyně nezjišťovala a nijak neověřila. Uvedený postup žalobkyně, spolu s lustrací žalovaného v příslušných registrech, lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Primárním smyslem povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost dlužníka, je právě ochrana individuálního spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Výdaje žalované byly ověřeny zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohla žalobkyně učinit kvalifikovaný závěr o schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalované úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

22. Žalobkyně i žalovaný mají dle § 2993 o. z. právo na vydání toho, co každý z nich na základě tohoto neplatného závazku plnil. Žalobkyně žalovanému poskytla částku [částka] a žalovaný již uhradil částku [částka]. Žalovaným již uskutečněné splátky lze na dluh z bezdůvodného obohacení započíst, aniž by bylo zapotřebí projevu směřujícího k započtení (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]). Žalovaný tedy zůstal žalobkyni dlužen částku [částka]. Splatnost tohoto dluhu nastala dnem [datum], kdy uplynula lhůta, kterou žalobkyně v souladu s ust. § 1958 odst. 2 o. z. poskytla žalovanému ve výzvě ze dne [datum]. Jelikož žalovaný žalobkyni dluh ve stanovené lhůtě nesplnil, dostal se ve smyslu ust. § 1968 o. z. do prodlení, a to ode dne [datum]. Žalobkyni přísluší podle § 1970 o. z. i úroky z prodlení. Jelikož výše úroků z prodlení nebyla mezi účastníky sjednána, soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, (výrok I.). Ve zbytku požadované jistiny, smluvního úroku a úroku z prodlení v zákonné výši soud žalobu jako nedůvodnou na základě shora uvedených důvodů zamítl (výrok II).

23. Právo na náhradu nákladů řízení by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl žalovaný, když ve vztahu k celkové žalované částce byl v řízení úspěšnější. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.

24. Lhůta k plnění byla soudem určena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. jako zákonná třídenní, místo plnění náhrady nákladů podle § 149 odst. 1 o.s.ř.