Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem ve výši [částka], dále s úrokem ve výši 5,7 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši [částka], dále s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku [částka] k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem [Adresa advokáta A], do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka]. Žalobu odůvodnil tím, že dne [datum] uzavřel se žalovaným Smlouvu o kontokorentu, na základě, kterého poskytl žalovanému úvěr ve formě povoleného přečerpání jeho účtu, a to až do výše stanoveného úvěrového limitu, to je [částka]. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou pravidelných splátek, které nehradil ani po upomínkách, byly ke dni [datum] prohlášeny veškeré neuhrazené pohledávky za splatné. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný naposledy před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu, avšak marně.Žalovaný se k věci nevyjádřil.Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobce jako věřitel na straně jedné uzavřel s žalovaným jako dlužníkem (klientem) na straně druhé dne [datum] smlouvu o kontokorentu k jeho osobnímu účtu. Na základě toho poskytl žalobce žalovanému úvěr ve formě úvěrového limitu v částce [částka]. Žalovaný kontokorent využíval, avšak dluh řádně nesplácel a nereagoval ani na písemné upomínky. Žalobce proto přistoupil v souladu s uzavřenou smlouvu k zesplatnění celého dluhu. Na jistině tak žalovaný dluží žalobci [částka]. Na poplatcích za upomínání a výzvy měl celkem zaplatit [částka] (3 x výzva po [částka] a jedna upomínka za [částka]) a na poplatcích za pojištění úvěru celkem [částka] ([částka] měsíčně). Na tyto poplatky bylo celkem uhrazeno [částka] a tudíž na poplatcích žalovaný dluží [částka].Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobce a žalovaným (žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Při posuzování úvěruschopnosti žalovanému byla posuzována její příjmová a výdajová stránka z obratů na jejím účtu vedeného u žalobce a bylo též nahlíženo do interních i externích registrů. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky ve výši [částka] nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem.Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě podle § 2395 občanského zákoníku.Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí i úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). Sjednaný smluvní úrok ve výši 5,7 % ročně je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl.V souladu s uzavřenou smlouvou vznikl žalobci nárok na zaplacení poplatků za každou ze tří výzev [částka] a za upomínku [částka], to je celkem [částka]. Poplatky za pojištění ve výši [částka] měsíčně celkem za dva měsíce [částka]. Celkem tedy poplatky činí [částka], z čehož bylo umořeno jen [částka] a [částka] na poplatcích nadále dluží. Požadované poplatky za upomínání, výzvy a pojištění shledal soud jako přiměřené, a proto i v této části žalobě vyhověl.Konečně žalobce požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky [částka] za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky [částka] za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].