11 C 219/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 71 389,69 Kč s příslušenstvím. Tvrdí, že žalovaný dne 24. 7. 2019 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] (dále též jen „věřitel“), smlouvu č. [hodnota] s produktovým názvem [Anonymizováno] na účet, na základě níž mu byla poskytnuta bezhotovostní zápůjčka ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli tuto částku a zaplatit poplatek 31 774 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 8 874 Kč, částky za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 18 000 Kč a částku za vedení zákaznického účtu ve výši 4 900 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách, kdy výše splátek činila 5 491 Kč a poslední splátka činila 5 481 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (resp. zápůjčku), prověřila výši závazků a platební morálku žalovaného z databází (tzv. úvěrových registrů). Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný měl pravidelný měsíční příjem ve výši 28 237 Kč, což bylo doloženo výplatními páskami za měsíce květen a červen 2019, byl svobodný, neměl žádné vyživovací povinnosti, výdaje žalovaného na bydlení včetně energií představovaly 4 500 Kč měsíčně, tyto byly doloženy nájemní smlouvou. Dále měl žalovaný odhadované měsíční výdaje 10 000 Kč. Žalovaný však splátky řádně nehradil, uhradil celkem částku 80 614 Kč. Žalovaný dluží na jistině 41 299,05 Kč, na poplatku 9 860,95 Kč, na sankčním poplatku 1 900 Kč a na smluvní pokutě 18 329,69 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena postupní smlouvou z 28. 1. 2022 na žalobkyni. Žalovaný žalobkyni na žalovanou částku dosud ničeho neuhradil ani po předžalobní výzvě.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení byl zcela pasivní. K nařízenému soudnímu jednání se nedostavil.Soud provedl předložené listinné důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vč. standardních informací o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že věřitel uzavřel prostřednictvím obchodního zástupce - [jméno FO] - se žalovaným dne 24. 7. 2019 v souladu s ust. § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a ust. § 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, Smlouvu o zápůjčce - [Anonymizováno] na účet č. [hodnota], na základě které se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného, přičemž ve smlouvě bylo ujednáno, že část zápůjčky bude použita na splacení (refinancování) zůstatku celkové dlužné částky z dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce č. [hodnota], který činil celkem 19 090 Kč a na účet žalovaného bude vyplacena částka snížená o zůstatek celkové dlužné částky, tedy částka ve výši 80 910 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za tento spotřebitelský úvěr poplatek v částce 31 774 Kč, představující součet úroku ve výši ve výši 8 874 Kč, částky za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení 18 000 Kč a částky za vedení zákaznického účtu 4 900 Kč. Celková dlužná částka činila 131 774 Kč. Žalovaný se celkovou dlužnou částku zavázal splatit formou 24 měsíčních splátek. Výše splátek činila 5 491 Kč, výše poslední splátky činila 5 481 Kč. Kč. Úroková sazba činila 14 % ročně a byla stanovena jako pevná po celou dobu trvání Smlouvy, RPSN činila 31,93 %. Nedílnou součástí Smlouvy byly také smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle čl. 6.1. pro případ, že zákazník neuhradí řádně a včas splátku celkové dlužné částky, má věřitel právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níže v prodlení, pokud tím nedojde k překroční zákonem stanovené maximální celkové výše smluvních pokut uplatněných podle Smlouvy. Žalovanému byly dne 24. 7. 2019 poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru, což žalovaný stvrdil svým podpisem.

4. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaný je svobodný, bydlí v nájmu, má středoškolské vzdělání, účel úvěru a zamýšlená povaha zápůjčky jsou neočekávané výdaje, je majitelem auta, nemá vyživovací povinnosti, pracuje na plný pracovní úvazek jako skladník u společnosti [právnická osoba]., jeho měsíční čistý příjem činí 28 237 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 0 Kč, odhadované měsíční výdaje 10 000 Kč, externí splátky 0 Kč, interní splátky nejsou uvedeny, žádnou zápůjčku u jiné společnosti či kreditní kartu nemá, bankovní účet vlastní.

5. Z nájemní smlouvy ze dne 1. 3. 2018 uzavřené mezi pronajímatelem [tituly před jménem] [adresa], žalovaným a dalšími dvěma osobami jako nájemci bylo zjištěno, že žalovaný žije na adrese [adresa] v pronajatém bytě spolu s dalšími dvěma osobami. Cena za nájem včetně záloh za služby spojené s provozem bytu byla sjednána ve výši 13 500 Kč.

6. Z pracovní smlouvy ze dne 23. 1. 2017 vč. popisu pracovního místa bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnaný v pracovním poměru na dobu neurčitou od 23. 1. 2017 jako pracovník vychystávky zboží u společnosti [právnická osoba].

7. Z výplatní pásky za květen a červen 2019 bylo zjištěno, že v květnu 2019 činila mzda žalovaného 28 370 Kč, v červnu pak 28 104 Kč.

8. Z kopie potvrzení o přechodném pobytu bylo zjištěno, že žalovaný má na území České republiky povolen pobyt. Jako adresa pobytu je uvedena [adresa].

9. Z oznámení o zahájení inkasního řízení v rámci oddělení centrálního vymáhání pohledávek společnosti [právnická osoba] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 26. 4. 2021 žalovaného informovala, že z důvodu porušování smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce zahajuje vymáhání dlužné částky po splatnosti plynoucí ze smlouvy o zápůjčce č. [hodnota] ve výši 33 558,98 Kč. Žalovaného současně vyzývala k úhradě uvedené částky.

10. Z předžalobní upomínky ze dne 10. 5. 2021 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyzývala k mimosoudnímu vyřízení věci a úhradě dlužné částky po splatnosti.

11. Z poslední výzvy k úhradě dluhu ze dne 7. 7. 2021 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dluhu ve výši 59 006,50 Kč do 17. 7. 2021.

12. Z poslední výzvy ze dne 12. 11. 2021 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dluhu ve výši 65 952,55 Kč nejpozději do 26. 11. 2021.

13. Ze seznamu transakcí bylo zjištěno, že žalovaný na poskytnutou zápůjčku uhradil celkem částku 80 614 Kč.

14. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně přílohy č. [hodnota] – seznamu pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 a z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 vč. potvrzení podání ze dne 11. 2. 2022 bylo zjištěno, že Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 28. 1. 2022 mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem přešla žalovaná pohledávka na žalobkyni, což právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila dopisem ze dne 1. 2. 2022. Současně byl žalovaný žalobkyní dopisem ze dne 10. 2. 2022 vzhledem k neplnění podmínek smlouvy o úvěru č. [hodnota] vyzván, aby dlužnou částku ve výši 71 389,69 Kč uhradil nejpozději do 17. 3. 2022.

15. Z výpisu ze seznamu exekucí ze dne 28. 6. 2023 bylo zjištěno, že vůči žalovanému jsou vedeny 2 pravomocné exekuce, když dne 25. 7. 2022 byla vůči žalovanému zahájena exekuce sp. zn. [spisová značka] a dne 20. 1. 2023 byla vůči žalovanému zahájena exekuce sp. zn. [spisová značka].

16. Z předžalobní upomínky ze dne 25. 7. 2023 vč. potvrzení o podání ze dne 26. 7. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného dopisem ze dne 25. 7. 2023 vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 82 619,36 Kč.

17. Z odpovědi [právnická osoba] ze dne 22. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný je státním příslušníkem [Anonymizováno], na území ČR má trvalý pobyt občana EU, platnost povolení od 19. 9. 2019, a to na adrese [adresa].

18. Z Výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku s platností k 29. 6. 2023 soud zjistil, že [jméno FO] [IČO] IČO, má živnostenské oprávnění pro předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obor činnosti: zprostředkování obchodu a služeb, s datem vzniku oprávnění 20. 7. 2011, a to na dobu neurčitou.Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

19. Věřitel uzavřel se žalovaným dne 24. 7. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za tento spotřebitelský úvěr poplatek v částce 31 774 Kč, představující součet úroku ve výši ve výši 8 874 Kč, částky za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení 18 000 Kč a částky za vedení zákaznického účtu 4 900 Kč. Celková dlužná částka činila 131 774 Kč. Žalovaný se celkovou dlužnou částku zavázal splatit formou 24 měsíčních splátek. Výše splátek činila 5 491 Kč, výše poslední splátky činila 5 481 Kč. Kč. Úroková sazba činila 14 % ročně a byla stanovena jako pevná po celou dobu trvání Smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů uvedených žalovaným v zákaznické kartě. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, má středoškolské vzdělání, účel úvěru a zamýšlená povaha zápůjčky jsou neočekávané výdaje, je majitelem auta, nemá vyživovací povinnosti, pracuje na plný pracovní úvazek jako skladník u společnosti [právnická osoba]., jeho měsíční čistý příjem činí 28 237 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 0 Kč, odhadované měsíční výdaje 10 000 Kč, externí splátky 0 Kč, interní splátky nejsou uvedeny, žádnou zápůjčku u jiné společnosti či kreditní kartu nemá, bankovní účet vlastní. Náklady žalovaného na bydlení byly doloženy nájemní smlouvou, tyto činily 4 500 Kč měsíčně. Příjem žalovaného byl ověřen dvěma výplatními za květen a červen 2019. Žalovaný dále právní předchůdkyni žalobkyně doložil pracovní smlouvu ze dne 23. 1. 2017. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 byla pohledávka za žalovaným z titulu smlouvy o zápůjčce postoupena na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022. Dopisem ze dne 10. 2. 2022, odeslaným dne 11. 2. 2022, byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 25. 7. 2023. Dle výpisu ze seznamu exekucí ze dne 28. 6. 2023, jsou vůči žalovanému vedeny 2 pravomocné exekuce, když dne 25. 7. 2022 byla vůči žalovanému zahájena exekuce sp. zn. [spisová značka] a dne 20. 1. 2023 pak exekuce sp. zn. [spisová značka].

20. Vzhledem ke skutečnosti, že se v řízení vyskytoval cizí prvek daný státní příslušností žalovaného, kterým je státním občanem [Anonymizováno], řešil soud primárně otázku vlastní pravomoci a příslušnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika i [Anonymizováno] jsou členy Evropské unie, je nutné aplikovat na otázky pravomoci a příslušnosti Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012. Podle ustanovení článku 4 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), (dále také jen „Nařízení“) nestanoví-li nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost, žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 17 odst. 1 Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Podle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Vzhledem k tomu, že žalovaný má trvalé bydliště na území České republiky v obvodu působnosti níže podepsaného soudu, Okresní soud v Olomouci dovozuje svou pravomoc a příslušnost předmětný soudní spor projednat a rozhodnout.

21. Dále soud řešil otázku rozhodného práva. Rozhodné právo pro smluvní závazkové vztahy s mezinárodním prvkem upravuje Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Podle čl. 6 Řím I aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud: a) obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo b) se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje. V dané věci jde o spor ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi věřitelem se sídlem v ČR, který poskytl žalovanému zápůjčku na území ČR a který zde vykonává podnikatelskou činnosti, a žalovaným jako spotřebitelem s obvyklým pobytem v ČR, rozhodným je proto české právo. Postoupení pohledávky na tomto nic nemění.

22. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o zápůjčce se zapůjčitel zavazuje, že vydlužiteli přenechá zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu.

23. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

24. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době poskytnutí úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

25. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytneli poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

27. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

29. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

30. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

31. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

32. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

33. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně.

34. Žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky přešla žalovaná pohledávka. Dále bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce dle § 2390 občanského zákoníku, která je ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouvou o spotřebitelském úvěru. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr.

35. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 75 Co 202/2021 Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

36. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet vycházela z příjmu žalovaného u zaměstnavatele [právnická osoba]. ve výši 28 237 Kč, když částka byla prokázána z doložených výplatních pásek za měsíce květen a červen roku 2019. Žalovaný taktéž před poskytnutím úvěru věřiteli doložil pracovní smlouvu ze dne 23. 1. 2017. Pokud jde o výdaje na bydlení vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z částky 4 500 Kč měsíčně, když částka byla prokázána doloženou nájemní smlouvou. Dále vycházela z odhadovaných měsíčních výdajů ve výši 10 000 Kč. V kartě zákazníka však není uvedeno, z čeho sestávají odhadované měsíční výdaje žalovaného ve výši 10 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně si nevyžádala v tomto směru výpisy z účtu, ačkoliv žalovaný uvedl, že disponuje bankovním účtem. Žalobkyně dále tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích (insolvenční rejstřík, SOLUS, BRKI, NRKI aj.). K prokázání těchto tvrzení však soudu nepředložila žádné důkazy. K výzvě soudu stran zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně u jednání sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného další skutková tvrzení a důkazy nenavrhuje.

37. Za této situace tedy dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť z tvrzení a předložených důkazů jasně vyplývá, že neměla dostatečné informace o pravidelných výdajích žalovaného, a tyto věrohodným způsobem neověřila, když se spokojila pouze s doloženými výdaji na bydlení. Smlouva o spotřebitelském úvěru je tedy v návaznosti na § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. podle § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud podle § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že žalovaný úvěr po nějaký čas řádně splácel.

38. Nároky z neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat podle § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však smluvní pokuty, poplatky či příslušenství, jak žalobkyně také požaduje, když tento požadavek je s ohledem na výše uvedené nedůvodným.

39. Soud s ohledem na skutečnosti uvedené výše, zavázal žalovaného výrokem I. tohoto rozsudku k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 19 386 Kč, když v řízení bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 100 000 Kč a že žalovaný uhradil celkem částku 80 614 Kč. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o spotřebitelském úvěru pak žalobkyně nemá nárok na další částky ve výši 52 003,69 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu byla žaloba výrokem II. tohoto rozsudku zamítnuta.

40. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, pak zde bylo soudem rozhodnuto tak, že nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení nebyl žalobkyni přiznán (výrok I. rozsudku) a v této části byla žaloba zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku). Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

41. Rozsudek pro zmeškání pak soud nevydal s ohledem na neplatnost celé smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalobkyní požadovanou smluvní pokutu, poplatky a příslušenství. Podmínky pro vydání takového rozsudku tedy splněny nebyly.

42. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Žalovaný měl ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovanému - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.