22 C 81/2026

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou 12. 3. 2026 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 30 134,81 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 596,56 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 468,80 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 24 900 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 24 000 Kč od 15. 10. 2025 do zaplacení. Žalobce v žalobě a v jejím doplnění ze dne 31. 3. 2026 tvrdil, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, a žalovaný uzavřeli dne 28. 2. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen úvěrová smlouva), na základě které umožnil žalovanému čerpat bezúčelový úvěr i opakovaně až do výše 24 000 Kč bezhotovostně na bankovní účet. Žalovaný vyčerpal částku 24 000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit ve prospěch právního předchůdce žalobce minimální měsíční platby do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku. Rozpis plateb byl žalované dostupný na účtu [Anonymizováno], o čemž byl žalovaný vyrozuměn emailem. Žalovaný neplnil podmínky smlouvy o úvěru a dostal se do prodlení s úhradou dlužné částky. Žalobce zaslal žalovanému výzvu k úhradě. Žalovaný dlužnou částku neuhradil a úvěr byl ke dni 16. 7. 2025 zesplatněn. Žalovaný neuhradil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 29. 9. 2025 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k postoupení pohledávky na žalobce s účinností ke dni 29. 9. 2025. Žalovaná částka představuje dlužnou jistinu ve výši 24 000 Kč, úrok ve výši 5 234,81 Kč za dobu do zesplatnění, úrok ve výši 1 468,80 Kč za dobu od 17. 7. 2025 do 29. 9. 2025, úrok z prodlení ve výši 596,56 Kč za dobu od 17. 7. 2025 do 29. 9. 2025, úrok ve výši 11,5 % ročně z částky 24 000 Kč od 15. 10. 2025 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 24 900 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení. Před podáním žaloby vyzval žalobce žalovaného k plnění.

2. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 3. 2026, č.j. 22 C 81/2026-9 byl žalobce vyzván, aby doplnil svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, jakým způsobem posuzoval dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost žalovaného splácet každý jednotlivý úvěr včetně příslušenství.

3. V podání ze dne 31. 3. 2026 žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce vzal v potaz sociální a demografická data, informace z interních databázích a externích registrů, když ověřil závazky žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací. Právní předchůdce žalobce zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmů, kterou žalovaný prokázal předložením dokladů, a to zejména výpisem z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu. Byly rovněž vyhodnoceny transakce na účtu.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný.

5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

6. Soud vzal z předložených listin za prokázané následující skutečnosti:Žalovaný požádal na internetové stránce právního předchůdce žalobce [právnická osoba] [IČO] IČO, [Anonymizováno] o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Po zřízení online účtu [Anonymizováno] právní předchůdce žalobce žádost akceptoval. Právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě Kreditní linky s možností opakovaného čerpání až do výše pevně stanoveného stropu spotřebitelského úvěru na částku 24 000 Kč na účet žalovaného č. [č. účtu]. Doba trvání spotřebitelského úvěru byla uzavřená na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal hradit minimální měsíční platby vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku. Právní předchůdce žalobce byl povinen sdělit žalovanému každý kalendářní měsíc rozpis plateb. Zápůjční úroková sazba byla 60 %, RPSN 81,02 % ročně. Žalovaný se zavázal zaplatit celkovou částku 32 738,25 Kč. Součástí smlouvy o úvěru se staly Smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. V případě opožděných plateb se žalovaný zavázal hradit náklady ve výši 300 Kč za každou zaslanou upomínku (ze Smlouvy č. [hodnota] a Standardních informací o spotřebitelském úvěru). Žalovaný převodem na bankovní účet č. [č. účtu] pod variabilním symbolem [var. symbol] čerpal dne 1. 3. 2025 úvěr ve výši 15 000 Kč, dne 6. 3. 2025 úvěr ve výši 9 000 Kč (z Potvrzení o provedení transakcí). Žalovaný neuhradil ničeho (z Přehledu plateb). Právní předchůdce žalobce upomenul žalovaného k úhradě částky 4 178,51 Kč (z Upomínky ze dne 11. 6. 2025), kde byl žalovaný zároveň upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. Právní předchůdce žalobce dne 29. 9. 2025 postoupil pohledávku ze Smlouvy na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dopisem (z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2025 včetně Seznamu pohledávek). Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky 33 537,91 Kč do 15. 1. 2026 dopisem odeslaným dne 31. 12. 2025 (z Předžalobní upomínky ze dne 31. 12. 2025 včetně podacího lístku).

7. Soud shrnuje skutkový závěr takto:Žalovaný od právního předchůdce žalobce obdržel převodem na účet při platby ve výši 15 000 Kč a ve výši 9 000 Kč, celkem tedy částku 24 000 Kč, a to na základě písemné dohody označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru. Žalovaný nehradil řádně a včas sjednané splátky a úvěr byl ke dni 16. 7. 2025 zesplatněn. Na tento nárok žalobce žalovaný neuhradil ničeho. Právní předchůdce žalobce postoupil na žalobce pohledávku za žalovaným, když postoupení pohledávky následně oznámil žalovaného a vyzval jej k úhradě dlužné částky. Žalobce dále vyzval žalovaného k úhradě žalované částky v předžalobní výzvě.

8. Na základě shora zjištěného skutkového stavu posoudil soud jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobcem jako podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitele. Z tohoto důvodu soud aplikuje nejen ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), ale i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen ZoSÚ).

9. Podle § 2 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.)., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právě ve smyslu ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ.

18. Soud je povinen zkoumat, zda věřitel při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele splácet, bez ohledu na to, zda je tento princip v zákoně stanoven či nikoliv, neboť se jedná o výchozí zásadu, která je obecným principem. Tím dochází k naplnění ochrany spotřebitele jako slabší strany proti neodpovědným poskytnutím úvěru, které by mohlo vést k ingerenci exekučního či insolvenčního řízení se všemi negativními dopady jako je ztráta majetku a společenská stigmatizace (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, III. ÚS 4129/18).

19. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Tvrzení spotřebitele je třeba konkrétními doklady zobjektivizovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze den 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Ústavní soud ČR v nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

21. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C –679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.

22. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední.

23. Soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je podle § 86 a § 87 ZoSÚ absolutně neplatná z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, jeho osobních a majetkových poměrů, vyšel ze sociálních a demografických dat a dále z vyhodnocení transakcí na běžném účtu. Z hlediska posouzení úvěruschopnosti je toto nedostatečné, neboli z těchto údajů právní předchůdce žalobce neměl a nemohl mít ucelené informace o skutečné příjmové a výdajové stránce žalovaného. Žalobce tak měl zaměřit svou pozornost na skutečné příjmy a výdaje žalovaného, minimálně ověřit např. co představuje příjem žalovaného a dále skutečné měsíční náklady žalovaného (např. z nájemní smlouvy, dokladů o platbách energií,atd). Soud má za to, že příjmy a výdaje žalovaného nebyly zjištěny objektivně. Žalobce měl rovněž předvídat, jestli žalovaný skutečně bude schopen úvěr splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), což však z hlediska zjištěných údajů nebylo možné.

24. S ohledem na výše uvedený závěr soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy, je zřejmé, že žaloba je důvodná v rozsahu odpovídajícímu výši bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z., který žalovaný přijal jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu. Žalovanému byla poskytnuta částka 24 000 Kč a neuhradil ničeho. Žalovaný se tudíž bezdůvodně obohatil o 24 000 Kč. Z důvodu neplatné smlouvy žalobci nároky na úhradu dalších peněžitých plnění nevznikly a žaloba byla ohledně dalšího poplatku ve výši 900 Kč, úroků a zákonných úroků nad rámec přiznané jistiny zamítnuta, protože se nikdo nemůže s úspěchem domáhat po žalovaném úhrady nároků vyplývající z neplatného právního jednání (§ 588 o.z.). Žalovaný je proto povinen vrátit žalobci bezdůvodné obohacení představující jistinu ve výši 24 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 567,12 Kč a se zákonným úrokem z prodlení od 30. 9. 2025 do zaplacení, a to podle § 1970 o.z. Žalovaný je právě od 30. 9. 2025 v prodlení se zaplacením dlužné částky. Žalovaný byl v řízení nečinný a netvrdil žádné okolnosti o nemožnosti vrátit poskytnutou jistinu25. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce, který se původně domáhal po žalovaném zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí částky 35 534,39Kč (včetně příslušenství), měl ve věci úspěch pouze z 74 % předmětu řízení (přiznána mu byla částka 26 230,68 Kč), a žalovaný měl ve věci úspěch ze 26 % předmětu řízení, takže soud žalobci přiznal náhradu nákladů řízení poměrně rozdělenou z 48 % (74 % minus 26 %). Účelně vynaložené náklady řízení zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněné opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 245 Kč, mimosmluvní odměně advokáta za poskytování právních služeb ve výši 1 200 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, předžalobní výzva) po 400 Kč, náhradě hotových výdajů po 100 Kč za 3 úkony právní služby podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 300 Kč a náhradě za DPH v sazbě 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy náklady řízení ve výši 3 060 Kč, z čehož 48 % představuje částku 1 468,80 Kč, kterou soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil žalovanému zaplatit k rukám advokáta, zastupující žalobce, jemuž byla přisouzena poměrně rozdělená náhrada nákladů řízení.