Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 384,46 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 42 172,45 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 133,47 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 36 697,12 Kč od 6. 3. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 42 556,91 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 19. 4. 2022 uzavřel právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen „věřitel“) se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit věřiteli spolu s jistinou kapitalizovaný úrok ve výši 24 733,50 Kč, tedy vrátit celkem částku 44 733,50 Kč v 35 měsíčních splátkách ve výši 1 278,10 Kč. Dne 19. 9. 2022 uzavřel žalovaný s věřitelem smlouvu o úvěru téhož čísla, která je však fakticky dodatkem k původní smlouvě. Na základě dodatku byla jistina úvěru navýšena na částku 48 238,29 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli spolu s jistinou kapitalizovaný úrok ve výši 49 189,73 Kč, tedy vrátit celkem částku 97 428,02 Kč v 34 měsíčních splátkách ve výši 2 865,53 Kč. Žalovaný nehradil splátky úvěru řádně a včas, když na svůj dluh uhradil celkem částku 49 615, 54 Kč, věřitel proto úvěr ke dni 23. 2. 2024 zesplatnil. Dne 13. 11. 2023 byla mezi věřitelem a žalobkyní uzavřena rámcová smlouva o postoupení pohledávek, na základě které pak byly uzavírány dílčí smlouvy o postoupení pohledávek. Mezi smluvními stranami bylo dále ujednáno, že o každém dílčím postoupení pohledávek bude vyhotoveno tzv. společné prohlášení smluvních stran o uzavřené dílčí smlouvě o postoupení pohledávek. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena ke dni 5. 3. 2024. Žalovaný dluží žalobkyni částku 4 2618,90 Kč, která se stává z dlužné jistiny ve výši 36 697,12 Kč, z úroku ve výši 4 995,52 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 826,26 Kč, z paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 100 Kč a z náhrady za účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání ve výši 434 Kč.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Soud učinil z provedených důkazů, a to z VOP, ze smlouvy o postoupení pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky, ze společného prohlášení smluvních stran, ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 4. 2022 a ze dne 19. 9. 2022, z podacího lístku, z výzvy k okamžité úhradě dluhu ze dne 23. 2. 2024, z podacího archu, z výpisu z účtu, z oznámení o postoupení pohledávky, z výzvy před podáním žaloby ze dne 1. 7. 2024 a z potvrzení o provedení transakce následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:
4. Právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel dne 19. 4. 2022 se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit věřiteli spolu s jistinou kapitalizovaný úrok ve výši 24 733,50 Kč, tedy vrátit celkem částku 44 733,50 Kč v 35 měsíčních splátkách ve výši 1 278,10 Kč. Dne 19. 9. 2022 uzavřel žalovaný s věřitelem smlouvu o úvěru téhož čísla, která je však fakticky dodatkem k původní smlouvě. Na základě dodatku byla jistina úvěru navýšena na částku 48 238,29 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli spolu s jistinou kapitalizovaný úrok ve výši 49 189,73 Kč, tedy vrátit celkem částku 97 428,02 Kč v 34 měsíčních splátkách ve výši 2 865,53 Kč. Žalovaný celkem vyčerpal částku 50 000 Kč a na svůj dluh uhradil celkem částku 49 615, 54 Kč. Věřitel dopisem ze dne 23. 2. 2024 vyzval žalovaného k okamžité úhradě celého dluhu. Dne 13. 11. 2023 byla mezi věřitelem a žalobkyní uzavřena rámcová smlouva o postoupení pohledávek, na základě které pak byly uzavírány dílčí smlouvy o postoupení pohledávek. Mezi smluvními stranami bylo dále ujednáno, že o každém dílčím postoupení pohledávek bude vyhotoveno tzv. společné prohlášení smluvních stran o uzavřené dílčí smlouvě o postoupení pohledávek. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena dílčí smlouvou ze dne 5. 3. 2024. Žalovaný byl vyzván právním zástupcem žalobkyně k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby dopisem ze dne 1. 7. 2024.
5. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, z opakované výzvy k úhradě a z upomínky soud žádná relevantní skutková zjištění nečinil, neboť v případě výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky se jedná o interní ničím nepodloženou listinu žalobkyně, v případě upomínek pak není zřejmé, zda vůbec a kdy byly žalovanému odeslány.
6. Podle ustanovení § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle ustanovení § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.
8. Podle ustanovení § 2397 o.z. úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.
9. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 o.z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.
10. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.
11. Podle ustanovení § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
12. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
14. Podle ustanovení § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
15. Podle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.
16. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
17. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
19. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
20. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.
21. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
22. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
23. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
24. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.
25. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.
26. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.
27. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdce provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.
28. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
29. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě právní předchůdce žalobkyně neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně, když k posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepředložil žádné důkazy.
30. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.
31. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Za dané situace tak má žalobkyně nárok pouze na vydání poskytnuté jistiny ve výši 50 000 Kč ponížené o platby žalovaného ve výši 49 615,54 Kč, tedy částku 384,46 Kč v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021). Ve vztahu k době přiměřené možnostem spotřebitele nese břemeno tvrzení a důkazní sám spotřebitel, resp. v daném řízení žalovaný. Jelikož žalovaný k otázce svých možností vrátit poskytnutou jistinu ničeho netvrdil a v řízení byl nečinný, soud mu uložil žalobní pohledávku specifikovanou ve výroku I. tohoto rozsudku splnit v obecné třídenní lhůtě, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.
32. Jelikož z neplatné smlouvy o úvěru žalobkyni žádné další nároky neplynou, byla žaloba ve zbývajícím rozsahu z důvodů již výše uvedených zamítnuta.
33. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Žalovaný byl převážně procesně úspěšným účastníkem řízení a měl by tak nárok na náhradu nákladů řízení, avšak žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.