Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s 12 % ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč od 28. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 15 890 Kč se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 380,21 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokátky], advokátky se sídlem [adresa].
Odůvodnění
1. Žalobou, doručenou soudu dne 27. 6. 2025, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 45 890 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 28. 2. 2025 do zaplacení, včetně náhrady nákladů řízení. V Žalobě uvedla, že v minulosti zněla obchodní firma žalobkyně [právnická osoba] a [právnická osoba]. Tyto původní obchodní firmy mohou být uvedeny v přiložených dokumentech, jimiž žalobkyně dokládá svůj nárok. Veškerá smluvní ujednání mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku Žalovaný se nejprve zaregistroval na internetových stránkách žalobkyně [název]. Při registraci uvedl požadované údaje včetně e-mailové adresy, čísla účtu a čísla mobilního telefonu. Následně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 14. 10. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím klientské sekce tak, že žalovaný odsouhlasil její znění. Ve smlouvě žalobkyně jako úvěrující sjednala s žalovaným jako úvěrovaným poskytnutí úvěru v částce 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že úvěr splatí nejpozději dne 11. 11. 2024 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 12 290 Kč. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne 14. 10. 2024 (datum odepsání úvěru z účtu žalobkyně) převodem na účet č. [č. účtu]. Žalovaný úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve stanovené době žalobkyni neuhradil. Žalobkyni tak vznikl kromě nároku na vrácení jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 12 290 Kč rovněž nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny úvěru ode dne následujícího po datu splatnosti, tedy od 28. 2. 2025 do zaplacení. Podle smlouvy o úvěru vznikl žalobkyni v důsledku prodlení žalovaného nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 30 000 Kč od 28. 2. 2025 do 27. 6. 2025 v celkové výši 3 600 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky e-mailovou zprávou. Doručování prostřednictvím e-mailové zprávy bylo mezi žalobkyní a žalovaným sjednáno v čl. XII.
2. Smlouvy o úvěru.2. Podáním ze dne 8. 8. 2025 žalobkyně doplnila tvrzení tak, že jako poskytovatel půjčky splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, z databáze umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.
3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním doručeným soudu dne 4. 9. 2025 ve kterém uvedl, že nesouhlasí s poplatkem ve výši 12 900 Kč.
4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 14. 10. 2024 uzavřena smlouva o úvěru na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 42 290 Kč, z čehož částka 12 290 Kč měla představovat souhrnný poplatek za poskytnutí úvěru. Žalovaný měl úvěr splatit nejpozději dne 11. 11. 2024 (doba trvání úvěru byla smluvena na 28 dnů). Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne 14. 10. 2024 převodem na účet č. [č. účtu] (ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 14. 10. 2024, z výpisu z účtu). Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by zaplatil jinou část pohledávky, než kterou tvrdila žalobkyně; ze žaloby vyplývá, že žalovaný dluží na jistině 30 000 Kč, na dlužném poplatku částku 12 290 Kč; žalobkyně dále účtovala žalovanému na smluvní pokutě částku ve výši 3 600 Kč (tj. 0,1 % denně z částky 30 000 Kč od 28. 2. 2025 do 27. 6. 2025). Žalovaný byl žalobkyní vyzván k plnění dluhu výzvou ze dne 21. 5. 2025, v níž mu stanovila lhůtu.
5. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 100 000 Kč, výdaje uvedl celkem ve výši 60 983 Kč; výdaje domácnosti ve výši 15 000, náklady na bydlení ve výši 12 000 Kč a výdaje na další splátky úvěrů ve výši 33 983 Kč měsíčně (z žádosti o úvěr). Z karty klienta pak vyplývá, že žalovaný byl zaměstnán u firmy [právnická osoba]. na dobu neurčitou. Žalobkyně dále k tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila výpis z účtu žalovaného za období od 1. 1. 2024 do 31. 8. 2024, podle něhož byl příjem žalovaného ze zaměstnání u výše uvedeného zaměstnavatele za měsíce červen až srpen 2024 průměrně 106 000 Kč, za měsíc 1. 1. 2024 – 31. 3. 2024 měl žalovaný kreditní položky ve výši 382 538,58 a debetní položky ve výši 392 059,07 zůstatek -9 [PSČ obec], za měsíc 1. 4. 2024 – 30. 6. 2024 měl žalovaný kreditní položky ve výši 699 991,74 a debetní položky ve výši 676 251,29 zůstatek 23 740,45 Kč, za měsíc 1. 6. 2024 – 31. 8. 2024 měl žalovaný kreditní položky ve výši 485 036,26 a debetní položky ve výši 483 631,26 zůstatek 1 405 Kč (z výpisu z účtů žalovaného). Podle výpisu z databáze [název] měl žalovaný v říjnu 2024; 20 ukončených úvěrů a 4 úvěry otevřené. Poslední úvěr ze dne 7. 10. 2024 ve výši 30 000 Kč (Z výpisu z databáze [název]).
6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Podle ustanovení § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle ustanovení § 87 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Shora uvedený skutkový stav ve věci smlouvy uzavřené mezi žalobkyní (jako úvěrující) a žalovaným (jako úvěrovaným) dne 14. 10. 2024 soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. §1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. V souladu s cit. ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., proto bylo povinností úvěrující společnosti (věřitele) posoudit úvěruschopnost spotřebitele (úvěrovaného) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů s tím, že úvěr mohl být pod sankcí neplatnosti smlouvy poskytnut pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Judikatura Nejvyššího soudu přitom již opakovaně dovodila, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018).
12. Z výše uvedeného ustanovení § 87 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb. lze sice dospět k závěru, že výše uvedená neplatnost smlouvy je toliko neplatností relativní, nicméně z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (sankce spočívající v neplatnosti z úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) a to bez ohledu na skutečnost, zda spotřebitel ve tříleté promlčecí době namítne tuto neplatnost.
13. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že žalovaný jí poskytl informace na základě nichž bylo možno posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, jak jí ukládalo cit. ve smyslu ust. § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., a že žalobkyně tyto poměry prověřovala mimo jiné nahlédnutím do externích a interních databází, přičemž způsob prověřování úvěruschopnosti žalovaného relativně podrobně popsala. K uvedeným tvrzením soud zjistil skutečnosti tak, jak jsou uvedeny pod odstavcem 5. tohoto rozsudku, když k těmto zjištěním učil jednoznačný závěr: Předně je třeba zdůraznit, že žalovaný nedoložil výši příjmu za měsíc, v němž byl úvěr poskytnut, ale i kdyby k tomu došlo a jeho výše by byla ve stejné výši jako průměr jeho předchozího příjmu tj. 106 000 Kč, pak není možno si nevšimnout, že žalobkyně měla vědomí o tom, příjmy i výdaje žalovaného mnohonásobně převyšovaly skutečnosti uváděné v žádosti o úvěr. Příjmy v uváděné výši nepokrývaly výdaje žalovaného a jiné příjmy žalovaný nedeklaroval. Zároveň z předložené databáze úvěrů bylo zřejmé, že žalovaný již měl 20 úvěrů ukončených a 4 otevřené. Žalobkyně přesto poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že žalovaný jej musí vrátit ve výši 42 290 Kč do 28 dnů. Z uvedeného je jednoznačně zřejmé, že žalovaný nemohl být při svém příjmu a výdajích schopen takto poskytnutý úvěr ve lhůtě splatnosti zaplatit. Za této situace nelze než uzavřít, že žalobkyně neposuzovala podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. úvěruschopnost spotřebitele na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a tedy nemohla dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
14. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposuzovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, jak vyžaduje právní úprava, a proto je úvěrová smlouva absolutně neplatná podle § 588 o. z. pro rozpor s ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a zjevné narušení veřejného pořádku. K absolutní neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Neplatnost právního jednání postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních (§ 576 o. z.).
15. Žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2993 o. z. ve spojení se speciálním ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jinými slovy na vrácení toho, co žalovanému plnila. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč a žalovaný dosud na úvěr neuhradil ničeho, což žalovaný nerozporoval. Žalovaný je tedy povinen žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení ve výši 30 000 Kč.
16. Jelikož je žalovaný se svým plněním v prodlení, má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 30 000 Kč ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, a to od 28. 2. 2025 do zaplacení. Výše zákonných úroků z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
17. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.
18. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 380,21 Kč, přičemž tato částka představuje 30 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 295 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 45 890 Kč sestávající z částky 2 940 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t.(převzetí zastoupení, předžalobní upomínka, sepis návrhu ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 170 Kč ve výši 2 135,70 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu a režijní paušál za podání ze dne 8. 8. 2025, když výzva soudu předcházející tomuto podání směřovala především k doplnění důkazů (nikoliv tvrzení), a i kdyby směřovala k doplnění tvrzení o úvěruschopnosti žalovaného, má soud za to, že lze po žalobkyni, která je zastoupena advokátem, oprávněně požadovat, aby již samotný návrh na zahájení řízení dostatečně určitá tvrzení v uvedeném směru obsahoval a nebyl doplňován až na výzvu soudu.