Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 52 295 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 52 295 Kč od 6. 10. 2024 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 42 203,13 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 54 108,35 Kč od 6. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 11 905,22 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se domáhal zaplacení pohledávky ve výši 94 498,13 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 106 403,35 Kč od 6. 10. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 905,22 Kč a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč vyplývající ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] ze dne 14. 12. 2021. Tvrdil, že na základě této smlouvy, sjednané elektronicky prostřednictvím klientské zóny, se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 115 000 Kč. Úroky úvěru pak měla žalovaná hradit v měsíčních splátkách ve výši 4 975 Kč vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce. Žalovaná svým smluvním závazkům nedostála, neboť řádně a včas neuhradila splátku splatnou dne 15. 4. 2024. Žalovaná však nereagovala ani na zasílané upomínky, a tak žalobce přistoupil k zesplatnění úvěru a vyzval žalovanou k úhradě neuhrazené úvěrové jistiny a nákladů právního zastoupení. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ani poté uhrazena, domáhal se žalobce zaplacení dlužné částky ve výši 94 498,13 Kč s příslušenstvím soudní cestou.
2. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 10. 2024, č.j. 22 C 373/2024-8 byl žalobce vyzván, aby doplnil svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, zda a jakým způsobem posuzoval dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost žalované splácet úvěr včetně příslušenství.
3. Žalobce v podání ze dne 8. 11. 2024 doplnil svá tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti u žalované. Uvedl, že posoudil schopnost žalované splácet pravidelné splátky spotřebitelského úvěru dle podepsaného Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobce si od žalované vyžádal kopii občanského průkazu, výpis z bankovního účtu za poslední 3 kalendářní měsíce na jméno spotřebitele a výplatní pásku, jakožto potvrzení o příjmu. Žalobce dále posoudil schopnost žalované splácet úvěr na základě výpisu z insolvenčního rejstříku (pro zjištění, zda proti spotřebiteli není nebo v minulosti nebylo vedeno insolvenční řízení), výpisu z centrální evidence exekucí, výpisu z obchodního rejstříku zaměstnavatele spotřebitele, výpisu z registru SOLUS – bez negativního záznamu a databáze odcizených dokladů – bez záznamu. Finanční situace žalované za měsíc byla následující: průměrný příjem za poslední tři měsíce činil 21 991 Kč, náklady na bydlení činily 3 000 Kč, pravidelné finanční závazky činily 1 791 Kč a finanční zůstatek žalované činil 8 225 Kč.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná.
5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
6. Po provedeném dokazování a z předložených listin vzal soud za prokázané následující skutečnosti:Žalobce se ve smlouvě o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] ze dne 14. 12. 2021 zavázal poskytnout žalované jako spotřebiteli úvěr ve splátkách tak, že, že částka 30 330 Kč a 73 170 Kč bude vyplacena na účet žalované č. [č. účtu], částka 73 170 Kč bude vyplacena na úhradu předchozího závazku, a to smlouvy č. [hodnota] ze dne 7. 2. 2020 a částka 11 500 Kč bude použita na náklady spojené s vyřízením úvěru. Celkovou dlužnou částku ve výši 243 792 Kč se žalovaná zavázala uhradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 386 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu 72 měsíců a celková částka byla splatná ke dni 15. 12. 2027, zápůjční úroková sazba činila 29 % ročně a RPSN 39,84 % ročně (ze Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota]). Žalovaná si dále ve smlouvě o zřízení Doplňkové služby PODPORA, jež tvořila přílohu č. 2 smlouvy o úvěru, zřídila doplňkovou službu PODPORA, za kterou se zavázala uhradit žalobci částku 114 408 Kč v měsíčních splátkách ve výši 1 589 Kč (ze Smlouvy o zřízení Doplňkové služby PODPORA). Dle sdělení žalobce uhradila žalovaná celkem 25 splátek po 4 975 Kč, tedy částku 124 375 Kč. Žalobce převedl na účet č. [č. účtu] dne 15. 12. 2021 částku 73 170 Kč (z Detailu pohybu-platba převodem uvnitř banky). Žalovaná byla informována o podmínkách vyplacení úvěru a platebních instrukcích, když první splátka úvěru ve výši 4 975 Kč byla splatná dne 15. 1. 2022 (z Potvrzení o vyplacení úvěru a opakovaná opakovaná platební instrukce). Žalobce ke dni 21. 9. 2024 úvěr zesplatnil v celkové částce 118 643,35 Kč a vyzval žalovanou k úhradě do 5. 10. 2024. Celková dlužná částka byla vyčíslena na částku 118 643,35 Kč a sestávala z dlužné jistiny ve výši 94 498,13 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 11 905,22 Kč, nákladů na upomínání ve výši 800 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 11 440 Kč (z předžalobní upomínky, zesplatnění úvěr a oznámení o převzetí právního zastoupení ze dne 21. 9. 2024). Čistá mzda žalované v měsíci listopad 2021 činila 18 216 Kč (z výplatní pásky za měsíc listopad 2021). Žalovaná měla zřízen běžný účet, který v měsíci září až listopad 2021 vykazoval vždy záporný počáteční i konečný zůstatek (z výpisů z běžného účtu žalované za období od září 2021 do listopadu 2021).
7. Soud shrnuje skutkový stav takto. Žalobce jako poskytovatel úvěru a žalovaná jako dlužník podepsali dne 14. 12. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru a smlouvu o poskytování doplňkové služby PODPORA. Žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru poskytl žalované jako dlužníkovi na její účet částku 30 330 Kč, částku 73 170 Kč a částku 73 170 Kč vyplatil na úhradu předchozího závazku žalované, a to smlouvy č. [hodnota] ze dne 7. 2. 2020. Částka 11 500 Kč byla použita na náklady spojené s vyřízením úvěru. Žalovaná se zavázala splácet úvěr včetně poplatku za zřízenou doplňkovou službu PODPORA v pravidelných 72měsíčních splátkách ve výši 4 975 Kč vždy k 15. dni v měsíci. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou sjednaných splátek. Žalovaná uhradila ve splátkách celkem 124 375 Kč. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobce provedl proces ověřování úvěruschopnosti žalované a vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky.
8. Na základě shora zjištěného skutkového stavu posoudil soud jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobcem jako podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitele. Z tohoto důvodu soud aplikuje nejen ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), ale i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen ZoSÚ).
9. Podle § 2 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
13. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.)., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované právě ve smyslu ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ.
17. Soud má za prokázané, že žalobce zjistil před uzavřením smlouvy k poměrům žalované její měsíční příjem, provedl lustraci ve veřejně dostupných rejstřících a disponoval výpisy z účtu za poslední tří měsíce před poskytnutím úvěru.
18. Soud je povinen zkoumat, zda věřitel při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele splácet, bez ohledu na to, zda je tento princip v zákoně stanoven či nikoliv, neboť se jedná o výchozí zásadu, která je obecným principem. Tím dochází k naplnění ochrany spotřebitele jako slabší strany proti neodpovědným poskytnutím úvěru, které by mohlo vést k ingerenci exekučního či insolvenčního řízení se všemi negativními dopady jako je ztráta majetku a společenská stigmatizace (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, III. ÚS 4129/18).
19. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Tvrzení spotřebitele je třeba konkrétními doklady zobjektivizovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze den 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
20. Ústavní soud ČR v nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
21. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C –679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.
22. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední.
23. Soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je podle § 86 a § 87 ZoSÚ absolutně neplatná z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobce při zkoumání úvěruschopnosti žalované vyšel zejména z výše ověřeného čistého příjmu za 1 měsíc, sdělených nákladů na bydlení ve výši 3 000 Kč a dále z transakcí na běžném účtu za období předcházející 3 měsíce. Za situace, kdy žalobci byly zřejmé záporné počáteční a konečné zůstatky na běžném účtu žalované, měl žalobce zaměřit svůj zájem právě na skutečné výdaje žalované, tj. minimálně prověřit podle vyžádaných dokladů zejména výdaje na bydlení, když uvedené výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč se jeví bez ověření jako nepřiměřeně nízké. Dále bylo záhodno ověřit i další nezbytné výdaje (např. telefon, internet, pojištění..) Postup žalobce, kdy se ohledně výdajů žalované spokojil především vyhodnocených transakcí a pohybů na jejím účtu bez jakéhokoliv ověření skutečných výdajů může vést u spotřebitele ke sklouznutí do dluhové pasti (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, I. ÚS 1543/2021). Soud má proto za to, že bez příslušného ověření skutečných výdajů, nebyla úvěruschopnost, i s ohledem na závěry zřejmé z dostupných výpisů z účtu, provedena a následně vyhodnocena řádně. Žalobce měl vzít v potaz hledisko předvídání toho, jestli žalovaná skutečně bude schopna úvěr splácet.
24. S ohledem na výše uvedený závěr soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy, je zřejmé, že žaloba by byla důvodná v rozsahu odpovídajícímu výši bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z., které žalovaná přijala jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu.
25. Soud vycházel z tvrzení žalobce a z listinných důkazů, podle kterých žalovaná získala 176 670 Kč a uhradila ve splátkách celkem 124 375 Kč. Jelikož soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je neplatná, je žalovaná povinen vrátit poskytnutou jistinu, protože odpadl právní důvod, žalobce má tedy toliko nárok vrácení bezdůvodného obohacení, tedy na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších úroků a poplatků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2021, 33 Cdo 3675/2021). Nikdo se nemůže s úspěchem domáhat po žalovaném úhrady nároků vyplývající z neplatného právního jednání (§ 588 o.z.) Na jistinu zbývá uhradit částka 52 295 Kč (176 670 Kč minus 124 375 Kč), soud proto žalobě vyhověl ohledně zaplacení dlužné jistiny. Soud tedy žalobu ohledně dalších nároků převyšující jistinu ve výši 52 295 Kč zamítl.
26. Splatnost s ohledem na speciální úpravu § 87 odst. 1 ZoSÚ nastala podle upomínky ze dne 21. 9. 2024 dnem 5. 10. 2024. Žalovaná je tak od 6. 10. 2024 v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 52 295 Kč a je tak povinna podle § 1970 o. z. platit z této částky žalobci úroky z prodlení. Při zohlednění procesní neaktivity žalované a s ohledem na předložené listinné důkazy je tato doba splatnosti přiměřená a odpovídá možnostem a schopnostem žalované. Výše úroků z prodlení je určena podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud byl žalobou požadován úrok z částky převyšující 52 295 Kč, soud žalobu v této části rovněž zamítl.
27. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce, který se původně domáhal po žalované zaplacení celkové částky 95 693,35 Kč a zákonného úroku z prodlení, neměl ve věci převážně úspěch (přiznána mu byla částka 52 295 Kč se zákonným úrokem z prodlení). Žalovaná byla ve věci převážně úspěšná, náležela by jí proto poměrně rozdělá náhrada nákladů řízení. Z obsahu spisu však vyplynulo, že žalované žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.