Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Pokud se žalobce dále domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, žaloba se v této části zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku [částka] k rukám [Jméno advokátky], advokátky se sídlem [Adresa advokátky], do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka]. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobce dne [datum] žalovanému poskytl úvěrový limit [částka], ze kterého čerpal celkem [částka]. Tuto částku však řádně nesplácel a na jistině dosud dluží [částka]. Vedle toho se žalobce domáhal zaplacení- zákonného úroku z prodlení z částky , částka- poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši , částka- smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, celkem , částka- smluvního úroku ve výši , částka- poplatku za službu „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ , částka- poplatku za službu „[Anonymizováno] “ , částka- poplatku za službu [Anonymizováno] [Anonymizováno], částka2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud rozhodoval bez jednání a dospěl k závěru, že žalobce se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobce dne [datum] žalovanému poskytl částku [částka], kterou žalovaný nevrátil ani poté, co byl žalobcem opakovaně upomínán.4. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.6. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobce a žalovaným (žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši úvěrového limitu [částka], z čehož čerpal [částka], které dosud v plné výši nevrátil, a dosud žalobci dluží [částka]. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Schopnost splácet úvěr ověřoval žalobce u žalovaného na základě jeho čistého měsíčního příjmu, pravidelných měsíčních výdajů, když měl k dispozici výpisy z jeho bankovního účtu a lustrování ním ve veřejných i neveřejných databázích.9. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)]. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.11. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku.12. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka].13. K otázce přiměřenosti odměny věřitele se také vyslovil ve svém rozsudku ze dne [datum] č. j. [spisová značka] Vrchní soud v Praze, který dospěl k závěru, že je nemravný zisk zapůjčitele nad 30 % půjčené částky. Požadovaný úrok ve výši [částka] a k tomu poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši [částka] činí více než 128 % jistiny, což se jeví jako zcela nepřiměřené. Přiměřených 30 % činí [částka]. Soud proto žalobě vyhověl ohledně této částky a uplatněný nárok na zaplacení poplatku a úroku ve zbytku zamítl.14. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku.15. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], v němž soud dovodil, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně je nepřiměřená, naopak smluvní pokuta 0,5 % denně je přiměřená). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků, výši sankční povinnosti a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta 0,1 % denně, celkem [částka] je přiměřená, a tudíž souladně sjednána se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy, a proto žalobě v této části vyhověl.16. Co se týče poplatků, a to poplatku službu „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ [částka], poplatku za službu „[Anonymizováno] “ [částka] a poplatku za službu [Anonymizováno] [Anonymizováno] [částka], tak soud v této části žalobě vyhověl, když se až na poplatek za vyplacení jedná o poplatky za fakultativní služby, které si žalovaný nemusel zvolit a jejich výše je zcela přiměřená.17. Konečně žalobce požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., soud proto žalobě v této části vyhověl a uložil žalovanému zaplatit dlužnou částku i s tímto úrokem z prodlení.18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 16,48 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,24 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41,76 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].