Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 22 916,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 916,83 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 39 073,20 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 611,10 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 387,86 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 39 073,20 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 17,90 % ročně z částky 61 990,03 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 22. 9. 2025 doplněnou podáním ze dne 17. 10. 2025 a ze dne 23. 10. 2025 domáhal po žalované zaplacení částky 61 990,03 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 611,10 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 387,86 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 61 990,03 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 17,90 % ročně z částky 61 990,03 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba]. (dříve [Anonymizováno] a žalovanou došlo dne 2. 3. 2021 k uzavření Smlouvy o půjčce č. [hodnota], na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalované částku 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 2 534 Kč, když první splátka byla splatná dne 2. 4. 2021. Úroková sazba byla sjednána jako neměnná ve výši 17,90 % ročně. Žalovaná nesplácela závazek řádně a včas, proto došlo ke dni 15. 4. 2024 k zesplatnění úvěru. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy se staly Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky splátkového úvěru a Sazebník. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 8. 2024 došlo s účinností ke dni 30. 8. 2024 k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobce. Za období od postoupení pohledávky do podání žaloby žalovaná uhradila 5 000 Kč. Žalovaná částka ve výši 61 990,03 Kč představuje neuhrazenou jistinu. Žalovaná byla předžalobní upomínkou vyzvána k úhradě žalované částky.
2. V podání ze dne 17. 10. 2025 žalobce uvedl, že posoudil úvěruschopnost žalované za použití standardních schvalovacích postupů s využitím interních a externích datových zdrojů. Žalobce tvrdil, že byla posuzována tzv. tvrdá kritéria (aktuální dluhy, negativní záznamy…), informace z externích úvěrových zdrojů za současného zohlednění příjmů a výdajů žalované. Výsledkem byl celkový skóring žalované, na základě kterého následně došlo ke schválení úvěru. Žalobce dále uvedl, že žalovaná uhradila na předmětnou pohledávku částku 77 083,17 Kč.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná.
4. Soud ve věci nařídil jednání. Žalovaná se k jednání nedostavila, v den konání jednání se z jednání z důvodu nemoci telefonicky omluvila a požádala o odročení jednání. Doručení předvolání k jednání bylo u obou účastníků vykázáno včetně lhůty k zachování přípravy k jednání. Žádosti o odročení jednání nebylo vyhověno, protože pro to soud neshledal relevantní důvod, když k omluvě nebylo přiloženo žádné lékařské potvrzení a vzhledem k dosavadní nečinnosti žalované a obsahu spisu bylo možné věc projednat i bez přítomnosti žalované.
5. Soud tedy projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) v nepřítomnosti žalované.
6. Žalobce trval na podané žalobě a na výzvu soudu sdělil, že k procesu prověřování úvěruschopnosti, zejména ke zkoumání výdajů u žalované již nebude ničeho doplňovat, jelikož má za to, že byla prověřena řádně.
7. Po provedeném dokazování a z předložených listin vzal soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce původně [právnická osoba]. a žalovanou došlo dne 2. 3. 2021 k uzavření smlouvy o půjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalované bezúčelový úvěr do výše 100 000 Kč. Úvěr byl sjednán s roční pevnou úrokovou sazbou ve výši 17,90 %, roční procentní sazba nákladů pak ve výši 19,41 % ročně. První splátka byla splatná dne 2. 4. 2021. Žalovaná se zavázala úvěr hradit v 60 měsíčních splátkách ve výši 2 534 Kč (z Návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. [hodnota] a z Akceptace návrhu smlouvy o půjčce č. [hodnota]). Právní předchůdce žalobce poskytoval žalované od 2. 3. 2021 bankovní služby (z Rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb). Na účet žalované č. [č. účtu] byla dne 2. 3. 2021 připsána částka ve výši 100 000 Kč (z Výpisu z účtu č. [č. účtu] za březen 2021). K datu 30. 4. 2024 činila nesplacená částka úvěru z úvěrové smlouvy č. [hodnota] částku 61 990,03 Kč (z Výpisu z úvěru za duben 2024). Žalovaná neplnila svůj závazek řádně a včas, proto právní předchůdce žalobce úvěr ke dni 15. 4. 2024 zesplatnil v částce 68 672,76 Kč a vyzval žalovanou k okamžité úhradě dluhu (z Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu). Právní předchůdce žalobce dne 27. 8. 2024 postoupil pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobce (ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 8. 2024 a z potvrzení úplaty). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem (z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 17. 9. 2024). Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky 88 466,45 Kč do 15. 7. 2025 dopisem odeslaným dne 15. 7. 2025 (z Výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 15. 7. 2025 včetně podacího lístku). Žalovaná uhradila celkem částku 77 083,17 Kč (z tvrzení žalobce).
8. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti.
9. Soud shrnuje skutkový závěr takto:Žalovaná od právního předchůdce žalobce obdržela převodem na účet dne 2. 3. 2021 částku ve výši 100 000 Kč, kterou se zavázala vrátit v 60 měsíčních splátkách ve výši 2 534 Kč se sjednaným úrokem 17,90 % ročně. Žalovaná se dostala do prodlení se splácením. Ke dni 15. 4. 2024 došlo k okamžitému zesplatnění dluhu. Na tento nárok žalobce žalovaná uhradila celkem částku 77 083,17 Kč. Právní předchůdce žalobce postoupil na žalobce pohledávku za žalovanou, když postoupení pohledávky následně oznámil žalované a vyzval ji k úhradě dlužné částky. Žalobce dále vyzval žalovanou k úhradě žalované částky v předžalobní výzvě.
10. Na základě shora zjištěného skutkového stavu posoudil soud jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobcem jako podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitele. Z tohoto důvodu soud aplikuje nejen ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), ale i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen ZoSÚ).
11. Podle § 2 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
12. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.)., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
19. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právě ve smyslu ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ.
20. Soud je povinen zkoumat, zda věřitel při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele splácet, bez ohledu na to, zda je tento princip v zákoně stanoven či nikoliv, neboť se jedná o výchozí zásadu, která je obecným principem. Tím dochází k naplnění ochrany spotřebitele jako slabší strany proti neodpovědným poskytnutím úvěru, které by mohlo vést k ingerenci exekučního či insolvenčního řízení se všemi negativními dopady jako je ztráta majetku a společenská stigmatizace (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, III. ÚS 4129/18).
21. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Tvrzení spotřebitele je třeba konkrétními doklady zobjektivizovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze den 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
22. Ústavní soud ČR v nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
23. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C –679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.
24. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.
25. Jelikož žalobce u jednání uvedl, že již k procesu prověřování úvěruschopnosti nebude doplňovat ničeho, soud ho již nepoučoval podle § 118a o.s.ř. Soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je podle § 86 a § 87 ZoSÚ absolutně neplatná z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobce totiž nedisponuje žádnou dokumentací ohledně zkoumání příjmové a výdajové stránky žalované a ani ohledně tvrzených lustrací v příslušných databázích. Z toho je zřejmé, že proces prověřování schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebyl proveden pečlivě a odpovědně. Soud připomíná, že poskytovatel úvěru má přitom ve smyslu § 78 odst. 1, 2 a 4 ZoSÚ povinnost dokumenty a jiné záznamy ohledně procesu prověřování úvěruschopnosti uchovávat. Poskytovatel úvěru je povinen zjistit a dostatečným způsobem i ověřit individuální příjmy a výdaje každého spotřebitele, kterému úvěr poskytne. Nemůže se tak omezit ani na kritéria stanovená nařízeními vlády, jako je životní a existenční minimum, ani na výstupy z celonárodní statistiky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024).
26. S ohledem na výše uvedený závěr soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy, je zřejmé, že žaloba je důvodná v rozsahu odpovídajícímu výši bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z., které žalovaná přijala jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu. Soud vycházel z tvrzení žalobce a z listinných důkazů, podle kterých žalovaná získala 100 000 Kč a uhradila ve splátkách celkem 77 083,17 Kč. Žalovaná se tudíž bezdůvodně obohatila o 22 916,83 Kč (100 000 Kč mínus 77 083,17 Kč). Z důvodu neplatné smlouvy však žalobci nároky na úhradu dalších peněžitých plnění nevznikly (vyjma přiznaného zákonného úroku z prodlení) a žaloba byla ohledně dalších nároků zamítnuta, protože se nikdo nemůže s úspěchem domáhat po žalované úhrady nároků vyplývající z neplatného právního jednání (§ 588 o. z.). Žalovaná je proto povinna vrátit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 22 916,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 2. 2025 do zaplacení, a to podle § 1970 o.z. Žalovaná je právě od 18. 2. 2025 v prodlení se zaplacením dlužné částky. Žalovaná byla v řízení nečinná a netvrdila žádné okolnosti o nemožnosti vrátit poskytnutou jistinu.
27. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce, který se domáhal po žalované zaplacení částky 61 990,03 s příslušenstvím, neměl ve věci převážně úspěch (přiznána mu byla částka 22 916,83 Kč s příslušenstvím). Žalovaná byla ve věci převážně úspěšná, náležela by jí proto poměrně rozdělá náhrada nákladů řízení. Z obsahu spisu však vyplynulo, že žalované žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.