Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 030 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 13. 3. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 245 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 030 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 8. 11. 2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě mu poskytla úvěr v celkové výši 10 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích a žalovaný poskytl žalobkyni výpisy ze svého účtu a výplatní lístky. Na základě těchto podkladů nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a žádosti tak bylo vyhověno. Úvěr byl poskytnut z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu formou předžalobní upomínky prostřednictvím zástupce žalobkyně dne 2. 10. 2024.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalobkyně a její zástupce se z jednání soudu omluvili, žalovaný se k jednání soudu dne 11. 3. 2025 bez omluvy nedostavil, soud proto dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
4. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:- z výpisů z výplatních pásek žalovaného za období od června do září 2023 bylo zjištěno, že od společnosti [Anonymizováno] mu byla vyplácena mzda ve výši 50 670 Kč měsíčně;- z potvrzení o platbě bylo zjištěno, že z účtu žalobkyně byla na účet žalovaného uvedený ve smlouvě zaslána dne 8. 11. 2023 částka 10 000 Kč;- z fotografie občanského průkazu a cestovního pasu bylo zjištěno, že žalovaný poskytl žalobkyni fotografie svého občanského průkazu a cestovního pasu;- ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 11. 2023 č. [hodnota] soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec do výše 20 000 Kč s tím, že ujednána byla úroková sazba 40 % p. m.;- ze zesplatnění úvěru č. [hodnota] ze dne 9. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyní bylo vyhotoveno zesplatnění úvěru žalovaného ke dni 9. 3. 2024;- ze sdělení [právnická osoba]. ze dne 28. 1. 2025 bylo zjištěno, že účet č. [č. účtu] je účtem žalovaného dne 8. 11. 2023 je na něm evidována příchozí platba z účtu žalobkyně ve výši 10 000 Kč.- z předžalobní výzvy s podacím lístkem soud zjistil, že dne 2. 10. 2024 byla vyhotovena předžalobní výzva, která byla žalovanému odeslána stejného dne.Ostatní důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl, když skutkový stav pro rozhodnutí ve věci byl dostatečně zjištěn z provedených důkazů.
5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně poskytla žalovanému na základě úvěrové smlouvy č. [hodnota] celkem částku ve výši 10 000 Kč s tím, že ujednána byla úroková sazba ve výši 40 % p. m. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Žalobkyně neprověřila řádně úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byla dne 2. 10. 2024 odeslána předžalobní výzva.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.
8. Podle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán.
9. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).
13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
16. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.
17. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Podle ustálené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. To stejné platí rovněž pro výdaje dlužníka. V posuzované věci žalobkyně neprokázala, že posoudila řádně úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně sice tvrdila, že provedla lustraci žalovaného v databázích nicméně k tomu nedoložila vůbec ničeho Jako jediný důkaz k prokázání prověření úvěruschopnosti žalobkyně předložila výplatní pásky žalovaného, potvrzující jeho příjem. Žalobkyně však ničeho netvrdila ani nepředložila k výdajům žalovaného a prověření jeho případných závazků. Z jednání soudu se žalobkyně omluvila a sama se tak zbavila možnosti být poučena dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalovaného a k označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně tak nedostála své povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a je nutné posoudit smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku.
18. Současně je zde dán i další důvod absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy dle ustanovení § 39 o. z., neboť ujednání o výši úroků je zjevně v rozporu s dobrými mravy. Dle judikatury Nejvyššího soudu je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné absolutně. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je odporující dobrým mravům úrok téměř čtyřnásobně přesahující horní hranici obvyklé úrokové míry. S ohledem na výše citovanou judikaturu je dle soudu nutné ujednání o úroku 40 % p. m. (480 % p. a.) posoudit jako ujednání zjevně rozporné s dobrými mravy a smlouvu jako absolutně neplatnou.
19. Plnění poskytnuté žalovanému je pak třeba vypořádat podle § 2993 o. z., z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč. Pokud jde o příslušenství jistiny, soud postupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), která říká, že v případě vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle zásad bezdůvodného obohacení vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.
20. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úhradu úroků, nákladů, smluvních pokut apod. Dále rovněž nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny – odůvodnění viz bod 19. Soud proto žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.
21. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., § 142a odst. 1 o. s. ř. Soud se při posouzení míry úspěchu a neúspěchu účastníků řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, podle jehož závěrů je při posouzení náhrady nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. třeba vzít v úvahu úspěch ohledně celého předmětu sporu, tedy i též stran příslušenství pohledávky, a nikoliv jen žalobou uplatněné částky jistiny, s tím, že v případě úroků z prodlení, jsou-li požadovány od určitého data až do zaplacení, se vezme v úvahu jejich výše ke dni vyhlášení rozhodnutí. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném částky ve výši 16 030 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 13. 3. 2024 do zaplacení, který ke dni vyhlášení rozsudku 11. 3. 2025 činil částku 2 059,34 Kč. Předmětem sporu tak celkem byla částka ve výši 18 089,34 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky ve výši 10 000 Kč, neboť v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl (výrok I.) a neúspěšná co do částky ve výši 8 089,34 Kč (výrok II.). Úspěch žalobkyně tak činí 55 %, úspěch žalovaného pak činí zbylých 45 %. Rozdíl mezi úspěchem žalobkyně a žalovaného pak činí 10 %.
22. V daném případě náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, z odměny za zastoupení advokátem ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), 3 režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 252 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí částku 2 452 Kč. Podmínky pro aplikaci § 14b odst. 1 a. t. byly splněny, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění, kdy tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Žalobkyni přiznaná náhrada nákladů řízení ve výši 10 % tak činí 245 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu k plnění soud určil jako obecnou třídenní podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty splatnosti či splátek.