Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 000 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do- částky ve výši 19 481,50 Kč,- úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 554,09 Kč od 23. 1. 2025 do 29. 5. 2025,- úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 554,09 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení,- částky ve výši 289,42 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky [částka] spolu s úrokem z prodlení vymezeným ve výroku I. a II. Uvedla, že s žalovaným uzavřela distančním způsobem smlouvu o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky výši [částka]. Žalovaný se se splácením dostal do prodlení, žalobce tak smlouvu dne [datum] vypověděl. Žalovaný dluží žalobkyni celkem [částka], kdy tato částka se skládá z jistiny ve výši [částka], poplatku za vyplacení ve výši [částka] a smluvního úroku ve výši [částka], poplatků v souhrnné výši [částka], dále se žalobkyně domáhá smluvní pokuty ve výši [částka]. Žalobkyně zkoumala úvěryschopnost žalovaného, mimo jiné žalovaný neprocházel rejstříkem exekucí. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k plnění předžalobní výzvou.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, nesporoval tvrzení v ní uvedená.
3. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodoval na základě účastníky předložených listin.
4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným měla být uzavřena tato smlouva dne [datum], žalovanému měl být poskytnut úvěrový rámec ve výši [částka]. Smlouva měla být uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku.
5. Z listiny označené jako identifikované příjmy plyne, že žalobkyně měla zkoumat příjmy žalovaného, ten měl dosahovat čistého měsíčního příjmu ve výši [částka]. Žalobkyně k této listině však nepřiložila žádné jiné listiny, které by příjem žalovaného prokazovali.
6. Z listiny označené jako výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba] vyplývá, že žalobkyně se měla zabývat příjmy a výdaji žalovaného a zda bude schopen úvěr splácet. Příjem byl hodnocen ve výši uvedené již shora, výdaje měl mít žalovaný ve výši [částka] (z toho [částka] na bydlení). Žalobkyně k této listině však nepřiložila žádné jiné listiny, které by příjem a výdaje žalovaného prokazovali. Není zřejmé, co jsou zbytné výdaje a jak tedy žalobkyně došla k závěru, že žalovaný je úvěr schopen splácet,.
7. Z listiny označené jako obecné principy posuzování a filozofie Společnosti soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro toto řízení.
8. Z listiny označené jako Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že na účet č. [č. účtu] byla žalobkyní dne [datum] vyplacena částka ve výši [částka]. Ze sdělení [právnická osoba]. ze dne [datum] (č.l. 14) plyne, že tento účet vlastnil žalovaný.
9. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání ze stejného dne soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění, dopis byl odeslán dne [datum] a žalovaný měl plnit do 3 dnů ode dne doručení.
10. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je tak soud toho názoru, že žalobkyně nedostatečně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovanému byla poskytnuta částka [částka] a byl vyzván k plnění dopisem ze dne [datum].
11. Další navržené důkazy soud neprovedl, neboť pro posouzení věci jsou nadbytečné.
12. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ( dále jen z.s.ú.) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.
13. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
14. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
17. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu jen v části. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny a poplatků, úroků ze smlouvy o úvěru sjednaných mezi ní a žalovaným.
20. Žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm.a) z.s.ú.. Žalovaný měl poskytnutou částku splatit spolu s blíže specifikovanými poplatky a úroky. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. [spisová značka], tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS [Anonymizováno], které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci OPR-[právnická osoba]. proti GK[Anonymizováno] použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
21. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka] a Nejvyššího správního soudu sp.zn. [spisová značka] kdy uvedl, že „důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“
22. Ústavní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak plyne i z judikatury Soudního dvora EU jen samotný dlužník -spotřebitel a věřitel, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by proto měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
23. Způsob tohoto prověření pak naznačuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne [datum] sp.zn. [spisová značka] takto: „pokud zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1 stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
24. V projednávané věci žalobkyně vycházela z údajů získaných od žalovaného, které dle názoru soudu nedostatečně prověřila a vyhodnotila, soudu navíc ani přes výzvu vůbec nedoložila listiny, ze kterých tyto údaje od žalovaného čerpala. Žalobkyně v návrhu uvedla, že zkoumala, zda je na majetek žalovaného vedena exekuce, přičemž uzavřela, že tomu tak není. Soudu je však z úřední činnosti známo, že na majetek žalovaného bylo nařízeno vícero exekucí v době před poskytnutím úvěru (již od roku 2021). Ve světle těchto zjištění lze mít minimálně důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splatit. Soud proto uzavřel, že závazkový vztah nelze než hodnotit za neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z.
25. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku [částka] a tu je tedy povinen žalobkyni vydat. Součástí plnění stanovil soud také úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované zákonné výši dle nař.vl. 351/2023 Sb. od [datum] do zaplacení, když k úhradě pohledávky byl žalovaný vyzýván dopisem z [datum], tj. v době odpovídající § 87 odst. 1 z.s.ú. (výrok I). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost a částečnou nedospělost úroku z prodlení zamítl -výrok II.
26. Lhůtu k plnění soud stanovil zákonnou třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř.
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nebyly přiznány žádnému z účastníků. Ve věci byl úspěšnější žalovaný, jemu však náklady řízení nevznikly, proto nebyly přiznány nikomu.