Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnuto

Spisová značka

13 C 147/2026

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Okresní soud v Novém JičíněDatum rozhodnutí: 8. 10. 2026Č. j.: 13 C 147/2026-163Soudce: JUDr. Tomáš HozaAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 20. 11. 2026Předmět řízení: o 155 888,52 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSNJ:2026:13.C.147.2026.1
insolvencebezdůvodné obohaceníjistotadokazovánísmlouva o úvěrunáhrada nákladůoddluženívzájemný návrhnáklady řízenívzájemné plněníneplatnost smlouvylichvařidičský průkazpodnikatel
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 21. 11. 2026 máme 605 660 z 616 458 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (21) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 8. 10. 2026

Výrok byl opraven usnesením ze dne 19. 10. 2026 (§ 164 o. s. ř.), viz Rozhodnutí v této věci.

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 155 188,52 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 170 151,12 Kč za dobu od 6. 5. 2026 do zaplacení, dále spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 962,60 Kč a spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 32 345 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Pokud se žalovaná dále domáhala po žalobci zaplacení částky 106 655 Kč, vzájemný návrh se v této části zamítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 15 688,15 Kč k rukám [Jméno advokátky], advokátky se sídlem [adresa], do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 155 888,52 Kč s příslušenstvím, sestávající ze zesplatněné jistiny úvěru ve výši 155.188,52 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 14.962,60 Kč, nákladů na upomínání ve výši 800 Kč, zákonného úroku z prodlení a náhrady nákladů řízení. Tvrdil, že dne 13. 10. 2022 uzavřel se žalovanou elektronicky prostřednictvím klientské zóny smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 195.000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v měsíčních splátkách ve výši 8.435 Kč, avšak splátku splatnou dne 15. 12. 2025 neuhradila a dostala se do prodlení. Žalobce žalovanou opakovaně vyzýval k úhradě dlužné částky prostřednictvím písemných upomínek ze dne 20. 1. 2026 a 5. 2. 2026, avšak bezvýsledně. V důsledku porušení smluvních povinností proto dne 21. 4. 2026 přistoupil k zesplatnění úvěru a vyzval žalovanou k úhradě zbývající jistiny, smluvních úroků a dalších nákladů. Dále tvrdil, že před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalované v souladu se zákonnými požadavky.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby a vzájemným návrhem se domáhala zaplacení částky 139.378 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Nárok žalobkyně co do základu i výše neuznávala a namítala neplatnost, případně nevymahatelnost úvěrového vztahu pro rozpor s dobrými mravy, principem poctivosti právního jednání a ochranou spotřebitele. Uváděla, že ačkoliv byl úvěr sjednán na částku 195.000 Kč, bylo jí fakticky vyplaceno pouze 44.622 Kč, zatímco zbývající část byla použita na refinancování předchozího úvěru žalobkyně a na úhradu různých administrativních nákladů, jejichž oprávněnost a přiměřenost zpochybnila. Namítala zejména nepřiměřenost poplatků za administrativní úkony a odměnu zprostředkovateli, přestože žádný zprostředkovatel podle jejího tvrzení při sjednání úvěru nevystupoval. Dále zpochybňovala platnost a vymahatelnost doplňkové služby PODPORA, za niž měla hradit celkem 205.416 Kč, a tvrdila, že tato služba představovala skrytou součást ceny úvěru, nebyla jí řádně vysvětlena a byla faktickou podmínkou poskytnutí úvěru. Žalovaná dále poukazovala na předchozí navazující úvěrové vztahy mezi účastníky, které byly podle jejího názoru založeny na opakovaném refinancování vlastních pohledávek žalobkyně spojeném s účtováním nových poplatků a nákladů. Uváděla, že v období od listopadu 2021 do října 2022 od žalobkyně obdržela celkem 142.877 Kč, zatímco na splátkách všech navazujících úvěrů uhradila částku 282.255 Kč. Tvrdila, že mezi skutečně poskytnutými prostředky a zaplacenými částkami existuje hrubý nepoměr, a namítala, že okolnosti uzavření smluv vykazují znaky neúměrného zkrácení a lichvy. Z těchto důvodů měla za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná, a částku převyšující skutečně poskytnuté finanční prostředky považovala za bezdůvodné obohacení žalobkyně, jehož vydání se vzájemným návrhem domáhala.

3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 13. 10. 2022 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota], na základě které poskytl žalobce žalované částku 195 000 Kč, a to tak, že částka ve výši 44 622 Kč byla vyplacena na účet žalované č. [č. účtu], částka ve výši 125 628 Kč byla na základě žádosti žalované vyplacená ve prospěch žalobce za účelem úhrady předchozího závazku žalované vůči žalobci ze smlouvy č. [hodnota] a částka 24 750 Kč byla započtena na náklady žalobce specifikované ve smlouvě. Těmito náklady byly náklady na lustrum v registrech 400 Kč, náklady na expresní vyplacení úvěru 100 Kč, ostatní administrativní náklady poskytovatelé 8 650 Kč, odměna zprostředkovateli nebo obchodnímu zástupci za jeho činnost ve výši 11 700 Kč a náklady na ověření úvěrového případu 3 900 Kč. Dlužnou částku měla žalovaná splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 8 435 Kč, z toho 2 853 Kč byly měsíční platby za službu Podpora (smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota], předsmluvní informace, potvrzení o platbě částky 125 628 Kč ze dne 13. 10. 2022 a potvrzení o bezhotovostní platbě částky 44 622 Kč ze dne 13. 10. 2022). Při posuzování schopnosti žalované úvěr řádně splácet vycházel žalobce z registrů a databází jako je výpis ze živnostenského rejstříku týkající se zaměstnavatele žalované, výpis z registru platebních informací, výpis z registru Solus, výpis z insolvenčního rejstříku a výpis z registru neplatných občanských průkazů, dále měl k dispozici výpisy z běžného účtu žalované u [právnická osoba]. za období červenec až září 2022, výplatnici žalované u [jméno FO] za září 2022 a kopie dvou dokladů žalované, a to občanského průkazu a řidičského průkazu (výpis z živnostenského rejstříku, výpis z registru platebních informací, výpis z insolvenčního rejstříku, výsledek lustrace v registru Solus, kopie výplatnice žalované za září 2022, výplatnice žalované za září 2022 a výpisy z účtu žalované u [právnická osoba]. za období červenec až září 2022). Zjištěné údaje o žalované žalobce zpracoval do evidence osobních údajů a evidence finanční situace (Evidence osobních údajů spotřebitele, Evidence finanční situace spotřebitele). Dále účastníci uzavřeli smlouvu o zřízení takzvané doplňkové služby Podpora, na základě které se žalovaná zavázala hradit žalobci celkem částku 205 416 Kč v měsíčních splátkách po 2 853 Kč, za což žalobce umožnil žalované odklad tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc, přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě úrazu, závažného [podezřelý výraz] nebo [podezřelý výraz] a přerušení splácení na dobu až 9 měsíců, v případě nezaviněné ztráty zaměstnání (žádost o doplňkové služby Podpora, smlouva o zřízení doplňkové služby Podpora). Žalovaná však úvěr řádně nesplácela, za což byla žalobcem upomínána (upomínka č. [hodnota] ze dne 20. 1. 2026, upomínka č. [hodnota] ze dne 5. 2. 2026), až nakonec žalobce přistoupil k zesplatnění celého úvěru (předžalobní výzva, zesplatnění úvěru, oznámení o převzetí právního zastoupení ze dne 21. 4. 2026 včetně podacího lístku). Na požadavek žalobce zaplatit celý zbývající dluh reagovala žalovaná písemně, když namítla neplatnost uzavřené smlouvy s odkazem na Ochranu spotřebitele, požadavek transparentnosti smluvních podmínek, požadavek poctivého obchodního styku a dobrých mravů. (dopis žalované žalobci ze dne 12. 6. 2026). Žalovaná celkem na zaplacení úvěru uhradila žalobci 27 splátek po 8 465 Kč, to je celkem 227 745 Kč (přehled úhrad a stav úvěrového účtu a vyčíslení pro doplacení spotřebitelského úvěru). Žalovaná již dříve prošla oddlužením, když ke dni 23. 9. 2021 bylo rozhodnuto o splnění oddlužení a osvobození žalované od neuhrazených závazků (usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 23. 9. 2021 č. j. KSOS [spisová značka] -B-20).

4. Při právním hodnocení věci dospěl soud k těmto závěrům:ÚVĚRUSCHOPNOST5. Co se týče zkoumání schopností žalované řádně splácet poskytnutý úvěr dospěl soud k závěru, že žalobce před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně a řádně posoudil schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, a splnil tak svou zákonnou povinnost ověřit úvěruschopnost spotřebitele.6. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce při hodnocení úvěruschopnosti žalované nevycházel pouze z údajů tvrzených samotnou žalovanou, ale ověřoval její ekonomickou situaci z více vzájemně nezávislých zdrojů. Před schválením úvěru si opatřil výpis ze živnostenského rejstříku, z něhož ověřil, existenci zaměstnavatele žalované. Současně nahlédl do registru platebních informací, registru SOLUS a insolvenčního rejstříku, čímž zjišťoval dosavadní platební morálku žalované, existenci případných nesplácených závazků, expozici vůči jiným úvěrovým produktům a skutečnost, zda vůči ní není vedeno insolvenční řízení. Dále provedl kontrolu registru neplatných občanských průkazů, prostřednictvím které ověřil identitu klientky a platnost jí předkládaných identifikačních dokladů.7. Významným podkladem pro posouzení úvěruschopnosti byl rovněž výpis z běžného účtu žalované vedeného u [právnická osoba]., za období od července do září 2022. Z tohoto výpisu bylo možné zjistit nejen pravidelnost a výši příjmů žalované, ale též strukturu a výši jejích běžných výdajů, existenci případných dalších úvěrových závazků, frekvenci platebních transakcí a celkový způsob hospodaření s finančními prostředky. Takový podklad poskytuje věřiteli podstatně spolehlivější obraz o skutečné finanční situaci žadatele, než pouhé čestné prohlášení o výši příjmů a výdajů.8. Žalobce měl dále k dispozici kopie občanského a řidičského průkazu žalované, které sloužily nejen k ověření její totožnosti, ale i k porovnání údajů uvedených v žádosti o úvěr s údaji uvedenými v úředních dokladech. Tímto způsobem minimalizoval riziko poskytnutí úvěru na základě nepravdivých či zkreslených údajů.9. Soud má za to, že souhrn takto získaných informací poskytoval žalobci dostatečný skutkový podklad pro vyhodnocení finanční situace žalované. Žalobce přitom neomezil své šetření na jediný zdroj informací, ale kombinoval údaje o zaměstnavateli žalované, informace z úvěrových registrů, údaje o případné insolvenci, ověření identity a zejména údaje o skutečných peněžních tocích na bankovním účtu žalované. Takový rozsah zjišťovaných údajů odpovídá požadavku odborné péče kladenému na poskytovatele spotřebitelského úvěru a umožňuje vytvořit dostatečně spolehlivý obraz o schopnosti spotřebitele dostát budoucím závazkům plynoucím z úvěrové smlouvy. Konkrétně vycházel z toho, že příjem žalované činí 30 684 Kč měsíčně, pravidelné závazky 5 864 Kč měsíčně, náklady na bydlení 3 000 Kč měsíčně a má jednu vyživovací povinnost ke svému dítěti.10. Za této situace nelze dovodit, že by žalobce poskytl úvěr bez dostatečného ověření úvěruschopnosti žalované nebo že by při jejím posuzování postupoval pouze formálně, ani to, že by nesprávně vyhodnotil získané údaje. Naopak žalobce shromáždil a správně vyhodnotil relevantní informace vypovídající o příjmových poměrech, závazkové zatíženosti i platební morálce žalované, a jeho postup proto soud hodnotí jako souladný s požadavky odborné péče při poskytování spotřebitelského úvěru. Lze jednoznačně konstatovat, že objem získaných informací o žalované před uzavřením úvěrové smlouvy je zcela nadstandartní oproti běžným zvyklostem jiných poskytovatelů bankovních i nebankovních spotřebitelských úvěrů.11. LICHVA12. Soud se zabýval rovněž námitkou žalované, že předmětná smlouva je lichvářským právním jednáním ve smyslu § 1796 občanského zákoníku. Tuto námitku však neshledal důvodnou.13. Podle § 1796 občanského zákoníku se neplatnosti právního jednání může dovolat ten, kdo se zavázal poskytnout plnění, jež je v hrubém nepoměru k vzájemnému plnění, přičemž druhá strana tohoto nepoměru využila zneužitím tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany. K naplnění skutkové podstaty lichvy přitom musí být splněny oba uvedené předpoklady současně, tedy nejen existence hrubého nepoměru vzájemných plnění, ale také zneužití některého ze zákonem předvídaných stavů na straně dlužníka.14. Již z tohoto důvodu nepostačuje samotné tvrzení žalované, že úvěr byl pro ni ekonomicky nevýhodný nebo že celkové náklady úvěru byly vysoké. Ani případná nevýhodnost smlouvy sama o sobě bez dalšího nezakládá lichvu, pokud není současně prokázáno, že věřitel zneužil některého ze stavů uvedených v § 1796 občanského zákoníku.15. V projednávané věci nebylo ani tvrzeno, že by se žalovaná v době uzavření smlouvy nacházela v tísni, která by podstatným způsobem omezovala její svobodné rozhodování, ani že by trpěla rozumovou slabostí, nezkušeností či jiným obdobným stavem. Naopak z provedených důkazů vyplývá, že žalovaná byla ekonomicky aktivní osobou, disponovala pravidelnými příjmy, užívala běžný bankovní účet a byla schopna předložit podklady nezbytné pro posouzení své bonity. Žalobce při posuzování úvěruschopnosti vycházel mimo jiné z bankovních výpisů žalované, údajů z úvěrových registrů a dalších evidencí, přičemž žádný z těchto podkladů nenasvědčoval tomu, že by žalovaná nebyla schopna porozumět významu uzavírané smlouvy nebo že by se nacházela ve stavu mimořádné sociální či ekonomické nouze.16. Za významnou považuje soud rovněž skutečnost, že žalobce před uzavřením smlouvy standardním způsobem ověřoval identitu žalované, její platební historii, případné závazky i její příjmovou situaci. Takový postup naopak svědčí o tom, že žalobce považoval žalovanou za osobu způsobilou převzít sjednaný závazek a splácet jej z vlastních příjmů. Z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by žalobce disponoval informacemi o mimořádné tísni či jiné zranitelnosti žalované a že by těchto okolností při sjednání smlouvy vědomě využil.17. Soud přihlédl také k následnému chování žalované po uzavření smlouvy. Ze spisu nevyplývá, že by po jejím uzavření namítala neporozumění smluvním podmínkám nebo svou neschopnost posoudit důsledky přijatého závazku. Naopak úvěrový vztah po určitou dobu realizovala, prováděla sjednané platby a vystupovala jako osoba schopná samostatně jednat ve svých majetkových záležitostech. Ani tato okolnost proto nesvědčí existenci rozumové slabosti, nezkušenosti nebo jiného obdobného stavu, který by mohl být druhou stranou zneužit.18. Žalovaná tedy v řízení netvrdila ani neprokázala konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit existenci exekučního tlaku, bezprostřední existenční nouze, [podezřelý výraz] či psychického omezení nebo jiné mimořádné životní situace v době uzavření smlouvy. Stejně tak z ničeho nevyplývá že by žalobce o takových okolnostech věděl a při sjednání smlouvy z nich těžil.19. Za tohoto skutkového stavu soud uzavírá, že nebyl prokázán subjektivní znak lichvy spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení, lehkomyslnosti nebo závislosti žalované. Již absence tohoto zákonného předpokladu sama o sobě vylučuje závěr o lichvě ve smyslu § 1796 občanského zákoníku, a to bez ohledu na hodnocení ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti sjednaného úvěru. Námitku neplatnosti smlouvy pro lichvu proto soud neshledal důvodnou.20. NEÚMĚRNÉ ZKRÁCENÍ21. Soud neshledal důvodnou ani obranu žalované založenou na institutu neúměrného zkrácení podle § 1793 občanského zákoníku.22. Podle § 1793 odst. 1 občanského zákoníku vzniká zkrácené straně právo domáhat se zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu tehdy, zavázala-li se k plnění v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, aniž by pro takový nepoměr existoval spravedlivý důvod. Smyslem tohoto ustanovení je ochrana ekvivalence vzájemných plnění v běžných soukromoprávních vztazích.23. V projednávané věci však soud přihlédl ke specifické povaze úvěrového vztahu. Předmětem plnění věřitele není pouze poskytnutí určité peněžní částky, ale též převzetí úvěrového rizika, dočasné omezení možnosti disponovat poskytnutými finančními prostředky, administrativní náklady spojené s poskytnutím a správou úvěru a riziko případného nesplácení ze strany dlužníka. Již z povahy úvěrového vztahu proto plyne, že protiplněním dlužníka není výhradně vrácení jistiny, ale také úhrada odměny za poskytnutí finančních prostředků a převzaté podnikatelské riziko věřitele. Samotná skutečnost, že celková částka splatná spotřebitelem převyšuje poskytnutou jistinu, tudíž bez dalšího neznamená existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění.24. Soud současně zohlednil, že oblast spotřebitelských úvěrů podléhá zvláštní a velmi podrobné právní regulaci, jejímž účelem je ochrana spotřebitele prostřednictvím informačních povinností věřitele, přezkumu úvěruschopnosti spotřebitele, regulace smluvních podmínek a kontroly jejich transparentnosti. Právě tato zvláštní právní úprava představuje primární nástroj ochrany spotřebitele při poskytování úvěrů. Institut neúměrného zkrácení je naopak konstruován jako obecný korektiv soukromého práva a jeho použití v oblasti spotřebitelských úvěrů je třeba posuzovat zdrženlivě a se zřetelem ke zvláštní právní úpravě. Neúměrné zkrácení se podle převládající doktríny a judikatury tedy neuplatní tam, kde zákon poskytuje zvláštní ochranné mechanismy spotřebitele, takže případné výhrady k výši RPSN, transparentnosti ceny úvěru, posouzení úvěruschopnosti či přiměřenosti smluvních ujednání je třeba primárně posuzovat podle právní úpravy spotřebitelského úvěru a ochrany spotřebitele, nikoli prostřednictvím obecného institutu neúměrného zkrácení. To je v těchto vztazích spíše výjimečný a subsidiární korektiv.25. Nadto ani nebylo v řízení prokázáno, že by mezi hodnotou plnění poskytnutého žalobcem a protiplněním žalované existoval tak mimořádný a kvalifikovaný nepoměr, který by bylo možno označit za hrubý ve smyslu § 1793 občanského zákoníku. Žalovaná byla před uzavřením smlouvy seznámena s výší úvěru, výší jednotlivých splátek, dobou splácení i celkovými náklady úvěru. Tyto údaje byly ve smluvní dokumentaci vyjádřeny určitě a srozumitelně a žalovaná měla možnost se s nimi před uzavřením smlouvy seznámit. Poskytnutí úvěru bylo výsledkem standardního obchodního procesu mezi podnikatelem poskytujícím úvěry a spotřebitelem, který projevil zájem o získání finančních prostředků za předem známých smluvních podmínek.26. Za těchto okolností soud uzavírá, že posuzovaný právní vztah nelze podřadit pod institut neúměrného zkrácení podle § 1793 občanského zákoníku. Námitky žalované směřují ve skutečnosti především proti výši ceny úvěru a jeho ekonomické výhodnosti. Takové okolnosti však samy o sobě bez prokázání kvalifikovaného hrubého nepoměru plnění nepostačují k závěru o neúměrném zkrácení. Z výše uvedených důvodů proto soud tuto obranu žalované neshledal důvodnou.27. REFINANCOVÁNÍ28. Soud nepřisvědčil ani námitce žalované, že neplatnost či nepřiměřenost předmětného úvěru má být dovozována ze skutečnosti, že z poskytnuté úvěrové částky obdržela na svůj bankovní účet pouze menší část finančních prostředků, zatímco podstatná část byla použita na úhradu jejích dřívějších závazků.29. Z provedených důkazů vyplynulo, že účelem posuzovaného úvěru bylo z převážné části refinancování předchozího úvěrového závazku žalované. Skutečnost, že část poskytnutých finančních prostředků byla na základě pokynu a se souhlasem žalované použita na úhradu jejího již existujícího dluhu, sama o sobě neznamená, že by jí úvěr nebyl poskytnut nebo že by smlouva postrádala ekonomický smysl. I úhradou dřívějšího dluhu dlužníka, dochází k poskytnutí úvěru, neboť dlužník získává majetkový prospěch spočívající v zániku své dosavadní dluhové povinnosti. Z pohledu majetkové sféry žalované není rozhodující, zda byly finanční prostředky vyplaceny přímo na její účet, nebo zda byly s jejím souhlasem použity k úhradě jejího existujícího závazku. V obou případech dochází ke zlepšení její majetkové situace odpovídajícímu rozsahu zaniklého dluhu.30. Soud současně přihlédl k tomu, že žalovaná při uzavření nové úvěrové smlouvy výslovně souhlasila s výší refinancovaného závazku a s použitím části nového úvěru na jeho úhradu. Tím jednoznačně akceptovala existenci i výši dosavadního dluhu, který měl být refinancováním uhrazen. Takové jednání je třeba hodnotit jako faktické uznání existence předchozího závazku, neboť žalovaná nevznesla žádné výhrady k jeho výši ani důvodu, a naopak učinila právní jednání směřující k jeho úplnému splacení prostřednictvím nového úvěru. Za situace, kdy žalovaná souhlasila s použitím části nového úvěru k úhradě svého předchozího dluhu a tento dluh byl následně skutečně uhrazen, nelze zpravidla připustit, aby se následně dovolávala neplatnosti předchozí úvěrové smlouvy, jejíž závazky sama splnila prostřednictvím refinancování. Takový postup by byl v rozporu se zásadou právní jistoty i se zásadou, podle níž nikdo nesmí těžit z vlastního předchozího jednání, jímž existenci závazku uznal a akceptoval. Z jednání žalované vyplývá, že předchozí závazek pokládala za existující a splatný, když souhlasila s jeho úhradou z prostředků nového úvěru. Teprve následně v rámci obrany proti žalobou uplatněnému nároku začala namítat neplatnost původního úvěrového vztahu. To lze připustit jen zcela výjimečně, kdy vyjdou najevo mimořádně okolnosti v neprospěch spotřebitele ať již v souvislosti s uzavíráním samotného závazku (např. nátlak, vydíraní) nebo v souvislosti s jeho obsahem (např. lichva). Takovéto okolnosti však nenastaly, když původní závazek byl obsahově velmi podobný závazku novému.31. Soud proto uzavírá, že samotná skutečnost, že převážná část úvěrových prostředků byla použita na refinancování předchozího úvěru, nezakládá neplatnost posuzované úvěrové smlouvy. Současně žalovaná akceptovala existenci a výši refinancovaného závazku a svým následným jednáním dala najevo vůli jej splnit, což významně oslabuje její pozdější námitku neplatnosti původní smlouvy z hlediska zásady poctivosti (§ 6 OZ) a zákazu rozporného jednání (venire contra factum proprium). Na základě těchto úvah již soud neprovedl důkaz výpisy z účtu žalované, zachycující splácení předchozího úvěru.32. SLUŽBA PODPORA33. Soud se dále zabýval platností smlouvy o doplňkové službě označené jako „PODPORA“, kterou žalovaná uzavřela současně s úvěrovou smlouvou.34. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 195 000 Kč se sjednanou dobou splácení 72 měsíců. Měsíční splátka úvěru činila 5 582 Kč. Současně bylo sjednáno poskytování služby PODPORA za úplatu 2 853 Kč měsíčně, tedy celkem 205 416 Kč za celou dobu trvání smluvního vztahu. Cena služby PODPORA tak převyšovala samotnou jistinu poskytnutého úvěru a představovala přibližně 34 % celkové měsíční platby žalované. Celkově byla žalovaná povinna za službu PODPORA zaplatit více, než kolik činila částka jí skutečně poskytnutá z titulu úvěru.35. Při posouzení platnosti tohoto ujednání je rozhodující nikoli jeho smluvní označení, ale jeho skutečný hospodářský význam a ekonomická funkce. Soud proto zkoumal, zda služba PODPORA představovala samostatné plnění poskytované žalované za přiměřenou úplatu, nebo zda ve skutečnosti šlo o součást ceny úvěru formálně vyčleněnou do samostatného smluvního vztahu. Žalobce tvrdil, že předmětem služby PODPORA byly zejména možnost odkladu splátek, zvýhodněná komunikace se společností poskytující úvěr a související administrativní servis. Takto vymezená plnění však podle názoru soudu svou povahou úzce souvisejí se samotnou správou úvěrového vztahu. Nejedná se o službu samostatně uspokojující specifickou potřebu spotřebitele, nýbrž o činnosti bezprostředně navázané na existenci úvěru. Soud současně neshledal rozumný ekonomický důvod, pro který by běžný spotřebitel za uvedené služby platil částku 205 416 Kč, tedy částku převyšující samotnou jistinu úvěru. Mezi deklarovaným rozsahem poskytovaných služeb a sjednanou cenou existuje zjevný nepoměr. Hodnota poskytovaných služeb zcela zjevně neodpovídá takto mimořádně vysoké odměně.36. Významná je rovněž skutečnost, že poplatek za službu PODPORA byl rozvržen do pravidelných měsíčních plateb placených společně se splátkou úvěru a po celou dobu jeho trvání. Z pohledu průměrného spotřebitele tak představoval nedílnou součást celkového finančního zatížení spojeného s úvěrem. Soud proto dospěl k závěru, že ekonomická funkce úplaty za službu PODPORA neodpovídá samostatné doplňkové službě, nýbrž odměně spojené s poskytnutím a správou úvěru. Skutečnost, že byla tato část ceny rozdělena do samostatného smluvního ujednání a označena jako cena doplňkové služby, nemůže sama o sobě vyloučit její posouzení jako nákladu úvěru. Takový výklad odpovídá i ustálenému přístupu spotřebitelského práva a judikatury Soudního dvora Evropské unie, podle níž je nutno posuzovat skutečnou ekonomickou povahu jednotlivých plateb hrazených spotřebitelem a nelze připustit, aby náklady úvěru byly z celkových nákladů spotřebitele vyjímány pouze na základě jejich formálního označení. Jestliže úplata za službu PODPORA fakticky představovala součást ceny úvěru, avšak nebyla jako taková spotřebiteli transparentně prezentována, je takové smluvní ujednání v rozporu s účelem právní úpravy ochrany spotřebitele a požadavkem poctivosti v soukromoprávních vztazích. Spotřebitel totiž musí být schopen již při uzavírání smlouvy jednoznačně zjistit skutečné ekonomické náklady úvěru a porovnat je s nabídkami jiných poskytovatelů.37. K tomu je možno zmínit judikaturu Soudního dvora EU Lexitor (C383/18), Soudní dvůr EU zdůraznil, že náklady související s úvěrem nelze uměle vyčleňovat mimo cenu úvěru a je třeba materiálně posoudit, zda jde o náklady úvěru. Pokud je určitá služba spojena s poskytnutím úvěru, musí být zahrnuta do celkových nákladů spotřebitele. Tento přístup podporuje materiální, nikoli formální posuzování nákladů úvěru. Soudní dvůr EU opakovaně zdůrazňuje, že rozhodující není název poplatku nebo služby, ale její skutečná ekonomická funkce.38. Za této situace soud uzavírá, že ujednání o službě PODPORA nesleduje ve skutečnosti poskytování samostatného plnění odpovídajícího sjednané ceně, ale představuje mechanismus faktického navýšení ceny úvěru mimo rámec vlastní úvěrové smlouvy.39. POPLATKY40. Soud se dále zabýval přiměřeností jednotlivých poplatků účtovaných žalované v souvislosti se sjednáním a poskytnutím úvěru ve výši 195 000 Kč. Jednalo se zejména o administrativní náklady ve výši 8 650 Kč, náklady na lustrace ve výši 400 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 100 Kč, poplatek za ověření úvěrového případu ve výši 3 900 Kč a odměnu zprostředkovateli nebo obchodnímu zástupci ve výši 11 700 Kč.41. Soud vycházel z toho, že úvěrová smlouva byla sjednána jako úplatná, přičemž odměna žalobce za poskytnutí finančních prostředků byla zajištěna sjednaným obchodním úrokem. Úrok představuje základní ekonomickou protihodnotu za dočasné poskytnutí peněžních prostředků a zpravidla zahrnuje nejen vlastní zisk věřitele, ale i náklady spojené s jeho podnikatelskou činností, zejména náklady na získávání klientů, posouzení jejich bonity, administraci úvěrového vztahu, provoz informačních systémů, vedení evidence a krytí rizika nesplácení.42. Posouzení úvěruschopnosti žadatele, provádění lustrací v registrech dlužníků, administrativní zpracování žádosti, ověřování údajů klienta či vyhodnocení úvěrového případu představují činnosti, které jsou neoddělitelnou součástí podnikatelské činnosti každého poskytovatele úvěrů. Nejde o zvláštní služby poskytované ve prospěch konkrétního spotřebitele nad rámec samotného úvěrového vztahu, ale o úkony prováděné především v zájmu věřitele za účelem minimalizace jeho podnikatelských rizik. Žalobce přitom neprokázal, že by žalované poskytl v souvislosti s jednotlivými poplatky konkrétní samostatná plnění odpovídající jejich ceně. Zejména u administrativních nákladů ve výši 8 650 Kč a poplatku za ověření úvěrového případu ve výši 3 900 Kč nebylo dostatečně objasněno, jaké konkrétní úkony byly za tyto částky provedeny, jaký byl jejich skutečný rozsah ani jakým způsobem byla jejich výše stanovena.43. Soud považuje za významné, že žalobce současně požadoval úhradu obchodního úroku, jehož funkcí je právě odměnit věřitele za poskytnutí úvěru a zajistit úhradu nákladů spojených s jeho podnikatelskou činností. Pokud vedle této odměny účtuje další vysoké jednorázové poplatky vztahující se ke stejným činnostem, dochází fakticky k duplicitnímu zpoplatnění nákladů, které již mají být kryty prostřednictvím úroku.44. Celková výše zpochybněných poplatků činí 24 750 Kč, tedy přibližně 12,7 % z poskytnuté jistiny 195 000 Kč. Takto vysoká částka byla žalované účtována již při vzniku úvěrového vztahu bez ohledu na následný průběh splácení. Soud má za to, že při rozsahu prokázaných úkonů neexistuje rozumný vztah mezi skutečně poskytovanými službami a jejich cenou. Zvláště výrazné je to u administrativních nákladů ve výši 8 650 Kč a poplatku za ověření úvěrového případu ve výši 3 900 Kč. V situaci, kdy posouzení bonity žalované spočívalo zejména v nahlédnutí do několika registrů, kontrole identifikačních dokladů a vyhodnocení předložených bankovních výpisů, se požadovaná úplata jeví jako zjevně nepřiměřená skutečnému rozsahu vykonaných úkonů.45. Obdobně ani náklady na lustrace ve výši 400 Kč a poplatek za zpracování úvěru ve výši 100 Kč nepředstavují samostatné plnění ve prospěch spotřebitele, nýbrž součást interních procesů žalobce souvisejících s rozhodováním o poskytnutí úvěru. Tyto činnosti jsou prováděny primárně v zájmu věřitele a představují běžné provozní náklady jeho podnikání.46. Pokud jde o odměnu zprostředkovateli ve výši 11 700 Kč, ani tato položka nebyla sjednána za službu poskytovanou žalované. Jedná se o náklad, který vznikl žalobci v souvislosti se získáním obchodního případu. Náklady na obchodní síť a získávání klientů jsou však typickými podnikatelskými náklady poskytovatele úvěru a jejich přenášení na spotřebitele prostřednictvím zvláštních poplatků vedle sjednaného úroku soud nepovažuje za odůvodněné. Navíc z ničeho nevyplývá, že by za žalobce při sjednávání úvěru jednal zprostředkovatel, či obchodní zástupce, když sám žalobce uvedl, že smlouva byla sjednána elektronicky.47. Za těchto okolností soud uzavírá, že uvedené poplatky neodpovídají samostatným a reálně poskytnutým službám ve prospěch žalované a představují ve své podstatě další složky ceny úvěru. Poplatky pak kryjí právě ty činnosti (scoring, lustrace, administrace, akvizice klienta), které jsou běžnou součástí úvěrového podnikání a mají být ekonomicky kryty sjednanou úrokovou sazbou. Jejich výše je navíc ve zjevném nepoměru k rozsahu deklarovaných úkonů a vede k nepřiměřenému navyšování nákladů spotřebitele nad rámec sjednaného úročení. Soud proto tato ujednání hodnotí jako odporující požadavku poctivosti a rovnováhy smluvních stran ve spotřebitelském vztahu.48. CELKOVÉ POSOUZENÍ SMLOUVY49. Soud se dále zabýval otázkou, zda zjištěná neplatnost ujednání týkajících se služby PODPORA a jednotlivých poplatků vede pouze k částečné neplatnosti smlouvy podle § 576 občanského zákoníku, nebo zda postihuje smlouvu jako celek.50. Podle § 576 občanského zákoníku neplatnost části právního jednání nevede k neplatnosti celého právního jednání, lze-li neplatnou část oddělit od ostatního obsahu.51. Oddělitelnost je třeba hodnotit nejen jazykově či formálně, ale především podle hospodářského smyslu právního jednání a vůle stran v okamžiku jeho uzavření. Rozhodující proto není, zda lze jednotlivá ustanovení technicky vypustit ze smluvního textu, nýbrž zda by po jejich odstranění zůstalo zachováno ekonomické a smluvní uspořádání, které účastníci zamýšleli. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že takový stav nenastal. Cena služby PODPORA činila 205 416 Kč, tedy více než samotná jistina úvěru ve výši 195 000 Kč. Další poplatky představovaly částku 24 750 Kč. Souhrnně tak uvedená plnění představovala mimořádně významnou složku ekonomického prospěchu žalobce z uzavřeného smluvního vztahu. Nejednalo se tedy o vedlejší nebo marginální smluvní ujednání. Naopak šlo o významnou část celkového ekonomického nastavení produktu nabízeného žalobcem. Bez uvedených plateb by se podstatným způsobem změnila cena úvěru, ekonomická rovnováha smlouvy i rozsah odměny, kterou měl žalobce z právního vztahu získat. Soud proto nepovažuje za přesvědčivý závěr, že by žalobce byl za stejných okolností ochoten poskytnout žalované úvěr za podmínek vzniklých po eliminaci těchto ujednání. Stejně tak nelze mít za to, že by spotřebitel uzavíral smlouvu téhož obsahu, pokud by skutečná cena úvěru byla od počátku transparentně vyjádřena a promítnuta do základních parametrů úvěru. Odstraněním ujednání o službě PODPORA a navazujících poplatků by proto nevznikla pouze smlouva s mírně upraveným obsahem, ale hospodářsky odlišný právní vztah, jehož podstatné ekonomické parametry by byly zásadně změněny. Takový zásah již překračuje meze pouhé částečné neplatnosti.52. Soud proto uzavírá, že posuzovaná smlouva nepředstavuje běžný úvěrový vztah doplněný několika vedlejšími neplatnými ustanoveními, ale komplexní smluvní konstrukci, jejíž podstatná část byla založena na netransparentním navyšování ceny úvěru prostřednictvím poplatků a doplňkových služeb. Sjednané obchodní úroky, jednorázové poplatky a úplata za službu PODPORA tvořily vzájemně propojený ekonomický celek, jehož účelem bylo vytvořit celkovou odměnu žalobce za poskytnutí úvěru. Neplatnost těchto ekonomicky klíčových složek proto nelze izolovat od zbytku smlouvy. Ve svém souhrnu uvedená ujednání vedla k tomu, že skutečná cena úvěru byla rozložena do více smluvních instrumentů, jejichž hospodářský význam neodpovídal jejich formálnímu označení. Taková konstrukce je neslučitelná s požadavkem transparentnosti chráněným právní úpravou spotřebitelského úvěru a současně odporuje zásadám poctivosti a spravedlivého uspořádání vztahů mezi podnikatelem a spotřebitelem. Ustanovení o službě PODPORA a o dalších poplatcích nepředstavovala akcesorické či technické části smlouvy, nýbrž podstatnou složku cenového mechanismu úvěru. Jejich odstraněním by soud fakticky vytvořil nový smluvní produkt, který si účastníci nesjednali, což ustanovení § 576 občanského zákoníku neumožňuje.53. Soud proto dospěl k závěru, že rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku nepostihuje pouze jednotlivá dílčí ujednání, ale ekonomickou podstatu smlouvy jako celku. Proto nelze aplikovat § 576 občanského zákoníku o částečné neplatnosti a úvěrová smlouva je neplatná v celém rozsahu.54. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobci vznikl vůči žalované nárok pouze na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 195 000. Žalovaná na předmětný úvěrový vztah uhradila celkem [hodnota] měsíčních plateb po 8 435 Kč, tedy celkovou částku 227 745 Kč. Jelikož žalovaná na plnění z neplatné smlouvy zaplatila částku převyšující částku, na niž měl žalobce dle soudu nárok, je žalobce povinen vydat žalované bezdůvodné obohacení ve výši, jenž přesahuje jeho plnění žalované. Rozdíl mezi částkou skutečně uhrazenou žalovanou a částkou, která byla poskytnuta žalobcem činí: 227 745 Kč − 195 000 Kč = 32 745 Kč. Protože žalobce již před zahájením řízení obdržel více, než kolik mu podle hmotného práva náleželo soud jeho žalobu zamítl. Žalovaná se vzájemným návrhem domáhala zaplacení částky 139 378 Kč. Soud však dospěl k závěru, že důvodný je její nárok pouze v rozsahu přeplatku vzniklého porovnáním oprávněného nároku žalobce ve výši 195 000 Kč a částky skutečně uhrazené žalovanou ve výši 227 745 Kč. Proto vzájemnému návrhu vyhověl pouze co do částky 32 745 Kč. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 107 033 Kč, nebyl vzájemný návrh důvodný, neboť žalovaná neprokázala existenci právního důvodu, na jehož základě by jí vůči žalobci náležel další nárok nad rámec zjištěného přeplatku. V této části proto soud vzájemný návrh zamítl.55. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 15 688,15 Kč, přičemž tato částka představuje 27,5 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení žalované v rozsahu 63,75 % a úspěchu žalobce v rozsahu 36,25 %, když předmětem řízení je součet částek požadovaných jak žalobou žalobce, tak vzájemným návrhem žalované tj. částka 295 266,52 Kč). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 295 266,52 Kč sestávající z částky 9 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 27. 6. 2026, z částky 9 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 30. 9. 2026 a z částky 9 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a, v souvislosti s cestou realizovanou dne 1. 10. 2026 náhrada 7 346,96 Kč za 626 ujetých km v částce 4 946,96 Kč (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,5 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 16 × 30 minut v částce 2 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 47 146,96 Kč ve výši 9 900,86 Kč.

Usnesení ze dne 19. 10. 2026

Výrok

Rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 8. 10. 2026, č. j. [spisová značka] se ve výrokové části pod bodem II. opravuje tak, že se chybně uvedená částka ve znění: „32 345 “ nahrazuje takto: „32 745 “ a pod bodem III. se opravuje tak, že se chybně uvedená částka ve znění: „106 655“ nahrazuje takto: „106 633 “

Odůvodnění

Při výpočtu shora uvedených částek došlo ke zjevné nesprávnosti patrné i z obsahu spisu. Soud proto v souladu s ustanovením § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vztažmo k ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. uvedenou zjevnou nesprávnost tímto usnesením opravil.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací