Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 336 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 4 292,04 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 1 430,27 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 13 936,04 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 442,84 Kč od 28. 2. 2025 do 19. 5. 2025 a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 628,04 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 600,92 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 628,04 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela dne 1. 5. 2025 se žalovaným smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota], jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Úvěruschopnost žalovaného dále posuzovala výpočtem tzv. MLS (maximálního limitu měsíční splátky) a důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta. Sjednaný úvěrový rámec činil 19 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný načerpal celkem částku 22 486 Kč a uhradil na poskytnutý úvěr částku 10 150 Kč. Z důvodu porušení povinnosti žalovaného splácet úvěr řádně a včas žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 13. 2. 2025 a vyzvala žalovaného k úhradě celého úvěru. Žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně požaduje úhradu neuhrazené jistiny úvěru ve výši 13 936,04 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 792 Kč, spolu s příslušenstvím zahrnujícím smluvený úrok a zákonný úrok z prodlení.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání pouze na základě listinných důkazů předložených účastníky řízení, když tito s takovýmto postupem souhlasili, resp. v soudem poskytnuté lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas.
4. Soud provedl předložené listinné důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:- z výpisu z OR ohledně žalobkyně, že žalobkyně je v tomto rejstříku zapsána od 1. 10. 2005, jedná se o akciovou společnost s předmětem podnikání (mimo jiné) poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů;- ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 1. 5. 2024, včetně úvěrových podmínek, že strany smlouvy si sjednaly výši úvěrového rámce 19 000 Kč, roční úrokovou sazbu 26,28 % a výši měsíční splátky 4 % z dlužné částky (min 400 Kč);- z karty klienta ze dne 19. 5. 2025, že jde o potvrzení ověření bonity klienta (žalovaného), je zde uvedeno, že věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne 1. 5. 2024 využil pro ověření bonity žalovaného mimo jiné data sdělená klientem. Uveden je úvěr č. [hodnota], datum schválení úvěru 1. 5. 2024, druh úvěru: revolvingový, výše úvěru: 19 000 Kč, specifikace klienta - stav: svobodný, druh bydlení: u rodičů, počet dětí klienta 0, finanční údaje - zdroj příjmu: zaměstnanec, výše příjmu 22 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti: 60 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti 25 000 Kč, výsledky zjištění v registrech JAP_PUJCKA-OK, SOLUS-OK, NRKI-OK, MVCR ověřeno, ISIR-klient nenalezen v externím systému, CEE-OK;- z úvěrové zprávy, že se týká osoby žalovaného, v sumarizaci je uvedena číslovka 1 v kolonce odvoláno, uvedena je žádost o revolvingový úvěr ze dne 27. 2. 2024;- z potvrzení o ověření bonity MLS, že žalobkyní bylo vystaveno toto potvrzení, že žalobkyně provedla výpočet maximálního limitu splátky (MLS) klienta, kdy vycházela z příjmu klienta z žádosti 22 000 Kč, odečetla částku životního minima 4 470 Kč, buffer MLSu u žadatel 100 Kč a výši splátky schváleného úvěru 760 Kč, zbývající MLS klienta činila 16 670 Kč, dále provedla výpočet MLS domácnosti, kdy vycházela z příjmu klienta z žádosti 22 000 Kč, z příjmu ostatních členů domácnosti 60 000 Kč, odečetla měsíční výdaje na bydlení z žádosti 15 000 Kč, měsíční výdaje na ostatní z žádosti 10 000 Kč a výši splátky schváleného úvěru 760 Kč, zbývající MLS domácnosti činila 56 240 Kč;- z výpisu čerpání, splátek a úhrad, že žalovaný čerpal celkem částku 22 486 Kč, dále je z něj patné, jakým způsobem žalovaný úvěr splácel a že celkem uhradil částku 10 150 Kč;- z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 13. 2. 2025, včetně poštovního podacího archu, že žalobkyně úvěr ke dni 13. 2. 2025 zesplatnila a žalovaného vyzvala k zaplacení celého úvěru do 14 dnů od sepsání této výzvy. Výzva byla žalovanému zaslána dne 14. 2. 2025;- z předžalobní výzvy ze dne 6. 3. 2025, včetně podacího archu, že žalovanému byla dne 7. 3. 2025 zaslána výzva k úhradě dlužné částky.Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu:
5. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 1. 5. 2024 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr s úvěrovým rámcem 19 000 Kč, který měl být žalovaným splácen v pravidelných měsíčních splátkách. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z tvrzení žalovaného o výši jeho příjmu 22 000 Kč měsíčně, příjmu ostatních členů domácnosti 60 000 Kč a měsíčních výdajů domácnosti 25 000 Kč. Žalobkyně soudu předložila kartu klienta, ze které vyplývá, že žalovaný byl prověřen v žalobkyní prověřovaných databázích, a to bez negativních záznamů. Dále předložila potvrzení o ověření bonity MLS, ze kterého vyplývá že posuzovala úvěruschopnost žalovaného výpočtem tzv. MLS (maximálního limitu splátky), a úvěrovou zprávu, ze které vyplývá, že žalovaný neměl sjednán jiný úvěr. Žalovaný celkem načerpal částku 22 486 Kč a žalobkyni uhradil částku 10 150 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k úhradě dne 7. 3. 2025.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
11. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.Soud zhodnotil provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k tomuto právnímu závěru:
13. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalovaný při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru vystupoval jako spotřebitel (slabší strana), je nezbytné na uvedený smluvní vztah aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měla žalobkyně jako věřitel povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tj. jeho schopnost úvěr splácet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně řádným (výše uvedeným) způsobem neprověřovala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, když žádným způsobem neověřila údaje o příjmech uvedené žalovaným (příjmy žalovaného ani příjmy domácnosti) ani o jeho výdajích a spoléhala především na svůj statistický model, bez vazby na reálné (ověřené) poměry žalovaného. V rozporu se standardem odborné péče žalobkyně mezi výdaje žalovaného zahrnula pouze životním minimum ve výši 4 470 Kč, přestože žalovaný disponoval bankovním účtem a údaje o výdajích (jakož i příjmech) bylo možno stanovit s přihlédnutím k tomuto relevantnímu zdroji, který by poskytl reálnější obraz o výdajové složce rozpočtu žalovaného.
14. Vzhledem k tomu, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, tj. schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu s úrokem a poplatky žalobkyni vrátit řádně a včas, dospěl soud k závěru, že žalobkyně zjevně porušila svou povinnost stanovenou v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., v důsledku čehož je nutné posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou.
15. V souladu s § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru sníženou o prokázané platby žalovaného v době přiměřené jeho možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 zákona č. 257/2016 Sb. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.
16. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 22 486 Kč a žalobkyni uhradil 10 150 Kč. Žalobkyně tak má nárok na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 12 336 Kč. Dále pak v řízení nebylo zjištěno, že by se účastníci řízení dohodli na době, v níž je žalovaný povinen dlužnou částku vrátit (tj. době splatnosti), a proto ji určil soud. Žalovaný byl během celého řízení zcela pasivní, ničeho netvrdil ani soudu k věci neoznačil žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že soud tak nebyl schopen zjistit (platební) možnosti žalovaného, určil lhůtu pro vrácení zbývající dlužné jistiny žalobkyni jako obecnou lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy v délce tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
17. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na úhradu úroků, smluvní pokuty ani nákladů na vymáhání. Rovněž žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku a žalovaná proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení. Soud proto žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.
18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 20 061,71 Kč (16 628,04 Kč + 1 430,27 Kč + 442,84 Kč + 825,48 Kč + 735,08 Kč). Žalovaný byl zavázán k úhradě částky 12 336 Kč. Více procesně úspěšným účastníkem byla žalobkyně, rozdíl úspěchu a neúspěchu v její prospěch činil 22,98 % z předmětu řízení. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši 315 Kč. Celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí 2 615 Kč, 22,98 % z této částky je 600,92 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkovou částku 600,92 Kč, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně v obecné třídenní pariční lhůtě dle ust. § 160 odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.