Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Pokud se žalobce dále domáhal po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], žaloba se v této části zamítá.
Odůvodnění
1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka]. Žalobu odůvodnil tím, že dne [datum] uzavřeli žalovaný a právní předchůdce žalobce smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši [částka]. Do dne [datum] se žalovaný zavázal zaplatit celkem [částka]. Úvěr však nesplácel, a proto vznikl právnímu předchůdci žalobce nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z dlužné částky. Pohledávka pak byla na žalobce postoupena smlouvou ze dne [datum]. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět a soud řízení v této části zastavil, když dále požadoval zaplacení pouze dlužné jistiny a úroku z prodlení.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
4. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
5. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
6. Podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
8. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil právní závěr, že smlouva o úvěru nebyla uzavřena platně. Žalovaný, a to na rozdíl od úvěrujícího, nejednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání § 3 písm. a) a b) ZosÚ, ve znění zákona č. 43/2013 Sb.]. Splněny jsou také předpoklady vyplývající z § 1 a § 2 ZosÚ.
9. Princip odpovědného úvěrování, resp. ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrana věřitele před nedobytností pohledávky byl posílen zavedením sankce pro případ, nedostojí-li věřitel odborné péče při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Jinak vyjádřeno nedostojí-li vysoce kvalifikované činnosti profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a nejlepším zájmu dlužníka, jak dovozuje shodně teorie i soudní praxe při vymezení odborné péče (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
10. Úvěrující nedostál odborné péče poskytovatele úvěru náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách. Obvyklá praxe poskytovatelů úvěru je vyžadovat alespoň výplatnice, SIPO a výpis z účtu žadatele, a to více než za jeden měsíc. Tato praxe koresponduje s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C-449/13, který výslovně konstatoval, že: „ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Úvěrující se v tomto případě spoléhal na tvrzení samotného žalovaného. Ostatně „Modus operandi“ právního předchůdce žalobce při poskytování spotřebitelských úvěrů je stále stejný, když se úmyslně nezdržuje zkoumáním schopností žadatelů o úvěr poskytnuté úvěry splácet a spoléhá na to, že většina úvěrovaných úvěry i se všemi poplatky splatí. Takovéto jednání úvěrujícího nemůže požívat soudní ochrany a jeho postup vede k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru.
11. Podle § 588 občanského zákoníku soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (viz. závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. Vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu čl. 9 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 86 a 87 zákona 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 občanského zákoníku, vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing [jméno FO] C-106/89, EU:C:1990:395, [jméno FO] C-240–244/98, EU:[právnická osoba]:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z [datum], sp. zn. [spisová značka].] Definitivní výklad pak učinil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne [datum] ve věci C-679/18, když rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v [adresa], zda neplatnost úvěrové smlouvy při porušení povinnosti úvěrujícího zkoumat schopnost dlužníka splácet je absolutní nebo relativní, tedy jen k námitce dlužníka ve prospěch absolutní neplatnosti. Výklad evropského práva soudním dvorem EU má přednost před zněním národní legislativy, která je jako v tomto případě ve zjevném rozporu s evropským právem.
12. Skutková podstata zakotvená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku – plnění bez právního důvodu – zahrnuje také případy, kdy bylo plněno na závazek, byť neplatný. Takový závazek ovlivňuje předpoklady a podobu nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Protože žalovaný neuhradil na úvěr ve výši [částka] ničeho, lze žalobci přiznat celou dlužnou jistinu [částka].
13. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení, pro absenci dohody a zákonné úpravy, nastává uplynutím zákonné či věřitelem stanovené lhůty poté, kdy žalující věřitel plnění požaduje (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný byl dle názoru soudu vyzván k plnění až doručenou žalobou dne [datum] a až od následujícího dne je proto žalovaný v prodlení. Proto bylo žalobci přiznáno příslušenství spočívající v úroku z prodlení ve výši požadované sazby 8,05 % ročně, která není v rozporu s ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu od [datum] do zaplacení. Pokud se žalobce domáhal přiznání úroků z prodlení před tímto datem, byla žaloba v této části zamítnuta14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 1,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 50,79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 49,21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].