Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka], a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši [částka]. Žalobkyně tvrdila, že si příjmy žalovaného ověřila prostřednictvím bankovních výpisů, případně výplatních pásek a dále provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích. Na základě zjištěných skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a žádosti tak bylo vyhověno. Úvěr byl poskytnut z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu formou předžalobní upomínky prostřednictvím zástupce žalobkyně dne [datum].
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalobkyně a její zástupce se z jednání soudu konaného dne [datum] omluvili, žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu.
4. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: z informace poskytnuté [právnická osoba]. soud zjistil, že majitelem účtu č. [č. účtu] je žalovaný, z potvrzení o platbě ze dne [datum] soud zjistil, že z účtu žalovaného na účet žalobkyně byla zaslána ověřovací platba ve výši [částka]; z potvrzení o platbě ze dne [datum] soud zjistil, že z účtu žalobkyně bylo na účet žalovaného zasláno [částka]; ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky s úvěrovým limitem do výše [částka] s tím, že ujednána byla úroková sazba 40 % p. m.; ze zesplatnění úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] soud zjistil, že ke dni [datum] došlo ze strany žalobkyně k zesplatnění úvěru žalovaného; z výpisů z účtu žalovaného u [Anonymizováno], a.s. za období 02 - 05/2023 soud zjistil, že žalovaný obdržel dne [datum] od žalobkyně platbu ve výši [částka]. Z tohoto výpisu soud dále zjistil, že žalovanému opakovaně na účet chodily půjčky a stejně tak žalovaným z tohoto účtu byly spláceny půjčky od nebankovních institucí ([právnická osoba], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [právnická osoba].V. leasing, ); z předžalobní výzvy s podacím lístkem soud zjistil, že dne [datum] byla vyhotovena předžalobní výzva, která byla žalovanému odeslána stejného dne.
5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] na základě úvěrové smlouvy č. [hodnota] úvěr ve výši [částka] s tím, že ujednána byla úroková sazba ve výši 40 % p. m. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Žalobkyně žalovanému úvěr poskytla i přesto, že si neověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně sice tvrdila, že bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného lustrací z veřejně dostupných databází a také, že jeho příjmy byly ověřeny z bankovního účtu žalovaného případně z výplatních pásek, nicméně k prokázaní těchto tvrzení předložila pouze výpisy z bankovního účtu a rovněž ničeho netvrdila k prověření úvěruschopnosti stran výdajů žalovaného. Žalovanému byla dne [datum] odeslána předžalobní výzva.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.
8. Podle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán.
9. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).
13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
16. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.
17. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Podle ustálené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. To stejné platí rovněž pro výdaje dlužníka.
18. Žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že při schvalování úvěru byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, dle názoru soudu tomu však tak nebylo. Ač žalobkyně tvrdila, že provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích a jeho finanční situaci si ověřila výpisy z účtu, případně výplatními páskami, toto nijak neprokázala. K příjmům žalovaného nic konkrétního netvrdila. Dále ničeho netvrdila ani k jeho výdajům a jejich prověření. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a sama se tak zbavila možnosti být poučena dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalovaného a označení důkazů k jejich prokázání. V dané situaci soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala splnění své zákonné povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., a předmětnou smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným posoudil jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 o. z.
19. Nad rámec shora uvedeného soud uvádí, že současně je zde dán i další důvod absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy dle ustanovení § 39 o. z., neboť ujednání o výši úroků je zjevně v rozporu s dobrými mravy. Dle judikatury Nejvyššího soudu je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozhodnutí NS sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka]). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné absolutně. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] je odporující dobrým mravům úrok téměř čtyřnásobně přesahující horní hranici obvyklé úrokové míry. S ohledem na výše citovanou judikaturu je dle soudu nutné ujednání o úroku 40 % p. m. (tedy 480 % p. a.) posoudit jako ujednání zjevně rozporné s dobrými mravy a smlouvu jako absolutně neplatnou.
20. Právní úprava spotřebitelského úvěru dle zákona č. 257/2016 Sb.je úpravou speciální k úpravě obecné dle o. z.. Tato obsahuje i speciální důvod neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (§ 87), která je sankcí za porušení povinnosti poskytovatele s odbornou péčí posoudit před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele, čímž zákonodárce chrání legitimní celospolečenský zájem na odpovědném financování spotřebitelů. Speciálnost této úpravy mimo jiné spočívá ve speciálních následcích neplatnosti smlouvy v rovině vypořádání vztahů mezi poskytovatelem a spotřebitelem z takto neplatné smlouvy. Vedle toho, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, má na toto speciální bezdůvodné obohacení nárok v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na vztah obecné a speciální právní úpravy má podle soudu přednost při zkoumání platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru postup podle úpravy speciální (právě s ohledem pro následky příznivějším pro spotřebitele). Uvedený závěr je pak třeba do postupu soudu promítnout v tom směru, že smlouvu o spotřebitelském úvěru je v prvé řadě třeba podrobit testu její platnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a až v případě, že tímto testem projde, je namístě se zabývat otázkou její platnosti ve světle jiných v úvahu připadajících důvodů, jako např. otázky platnosti sjednaných úroků.
21. Plnění poskytnuté žalovanému je pak třeba vypořádat podle § 2993 o. z., z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně poskytla žalovanému částku celkem [částka]. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě poskytnuté jistiny ve výši [částka]. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úhradu úroků, nákladů, smluvních pokut apod Pokud jde o příslušenství jistiny v podobě zákonných úroků z prodlení, soud postupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek NS sp. zn. [spisová značka]), která říká, že v případě vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle zásad bezdůvodného obohacení vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. [adresa] k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 20,8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,4 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,6 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].