Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

16 C 152/2024

Soud: Okresní soud v OlomouciDatum rozhodnutí: 20. 9. 2024Č. j.: 16 C 152/2024-60Samosoudce: Mgr. Libor BrokešAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 25. 11. 2024Předmět řízení: pro 25 000 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSOL:2024:16.C.152.2024.1
neplatnost právního jednánísmlouva pracovnísmlouva o úvěrubezdůvodné obohacenívzájemné plnění
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (30) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba žalobkyně, aby jí žalovaný byl povinen zaplatit 10 % úrok z prodlení ročně z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení, 24 % úrok ročně z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 452 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], IČO: [IČO], uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno], na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, kdy tvrdila, že si od žalovaného vyžádala nezbytné spolehlivé dostatečné informace k výši měsíčního příjmu, jeho závazkům, že provedla lustraci žalovaného ve svém interním systému, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a centrální evidenci exekucí. Na základě uvedených postupů nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, se všemi právy s ní spojenými, byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], kdy nabyla pohledávku společnost [právnická osoba]., která pohledávku postoupila společnosti [právnická osoba], smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], která ji následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu formou předžalobní upomínky prostřednictvím zástupkyně žalobkyně.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval.

3. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), bez jednání, když žalobkyně s tímto procesním postupem výslovně souhlasila, žalovaný pak na výzvu soudu, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, nijak nereagovala (§ 101 odst. 4 o.s.ř.) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

4. Z přeložených listinných důkazů bylo zjištěno:

5. Právní předchůdkyně žalobkyně, (dále též jen „věřitel“), poskytla žalovanému dne [datum] na základě úvěrové smlouvy č. [hodnota] -[Anonymizováno] úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou ve 14 splátkách, když první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední splátka byla splatná k [datum], jak bylo prokázáno ze smlouvy o úvěru. Žalovaný měl zaplatit celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 21 500 Kč a celkovou dlužnou částku, kterou měl uhradit, tato byla stanovena ve výši 46 500 Kč. Úroková sazba činila 54 % ročně, RPNS pak 212,32 %. Žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil. Žalobkyně tvrdila, že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované strany, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací vyžádaných a získaných od žalované strany. Žalobkyně předložila k důkazu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného žádost o úvěr, pracovní smlouvu, pokladní doklady, prohlášení paní [Anonymizováno], prohlášení žalovaného, finanční analýzu. Dne [datum] byla vyhotovena předžalobní výzva, která byla téhož dne žalovanému odeslána. Na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne [datum] uzavřené mezi [právnická osoba] a původním věřitelem bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] se stala vlastníkem pohledávky následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], tuto postoupila na společnost [právnická osoba], a tato, jak bylo zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], postoupila pohledávku na žalobkyni.

6. Po takto provedeném dokazování byl zjištěn tento skutkový stav:

7. Na základě žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum] byla uzavřena stejného dne smlouva o úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno] úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou ve 14 splátkách, když první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední splátka byla splatná k [datum], jak bylo prokázáno ze smlouvy o úvěru. Žalovaný měl zaplatit celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 21 500 Kč a celkovou dlužnou částku, kterou měl uhradit, tato byla stanovena ve výši 46 500 Kč. Úroková sazba činila 54 % ročně, RPNS pak 212,32 %. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba]., ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný měl uzavřenu pracovní smlouvu na dobu neurčitou, měsíční mzda byla stanovena ve výši 19 500 Kč. Z potvrzení matky žalovaného pak bylo prokázáno, že bydlí s touto ve společné domácnosti a přispívá na bydlení částkou 3 000 Kč měsíčně. Z finanční analýzy pak bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovanému je možno poskytnout úvěr s maximální výší měsíční splátky 13 500 Kč. Ze smluv o prodeji části závodu a smluv o postoupení pohledávek pak bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni.

8. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

10. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně, a to co do žalovaným neuhrazené jistiny, nikoliv v části požadovaného příslušenství.

14. Obecné soudy by dle aktuální judikatury Ústavního soudu měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 75 Co 202/2021 Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

15. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací vyžádaných a získaných od žalované strany. Žalobkyně však soudu předložila toliko doklady k doložení jejího příjmu, navíc většina z nich nebyla čitelná. Nicméně i z těchto důkazů byl soud schopen učinit závěr, že žalobkyně pochybila při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když se zabývala pouze příjmovou stránkou rozpočtu žalovaného a zcela rezignovala na ověření výdajů žalovaného. Toto se podává z žádosti o úvěr, z níž vyplývá, že žalovaný dokládal k ověření příjmu pracovní smlouvu a čestné prohlášení matky žalovaného, avšak k ověření výdajů žalovaný pak žádné dokumenty nepředkládal a právní předchůdkyně žalobkyně tak vyšla pouze z ničím nepodložených tvrzení žalovaného. Za této situace tedy dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru řádně, neboť z tvrzení a předložených důkazů je zřejmé, že neměla dostatečné informace o pravidelných výdajích žalovaného na bydlení, dopravu, internet, příp. jiných pravidelných výdajích.

16. Smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

17. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však na úhradu dalších nákladů spotřebitelského úvěru, smluvní pokuty, či příslušenství v podobě úroků.

18. Soud s ohledem na skutečnosti uvedené výše, zavázal žalovanou výrokem I. tohoto rozsudku k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 25 000 Kč. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na další žalobou uplatněné nároky a v tomto rozsahu byla žaloba výrokem II. tohoto rozsudku zamítnuta.

19. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, pak zde bylo soudem rozhodnuto tak, že nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení nebyl žalobkyni přiznán a v této části byla žaloba zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku). Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána, proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 452 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací