Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 000 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 19 974,06 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 860,74 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 448,69 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 383,49 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 11 902,13 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou doručenou 25. 2. 2025 se žalobce domáhal po žalovaném nejprve zaplacení částky 29 388,01 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 648,84 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 842,18 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 383,49 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 11 902,13 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení. Žalobce v žalobě tvrdil, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, a žalovaný uzavřeli dne 13. 1. 2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen úvěrová smlouva), na základě které právní předchůdce žalobce poskytl v hotovosti žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tj. do sjednaného data poslední řádné splátky dle úvěrové smlouvy a dle předpisu splátek dne 13. 3. 2024 se žalovaný zavázal zaplatit úrok v pevné výši 761 Kč. Žalovaný se tak zavázal zaplatit právnímu předchůdci vedle jistiny ve výši 15 000 Kč také úrok v pevné výši 761 Kč a poplatek ve výši 7 350 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, když poslední splátka byla stanovena na 13. 3. 2024. Úroková sazba byla sjednána ve výši 8 % ročně. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 3. 10. 2024 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k postoupení pohledávky na žalobce s účinnosti ke dni 8. 10. 2024. Před podáním žaloby žalobce vyzval žalovaného k úhradě žalované částky.
2. Usnesením č.j. 22 C 77/2025-16 ze dne 24. 3. 2025 bylo řízení zastaveno v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 788,10 Kč, úroku ve výši 393,49 Kč a smluvní pokuty ve výši 413,95 Kč.
3. Předmětem řízení tak zůstalo zaplacení částky 28 974,06 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 860,74 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 448,69 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 383,49 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 11 902,13 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení.
4. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 3. 2025, č.j. 22 C 77/2024-8 byl žalobce vyzván, aby doplnil svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, jakým způsobem posuzoval dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost žalovaného splácet každý jednotlivý úvěr včetně příslušenství.
5. V podání ze dne 20. 3. 2025 žalobce uvedl, že před poskytnutím úvěru právní předchůdce žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného. Vyhodnotil informace požadované a získané od žalovaného a tyto ověřil oproti dokladům vyžádaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace byly zaznamenány v Žádosti o úvěr a byly ověřeny doklady, a to pracovní smlouvou a výplatními páskami. Žalovaný uvedl, že je v invalidním důchodu s příjmem 15 013 Kč, výdaje uvedl částkou 12 224 Kč. Příjmy byly ověřeny z Oznámení České správy sociálního zabezpečení a výdaje byly zkoumány z bankovního účtu.
6. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstala nečinný.
7. Soud ve věci nařídil jednání. Žalovaný se k jednání nedostavil, z jednání se neomluvil ani nepožádal včas o odročení jednání. Doručení předvolání k jednání bylo u žalovaného vykázáno včetně lhůty k zachování přípravy k jednání.
8. Soud tedy projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.
9. Po provedeném dokazování a z předložených listin vzal soud za prokázané následující skutečnosti:
10. Žalovaný dne 13. 1. 2023 požádal právního předchůdce žalobce o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 15 000 Kč. Žalobce v žádosti uvedl, že je invalidní důchodce. Jeho jediný měsíční příjem je důchod ve výši 15 013 Kč, je svobodný, nemá sjednaný žádný úvěr a bydlí v nájmu. Výdaje uvedl ve výši 12 224 Kč, z toho částka 4 000 Kč jsou výdaje na bydlení, částka 4 860 Kč výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady a částka 3 364 Kč představují srážky ze mzdy, výživné (ze Žádosti o úvěr ze dne 13. 1. 2023). Ve smlouvě o úvěru č. [hodnota], jíž součástí byla i Příloha č. 1 Předpis splátek, se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout v hotovosti žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce poplatek ve výši 7 350 Kč představující poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a poplatek za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 2 700 Kč. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit úrok v pevné výši 761 Kč. Celková dlužná částka 27 888 Kč měla být splacena formou 14 měsíčních splátek po 1 992 Kč, když splatnost poslední splátky byla sjednána na den 13. 3. 2024. Úroková sazba byla sjednána ve výši 8 % ročně (ze Smlouvy o úvěru ze dne 13. 1. 2023 včetně Přílohy č. 1 Předpisu splátek). Žalovaný uhradil dne 14. 1. 2023 částku 2 000 Kč, dne 28. 2. 2023 částku 2 000 Kč a dne 24. 4. 2023 částku 2 000 Kč (z Transakční historie). Právní předchůdce žalobce dne 3. 10. 2024 postoupil pohledávku ze Smlouvy na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem (ze Smlouvy o postoupení pohledávek, z Oznámení o postoupení pohledávky, Seznamu pohledávek a z Potvrzení o zaplacení kupní ceny). Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem odeslaným dne 24. 1. 2025 (z Předžalobní upomínky ze dne 24. 1. 2025 včetně podacího lístku). Žalovaný pobíral od září 2022 invalidní důchod ve výši 15 013 Kč, přičemž vyplácena mu byla částka 11 649 Kč (z Oznámení České správy sociálního zabezpečení).
11. Soud shrnuje skutkový stav takto:Žalovaný od právního předchůdce žalobce obdržel v hotovosti dne 13. 1. 2023 na základě písemné dohody označené jako smlouva o úvěru peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se zavázal hradit ve formě měsíčních plateb podle rozpisu plateb. Na tento nárok žalobce žalovaný uhradil 6 000 Kč. Žalobce před poskytnutím úvěru prověřoval schopnost žalovaného splácet úvěr z informací uvedených žalovaným v Žádosti o úvěru a z důchodového výměru. Právní předchůdce žalobce postoupil na žalobce pohledávku za žalovaným, když postoupení pohledávky následně oznámil žalovanému. Žalobce dále vyzval žalovaného k úhradě žalované částky v předžalobní výzvě.
12. Na základě shora zjištěného skutkového stavu posoudil soud jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobcem jako podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitele. Z tohoto důvodu soud aplikuje nejen ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), ale i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen ZoSÚ).
13. Podle § 2 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
14. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
17. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.)., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
20. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
21. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právě ve smyslu ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ.
22. Soud je povinen zkoumat, zda věřitel při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele splácet, bez ohledu na to, zda je tento princip v zákoně stanoven či nikoliv, neboť se jedná o výchozí zásadu, která je obecným principem. Tím dochází k naplnění ochrany spotřebitele jako slabší strany proti neodpovědným poskytnutím úvěru, které by mohlo vést k ingerenci exekučního či insolvenčního řízení se všemi negativními dopady jako je ztráta majetku a společenská stigmatizace (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, III. ÚS 4129/18).
23. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Tvrzení spotřebitele je třeba konkrétními doklady zobjektivizovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze den 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
24. Ústavní soud ČR v nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
25. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C –679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.
26. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední.
27. Soud poučil u jednání žalobce podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o nutnosti předložit důkazy k tvrzení, že došlo k prověření výdajů u žalovaného výpisy z účtu, když bylo zřejmé, že žalovaný je invalidní důchodce. Žalobce žádnými důkazy ke zkoumání výdajů nedisponuje. Soud proto uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je podle § 86 a § 87 ZoSÚ absolutně neplatná z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, jeho osobních a majetkových poměrů, vyšel pouze z důchodového výměru a z údajů sdělených žalovaným. Za situace, kdy bylo zřejmé, že žalovaný je invalidní důchodce s příjmem tvořící pouze invalidní důchod a bydlí v nájmu, bylo nezbytné důkladně prozkoumat i jeho výdajovou stránku, a to právě z výpisů z účtu, případně z nájemní smlouvy. Dle tvrzení žalovaného činí platba nájemného 4 000 Kč měsíčně, což se jeví jako částka nepřiměřeně nízká. I z tohoto důvodu bylo skutečně žádoucí výdaje žalovaného prověřit z relevantních dokumentů. Soud má za to, že žalobce proces prověřování úvěruschopnosti podcenil. Výdaje žalovaného měly být zjištěné objektivně. Žalobce měl rovněž předvídat, jestli žalovaný skutečně bude schopen úvěr splácet, což bez ověření skutečných výdajů v situaci, kdy žalovaný jakožto invalidní důchodce má omezené možnosti výdělku a pracovního zařazení, nebylo možné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
28. S ohledem na výše uvedený závěr soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy, je zřejmé, že žaloba je důvodná v rozsahu odpovídajícímu výši bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., které žalovaný přijal jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu. Žalovanému byla poskytnuta částka 15 000 Kč, na kterou uhradil 6 000 Kč. Žalovaný se tudíž bezdůvodně obohatil o 9 000 Kč (15 000 Kč mínus 6 000 Kč). Z důvodu neplatné smlouvy však žalobci nároky na úhradu dalších peněžitých plnění nevznikly a žaloba byla ohledně dalších nároků zamítnuta, protože se nikdo nemůže s úspěchem domáhat po žalovaném úhrady nároků vyplývající z neplatného právního jednání (§ 588 o. z.). Žalovaný je proto povinen vrátit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 9 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 9. 2024 do zaplacení, a to podle § 1970 o.z. Žalovaný je právě od 2. 9. 2024 v prodlení se zaplacením dlužné částky. Žalovaný byl v řízení nečinný netvrdil žádné okolnosti o nemožnosti vrátit poskytnutou jistinu.
29. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce, který se původně domáhal po žalovaném zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí částky 28 974,06 Kč s příslušenstvím, nebyl ve věci převážně úspěšný, (přiznána mu byla částka 9 000 Kč s příslušenstvím). Žalovaný byla ve věci převážně úspěšný, náležela by mu proto poměrně rozdělená náhrada nákladů řízení. Z obsahu spisu však vyplynulo, že žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.