Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 65 535,04 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 103,36 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 881 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 65 535,04 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 12 % ročně z částky 65 535,04 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 12. 11. 2025 doplněnou podáním ze dne 5. 12. 2025 domáhal po žalovaném zaplacení částky 65 535,04 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 103,36 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 881 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 65 535,04 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 12 % ročně z částky 65 535,04 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení, a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba]. (dříve [Anonymizováno], a.s.) a žalovanou došlo dne 15. 8. 2019 k uzavření Smlouvy o půjčce č. [hodnota], na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalované částku 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr ve 120 pravidelných měsíčních splátkách po 1 669 Kč, když první splátka byla splatná dne 15. 9. 2019. Úroková sazba byla sjednána jako neměnná ve výši 15,90 % ročně. Žalovaná nesplácela závazek řádně a včas, proto došlo ke dni 17. 3. 2025 k zesplatnění úvěru. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy se staly Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky splátkového úvěru a Sazebník. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 7. 2025 došlo s účinností ke dni 30. 7. 2025 k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobce. Za období od postoupení pohledávky do podání žaloby žalovaná uhradila 107 466,42 Kč. Žalovaná částka ve výši 65 535,04 Kč představuje neuhrazenou jistinu. Žalovaná byla předžalobní upomínkou vyzvána k úhradě žalované částky.
2. V podání ze dne 5. 12. 2025 žalobce uvedl, že s odkazem na Protokol o prověření úvěruschopnosti posoudil úvěruschopnost žalované za použití standardních schvalovacích postupů s využitím interních a externích datových zdrojů. Žalobce tvrdil, že byla posuzována tzv. tvrdá kritéria (aktuální dluhy, negativní záznamy…), informace z externích úvěrových zdrojů za současného zohlednění příjmů a výdajů žalované. Výsledkem byl celkový skóring žalované, na základě kterého následně došlo ke schválení úvěru. Žalobce dále uvedl, že žalovaná uhradila na předmětnou pohledávku částku 107 466,42 Kč.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná.
4. Soud ve věci nařídil jednání. Žalovaná se k jednání nedostavila, omluvu ani žádost o odročení jednání soud neevidoval. Doručení předvolání k jednání bylo u obou účastníků vykázáno včetně lhůty k zachování přípravy k jednání.
5. Soud tedy projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) v nepřítomnosti žalované.
6. Žalobce trval na podané žalobě a na výzvu soudu sdělil, že k procesu prověřování úvěruschopnosti, zejména ke zkoumání výdajů u žalované již nebude ničeho doplňovat, jelikož má za to, že byla prověřena řádně.
7. Po provedeném dokazování a z předložených listin vzal soud za prokázané následující skutečnosti:
8. Po provedeném dokazování a z předložených listin vzal soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce původně [právnická osoba]. a žalovanou došlo dne 15. 8. 2019 k uzavření smlouvy o půjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalované bezúčelový úvěr do výše 100 000 Kč. Úvěr byl sjednán s roční pevnou úrokovou sazbou ve výši 15,90 %, roční procentní sazba nákladů pak byla sjednána ve výši 17,09 % ročně. První splátka byla splatná dne 15. 9. 2019. Žalovaná se zavázala úvěr hradit v 120 měsíčních splátkách ve výši 1 669 Kč (z Návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. [hodnota] a z Akceptace návrhu smlouvy o půjčce č. [hodnota]). Právní předchůdce žalobce poskytoval žalované od 15. 8. 2019 bankovní služby (z Rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb). Na účet žalované č. [č. účtu] byla dne 15. 8. 2019 připsána částka ve výši 100 000 Kč (z Výpisu z účtu č. [č. účtu] za srpen 2019). Žalovaná neplnila svůj závazek řádně a včas, proto právní předchůdce žalobce úvěr ke dni 17. 3. 2025 zesplatnil v částce 70 519,40 Kč a vyzval žalovanou k okamžité úhradě dluhu (z Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu). Právní předchůdce žalobce dne 28. 7. 2025 postoupil pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobce (ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2025 a z potvrzení úplaty). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem (z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 4. 8. 2025). Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky 79 475,86 Kč do 23. 10. 2025 dopisem odeslaným dne 8. 10. 2025 (z Výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 8. 10. 2025 včetně podacího lístku). Žalovaná uhradila celkem částku 107 466,42 Kč (z tvrzení žalobce). Žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí u rodičů, je zaměstnaná s příjmem ve výši 22 637 Kč. Výdaje na živobytí představují částku 5 000 Kč a další náklady představují částku 1 000 Kč. Právní předchůdce žalobce z těchto údajů od žalované uzavřel, že celková pravděpodobnost splácení úvěru u žalované je ve výši 98,68 % (z Identifikace žádosti). O žalované nebyla zjištěna žádná negativní informace (ze Vstupu konsolidovaného blacklistu). Právní předchůdce žalobce posoudil u žalované tzv. tvrdá kritéria (interní a externí dluhy, negativní záznamy, exekuce atd)., další informace z externích úvěrových registrů se zohledněním deklarovaného příjmu (22 637 Kč), který ověřil s využitím komplexního statistického nástroje a dále zohlednil deklarované výdaje ve výši 11 380 Kč. Po vyhodnocení právní předchůdce žalobce dospěl k závěru, že žalované zbývá částka 11 257 Kč a je proto schopna poskytnutý úvěr řádně splácet (z Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta).
9. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti.
10. Soud shrnuje skutkový závěr takto:Žalovaná od právního předchůdce žalobce obdržela na účet dne 15. 8. 2019 částku ve výši 100 000 Kč, kterou se zavázala vrátit ve 120 měsíčních splátkách ve výši 1 669 Kč se sjednaným úrokem 15,90 % ročně. Žalovaná se dostala do prodlení se splácením. Ke dni 17. 3. 2025 došlo k okamžitému zesplatnění dluhu. Na tento nárok žalobce žalovaná uhradila 107 466,42 Kč. Právní předchůdce žalobce postoupil na žalobce pohledávku za žalovanou, když postoupení pohledávky následně oznámil žalované a vyzval ji k úhradě dlužné částky. Žalobce dále vyzval žalovanou k úhradě žalované částky v předžalobní výzvě.
11. Na základě shora zjištěného skutkového stavu posoudil soud jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobcem jako podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitele. Z tohoto důvodu soud aplikuje nejen ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), ale i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen ZoSÚ).
12. Podle § 2 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
16. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.)., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
20. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právě ve smyslu ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ.
21. Soud je povinen zkoumat, zda věřitel při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele splácet, bez ohledu na to, zda je tento princip v zákoně stanoven či nikoliv, neboť se jedná o výchozí zásadu, která je obecným principem. Tím dochází k naplnění ochrany spotřebitele jako slabší strany proti neodpovědným poskytnutím úvěru, které by mohlo vést k ingerenci exekučního či insolvenčního řízení se všemi negativními dopady jako je ztráta majetku a společenská stigmatizace (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, III. ÚS 4129/18).
22. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Tvrzení spotřebitele je třeba konkrétními doklady zobjektivizovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze den 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
23. Ústavní soud ČR v nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
24. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C –679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.
25. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.
26. Jelikož žalobce u jednání uvedl, že již k procesu prověřování úvěruschopnosti nebude doplňovat ničeho, soud ho již nepoučoval podle § 118a o.s.ř. Soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je podle § 86 a § 87 ZoSÚ absolutně neplatná z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobce totiž nedisponuje žádnou dokumentací ohledně zkoumání příjmové a výdajové stránky žalované a ani tvrzených lustrací v příslušných databázích. Z toho je zřejmé, že proces prověřování schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebyl proveden pečlivě a odpovědně. Soud připomíná, že poskytovatel úvěru má přitom ve smyslu § 78 odst. 1, 2 a 4 ZoSÚ povinnost dokumenty a jiné záznamy ohledně procesu prověřování úvěruschopnosti uchovávat. Poskytovatel úvěru je povinen zjistit a dostatečným způsobem i ověřit individuální příjmy a výdaje každého spotřebitele, kterému úvěr poskytne. Nemůže se tak omezit ani na kritéria stanovená nařízeními vlády, jako je životní a existenční minimum, ani na výstupy z celonárodní statistiky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024).
27. S ohledem na výše uvedený závěr soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy, je zřejmé, že žaloba by byla důvodná v rozsahu odpovídajícímu výši bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z., které žalovaná přijala jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu. Soud vycházel z tvrzení žalobce a z listinných důkazů, podle kterých žalovaná získala 100 000 Kč a uhradila ve splátkách celkem 107 466,42 Kč. Žalovaná tudíž bezdůvodné obohacení již žalobci vrátila. Z důvodu neplatné smlouvy žalobci nároky na úhradu dalších peněžitých plnění nevznikly a žaloba byla i ohledně dalších nároků zamítnuta, protože se nikdo nemůže s úspěchem domáhat po žalované úhrady nároků vyplývající z neplatného právního jednání (§ 588 o. z.). Jelikož žalovaná již uhradila poskytnutou částku ve výši 100 000 Kč, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že i když žalovaná měla v řízení plný úspěch, žádné náklady jí podle obsahu spisu nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.