22 C 145/2025

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou 22. 4. 2025 domáhal po žalovaném zaplacení částky 49 146,45 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 47 678,57 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že dne 24. 2. 2022 uzavřel právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále jen původní věřitel) s žalovaným Smlouvu o úvěru „PRESTO Půjčka” č. [Anonymizováno]. Původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 61 500 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných 72 měsíčních splátkách vždy k 15. dni kalendářního měsíce. Úvěr byl úročen fixní úrokovou sazbou ve výši 6,39 % ročně ode dne čerpání do konečné splatnosti. V úvěrové smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 6,4 %. Žalovaný neplnil závazky z úvěrové smlouvy řádně a včas, v dopise ze dne 14. 3. 2024 informoval původní věřitel žalovaného o zesplatnění úvěru. Dlužná částka 49 146,45 Kč tak představuje neuhrazený zbytek jistiny ve výši 47 678,57 Kč a smluvní úrok ve výši 1 467,88 Kč. Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 6. 2024 uzavřenou s původním věřitelem společností [právnická osoba]. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 10. 10. 2024.

2. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 5. 2025, č.j. 22 C 145/2025-7 byl žalobce vyzván, aby doplnil svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, jakým způsobem posuzoval dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost žalovaného splácet každý jednotlivý úvěr včetně příslušenství.

3. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 7. 2025, č.j. 22 C 145/2025-10 byl žalobce vyzván k doplnění tvrzení podle § 101 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) mimo jiné i ohledně částky, kterou žalovaný již na úvěr zaplatil.

4. Žalobce nedoplnil ničeho.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný.

6. Soud ve věci nařídil jednání. Žalovaný se k jednání nedostavil, z jednání se neomluvil ani nepožádal včas o odročení jednání. Žalobce se z jednání řádně omluvil. Doručení předvolání k jednání bylo u obou účastníků vykázáno včetně lhůty k zachování přípravy k jednání.

7. Soud tedy projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků.

8. Po provedeném dokazování a z předložených listin vzal soud za prokázané následující skutečnosti:

9. Žalovaný dne 24. 3. 2022 učinil prostřednictvím prostředků komunikace na dálku u původního věřitele návrh na uzavření spotřebitelského úvěru ve výši 61 500 Kč za poplatek ve výši 1 500 Kč s fixní úrokovou sazbou ve výši 6,39 % ročně (z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru „PRESTO Půjčka„ ze dne 24. 3. 2022). Původní věřitel návrh žalovaného přijal s připomínkou, že první splátka úvěru ve výši 1 031 Kč je splatná dne 19. 4. 2022. Původní věřitel tak žalovanému poskytl spotřebitelský úvěr ve výši 61 500 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných 72 měsíčních anuitních splátkách ve výši 1 031 Kč vždy k 15. dni v měsíci. Žalovaný se zavázal splatit celkovou částku 74 053,13 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 6,39 % ročně a RPSN ve výši 7,51 % (z Akceptace návrhu na uzavření smlouvy „PRESTOPůjčka, číslo žádosti [Anonymizováno] a z Informací o spotřebitelském úvěru). Ke dni 24. 3. 2022 byla dlužná jistina na úvěrovém účtu žalovaného ve výši 61 500 Kč (z Výpisu z úvěru ze dne 24. 3. 2022). Ke dni 29. 2. 2024 byla dlužná jistina na úvěrovém účtu žalovaného ve výši 47 733,64 Kč (z Výpisu z úvěru ze dne 29. 2. 2024). Původní věřitel ke dni 14. 3. 2024 zesplatnil úvěr v částce 49 848,09 Kč a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky do 28. 3. 2024 (ze Zesplatnění úvěru ze dne 14. 3. 2024 a podacého archu). Původní věřitel oznámil žalovanému, že dne 6. 6. 2024 došlo na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek s žalobcem k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce (z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2024 a ze Seznamu postoupených pohledávek). Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem odeslaným dne 10. 10. 2025 (z Předžalobní upomínky ze dne 10. 10. 2025 včetně podacího lístku). Původní věřitel ohledně zkoumání úvěruschopnosti provedl lustraci v registru SOLUS, kde byly zjištěny jiné splátkové kontrakty žalovaného (z Odeslaných údajů-lustrace v registrech).

10. Z jiných důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti.Soud shrnuje skutkový stav takto:

11. Žalovaný od původního věřitele obdržel dne 24. 3. 2022 na účet částku ve výši 61 500 Kč na základě písemné dohody označené jako „PRESTO Půjčka„ č. [Anonymizováno], které se zavázal hradit ve formě 72 pravidelných měsíčních anuitních splátek ve výši 1 031 Kč. Původní věřitel úvěr ke dni 14. 3. 2024 zesplatnil v částce 49 848,09 Kč. Žalobce před poskytnutím úvěru prověřoval schopnost žalovaného splácet v dostupných registrech. Původní věřitel postoupil na žalobce pohledávku za žalovaným, když postoupení pohledávky následně oznámil žalovanému. Žalobce dále vyzval žalovaného k úhradě žalované částky v předžalobní výzvě.

12. Na základě shora zjištěného skutkového stavu posoudil soud jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobcem jako podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitele. Z tohoto důvodu soud aplikuje nejen ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), ale i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen ZoSÚ).

13. Podle § 2 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a po kud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.)., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

21. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právě ve smyslu ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ.

22. Soud je povinen zkoumat, zda věřitel při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele splácet, bez ohledu na to, zda je tento princip v zákoně stanoven či nikoliv, neboť se jedná o výchozí zásadu, která je obecným principem. Tím dochází k naplnění ochrany spotřebitele jako slabší strany proti neodpovědným poskytnutím úvěru, které by mohlo vést k ingerenci exekučního či insolvenčního řízení se všemi negativními dopady jako je ztráta majetku a společenská stigmatizace (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, III. ÚS 4129/18).

23. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Tvrzení spotřebitele je třeba konkrétními doklady zobjektivizovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze den 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

24. Ústavní soud ČR v nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

25. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C –679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.

26. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední.

27. Soud hodlal u jednání poučit žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o nutnosti doplnit tvrzení a předložit důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti u žalovaného, ale také ohledně toho, jakou celkovou částku žalovaný na úvěr již uhradil, a o vzhledem i ke skutečnosti, že celková částka, která měla být splacena byla vyšší než poskytnutá částka úvěru. Žalovaný nereagoval na písemné výzvy, tudíž soud předpokládal, že se žalobce dostaví k nařízenému jednání, kde bude poučen. Žalobce se však z jednání omluvil. Jelikož soud poučuje jen přítomné, žalobce se tak dobrovolně možnosti doplnit tvrzení a důkazy vzdal. Soud proto uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je podle § 86 a § 87 ZoSÚ absolutně neplatná z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Původní žalobce při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, jeho osobních a majetkových poměrů, vyšel pouze z informací o lustracích v registrech. Žalobce již v žalobě uvedl, že pro případ, že by nebylo prokázáno platné uzavření úvěrové smlouvy, požaduje dlužnou částku z titulu bezdůvodného obohacení. K tomu by ale žalobce musel tvrdit, jakou částku žalovaný na úvěr již zaplatil. Jednalo by se o uvedení částky bez jakéhokoliv započtení na úroky atd. Tato informace v tvrzení žalobce chybí a nelze ji zjistit ani z předložených důkazů. Jelikož žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

28. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, náleželo by mu tak právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu spisu však vyplynulo, že žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Protože v rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 8. 2025 č. j. 22 C 145/2025-16 nebylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 418 Kč, rozhodl o ní soud podle § 166 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”) ve spojení s § 167 o. s. ř. doplňujícím usnesením.Žalobce byl usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 22 C 145/2025-6 ze dne 5. 5. 2025 vyzván k úhradě doplatku na soudním poplatku ve výši 418 Kč. Tento doplatek na soudním poplatku nebyl uhrazen.O povinnosti žalobce zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Novém Jičíně doplatek soudního poplatku ve výši 418 Kč rozhodl soud dle § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť v případě převodu věci z agendy centrálního elektronického platebního rozkazu do běžné agendy C je doplatek doměřeného soudního poplatku podle Položky 2 bod 2 Sazebníku soudních poplatků splatný nikoliv podáním formulářové elektronické žaloby podle § 4 odst. 1 písm. a), nýbrž až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé (Rc 48/2014).