Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 661,49 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá ve zbývající části požadující po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 15 338,51 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 381,49 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,49 Kč od 5. 7. 2024 do zaplacení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok a úrok z prodlení), jakožto nevrácených peněz, které byly žalovanému poskytnuty na základě smlouvy č. [Anonymizováno] uzavřené s obchodní společností [Anonymizováno] [právnická osoba]., IČO: [IČO] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 2. 2. 2024. Uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla hodnocena na základě lustrace v databázích (SOLUS, BRKI, NRKI, ISIR, CEE), dále se vycházelo z prohlášení žalovaného, že zvážil své možnosti a je schopen úvěr splatit. Žalovaný v souvislosti s úvěrovou smlouvou uhradil celkem částku 15 338,51 Kč. Všechny uplatňované nároky byly na žalobkyni postoupeny.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění.
4. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se dohodli na obsahu smlouvy ze dne 2. 2. 2024, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč; žalovaný se zavázal uvedenou částku prostřednictvím splátek společně s úrokem vrátit (zjištěno ze smlouvy a ze dvou potvrzení o transakcích).
5. Z tvrzení žalobkyně plyne, že žalovaný v souvislosti se smlouvou uhradil částku 15 338,51 Kč. Dále z tvrzení žalobkyně plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti nezjišťovala faktické pravidelné příjmy a výdaje žalovaného.
6. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě uvedených dluhů (zjištěno z předžalobní výzvy).
7. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na společnost [Anonymizováno] [právnická osoba]., IČO: [IČO], písemností ze dne 6. 2. 2026 (zjištěno z oznámení); tato společnost se dohodla s žalobkyni, že na ní postoupí mimo jiné nyní vymáhanou pohledávku za žalovaným vzniklou z předmětné úvěrové smlouvy (zjištěno ze smlouvy vč. přílohy).
8. Z ostatních doložených důkazů soud relevantní zjištění nečinil.
9. Soud učinil následující relevantní závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se dne 2. 2. 2024 dohodli na obsahu smlouvy, na základě které byla žalovanému poskytnuta finanční částka celkem 20 000 Kč, žalovaný se zavázal k jejímu vrácení společně s úrokem. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy neověřovala faktické příjmy a výdaje žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na společnost, která se s žalobkyní dohodla na postoupení nyní vymáhané pohledávky na žalobkyni. Žalovaný již v souvislosti s úvěrovou smlouvou uhradil 15 338,51 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě požadovaných dluhů.
10. Při právním posouzení věci soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).
11. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), tudíž se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
12. U vymáhaných nároků došlo k platné změně věřitele na žalobkyni (§ 1879 a násl. občanského zákoníku), jelikož právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k jejich postoupení na společnost, která ji platně smlouvou postoupila na žalobkyni. Žalobkyně se proto předmětných nároků může domáhat soudní cestou.
13. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalovaného porušila odbornou péči, když se nijak nezabývala jeho faktickými příjmy a výdaji (k výdajům srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, čj. 33 Cdo 656/2024-380, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24).
14. Za takové situace ani nelze přijmout závěr, že by faktická majetková situace žalovaného nevzbuzovala jakékoliv pochybnosti o jeho schopnosti splatit poskytnutý úvěr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1056/2025).
15. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy je žalovaný podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu jakožto bezdůvodné obohacení v době přiměřené jeho možnostem. Soud provedl zúčtování bezdůvodného obohacení, resp. zohlednil platby žalovaného, kterými již poskytnutou jistinu fakticky vracel. Žalovaný je v tomto případě povinen vrátit ještě částku 4 661,49 Kč (20 000 Kč mínus 15 338,51 Kč). Ostatní nároky, které žalobkyně dovozuje ze smlouvy (úrok), nejsou pro neplatnost smlouvy důvodné. Nedůvodný je i požadavek na úrok z prodlení, jelikož prodlení žalovaného s vrácením jistiny nastane až uplynutím doby k jejímu vrácení, která bude stanovena rozhodnutím soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, čj. 33 Cdo 3675/2021). Vzhledem k tomu, že žalovaný nespecifikoval svoje finanční možnosti (byl v řízení pasivní), soud stanovil dobu k vrácení jistiny analogicky podle § 160 odst. 1 o. s. ř.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.). Žalovaný byl ve sporu částečně úspěšnější, tudíž má podle § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši odpovídající poměru úspěchu. Soud však žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal podle § 150 o. s. ř. z důvodu zvláštního zřetele spočívajícího v tom, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly (náhradu mu nelze přiznat, ač na ní má právo).