22 C 14/2026

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 7. 1. 2026 domáhal po žalovaném zaplacení částky 14 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 26. 7. 2024 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 4 500 Kč. Žalobu odůvodnil tvrzením, že uzavřel s žalovaným prostřednictvím své webové stránky [Anonymizováno] smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce dne 22. 3. 2024 poskytl žalovanému celkem částku 10 000 Kč na účet číslo [č. účtu] pod VS [var. symbol], kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Předmětem žaloby je tak nárok žalobce na zůstatek nesplacené jistiny v částce 10 000 Kč, smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4 000 Kč, smluvní pokuta za prodlení se splácením úvěru ve výši 4 500 Kč a zákonný úrok z prodlení z jistiny.

2. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 1. 2026, č.j. 22 C 14/2026-9 byl žalobce vyzván, aby doplnil svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, jakým způsobem posuzoval dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost žalovaného splácet každý jednotlivý úvěr včetně příslušenství.

3. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 2026 uvedl, že úvěruschopnost žalovaného posuzoval na základě údajů sdělených žalovaným a také lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Žalovaný odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit a že řádně zvážil své možnosti. Příjem žalovaného byl doložen dokladem o tom, že mu plyne pravidelný finanční příjem z titulu zaměstnání u zaměstnavatele [právnická osoba]. ve výši 25 170 Kč v měsíci lednu 2024 a ve výši 26 883 Kč v měsíci únoru 2024. Žalobce ověřoval úvěruschopnost výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji s ponecháním 10 % rezervy rozdílu mezi doložitelnými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný.

5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

6. Po provedeném dokazování a z předložených listin vzal soud za prokázané následující skutečnosti:

7. Ve smlouvě o úvěru č. [hodnota] podepsané dne 22. 3. 2024 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku se žalobce zavázal poskytnout z účtu č. [č. účtu] žalovanému peněžní prostředky do výše úvěrového limitu až 20 000 Kč na účet žalovaného číslo [č. účtu]. Úvěr byl poskytnut bez konkrétního účelu, na dobu neurčitou. Úvěr byl nezajištěným, bezhotovostním úvěrem s pravidelným splácením úroků s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr). Smlouva o úvěru trvá do doby úplného splacení jistiny úvěrovaným. U každé platby se žalovaný zavázal uvádět variabilní symbol [var. symbol]. Smluvní strany si sjednaly, že úvěr bude úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % měsíčně. Úvěrovaný splácí každý měsíc, nejpozději k 21. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru může úvěrovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Sjednané náklady na úvěr odpovídají roční procentní sazbě ve výši 5532,56 %. Celková částka k úhradě se skládá z výše úvěru a úroku a odvisí tak od doby, po kterou bude úvěrovaný čerpat a způsobu splácení. Úvěr má podobu tzv. revolvingového úvěru. Úvěrovaný může po celou dobu trvání smlouvy žádat o poskytnutí prostředků opakovaně, ovšem vždy pouze tak, aby celková výše jistiny dosahovala maximálně výše limitu. V případě prodlení s plněním povinností a porušení podmínek smlouvy, a dále v případě, že bylo vůči úvěrovanému zahájeno soudní řízení, jehož předmětem je úpadek, je úvěrující oprávněn úvěrovanému ukončit oprávnění čerpat úvěr. V případě prodlení úvěrovaného s plněním je úvěrovaný povinen zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení (ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]). Žalovanému byla na účet č. [č. účtu] pod variabilním symbolem [var. symbol] vyplacena dne 22. 3. 2024 částka ve výši 10 000 Kč (z potvrzení o provedené platbě ze dne 30. 12. 2023, z dopisu České spořitelny a.s. ze dne 23. 10. 2025 a ze sdělení Raiffeisen bank a.s. ze dne 28. 1. 2026). Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, proto žalobce úvěr dne 22. 7. 2024 zesplatnil v celkové částce 30 388 Kč a vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky do 3 dnů (ze zesplatnění spotřebitelského úvěru č. [hodnota]). Celkem tedy žalovaný načerpal za první měsíc doby čerpání částku 10 000 Kč, která se dle čl. II bodu 2.1.6. úvěrové smlouvy úročí 40 % úrokem. Dopisem ze dne 19. 10. 2025 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky 35 911,87 Kč do tří dnů (z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 19. 10. 2025 včetně podacího lístku). Za měsíc leden 2024 měl žalovaný čistý měsíční příjem 25 170 Kč a za měsíc únor 2024 příjem 26 883 Kč (z výplatnic za měsíce 1,2/2024). V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný a bydlí v pronájmu. Měsíční příjmy uvedl ve výši 25 388 Kč a měsíční výdaje ve výši 4 860 Kč (z žádosti o spotřebitelský úvěr č. [hodnota]).

8. Na základě provedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobce na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku poskytl v prvním měsíci čerpání žalovanému celkem částku v celkové výši 10 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Čerpanou částku žalobce úročil úrokovou sazbou 40 % měsíčně. Vzhledem k prodlení žalovaného vyúčtoval žalobce žalovanému dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně za období od 26. 7. 2024 do 19. 10. 2025. Žalovaný na předmětný úvěr neuhradil ničeho. Dopisem ze dne 19. 10. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobce posuzoval úvěruschopnost žalovaného.

9. Na základě shora zjištěného skutkového stavu posoudil soud jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobcem jako podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitele. Z tohoto důvodu soud aplikuje nejen ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), ale i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen ZoSÚ).

10. Podle § 2 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.)., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované právě ve smyslu ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ.

18. Soud je povinen zkoumat, zda věřitel při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele splácet, bez ohledu na to, zda je tento princip v zákoně stanoven či nikoliv, neboť se jedná o výchozí zásadu, která je obecným principem. Tím dochází k naplnění ochrany spotřebitele jako slabší strany proti neodpovědným poskytnutím úvěru, které by mohlo vést k ingerenci exekučního či insolvenčního řízení se všemi negativními dopady jako je ztráta majetku a společenská stigmatizace (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, III. ÚS 4129/18).

19. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Tvrzení spotřebitele je třeba konkrétními doklady zobjektivizovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze den 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Ústavní soud ČR v nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

21. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C –679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.

22. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední.

23. Soud uzavřel, že předmětná smlouva o úvěru je podle § 86 a § 87 ZoSÚ absolutně neplatná z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce nevyhodnotil správně schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobce měl sice k dispozici doklady o měsíčních výdělcích žalovaného za období dvou měsíců předcházející poskytnutí úvěru, avšak vůbec neověřoval výdaje žalovaného. Žalovaný sám uvedl, že bydlí v pronájmu a uvedl měsíční výdaje pouze ve výši 4 860 Kč. Tato částka je vzhledem k nutnosti platit nájem a další nutné měsíční výdaje (potraviny, jízdné atd.) nepřiměřeně nízká. Žalobce měl proto dále zaměřit svůj zájem na skutečné výdaje žalovaného, tj. ověřit jeho nezbytné měsíční výdaje hlavně na bydlení a jiné životní náklady např. z nájemní smlouvy a dále z výpisu z účtu. Pokud žalobce v takové situaci, kdy vycházel pouze z výplatních pásek žalovaného bez jakéhokoliv ověření dalších nezbytných výdajů, postavil svůj závěr, že žalovaný je schopen hradit splátku úvěru, nejedná se o řádné prověření úvěruschopnosti. Tento postup žalobce, může vést (a vedl) u žalovaného jako spotřebitele ke sklouznutí do dluhové pasti (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, I. ÚS 1543/2021). Žalobce měl vzít v potaz hledisko předvídání toho, jestli žalovaný skutečně bude schopen úvěr splácet, což však bez ověření výdajů nebylo možné.

24. S ohledem na výše uvedený závěr soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy, je zřejmé, že žaloba je důvodná v rozsahu odpovídajícímu výši bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z., které žalovaný přijal jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu. Žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč. Žalovaný se tudíž bezdůvodně obohatil o 10 000 Kč. Z důvodu neplatné smlouvy žalobci nároky na úhradu dalších peněžitých plnění nevznikly a žaloba byla ohledně dalších poplatků, úroků a zákonných úroků nad rámec přiznané jistiny zamítnuta, protože se nikdo nemůže s úspěchem domáhat po žalovaném úhrady nároků vyplývající z neplatného právního jednání (§ 588 o.z.). Žalovaný je proto povinen vrátit žalobci bezdůvodné obohacení představující jistinu ve výši 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 26. 7. 2024 do zaplacení, a to podle § 1970 o.z. Žalovaný je právě od 26. 7. 2024 v prodlení se zaplacením dlužné částky. Žalovaný byl v řízení nečinný a netvrdil žádné okolnosti o nemožnosti vrátit poskytnutou jistinu.

25. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce, který se původně domáhal po žalovaném zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí částky 21 534,82 Kč (včetně příslušenství), měl ve věci úspěch pouze z 57 % předmětu řízení (přiznána mu byla částka 12 167,73 Kč), a žalovaný měla ve věci úspěch ze 43 % předmětu řízení, takže soud žalobci přiznal náhradu nákladů řízení poměrně rozdělenou z 14 % (57 % minus 43 %). Účelně vynaložené náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, mimosmluvní odměně advokáta za poskytování právních služeb ve výši 1 200 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, předžalobní výzva) po 400 Kč, náhradě hotových výdajů po 100 Kč za 3 úkony právní služby podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 300 Kč a náhradě za DPH v sazbě 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy náklady řízení ve výši 2 815 Kč, z čehož 14 % představuje částku 394,10 Kč, kterou soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil žalovanému zaplatit k rukám advokáta, zastupující žalobce, jemuž byla přisouzena poměrně rozdělená náhrada nákladů řízení.