Výrok
I. Zamítá se žaloba požadující po žalovaném zaplacení částky 12 592,96 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 821,58 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 363,47 Kč, úrokem 26,9 % ročně z částky 12 093,96 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 093,96 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 12 093,96 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení), která představuje nevrácenou část peněz (30 000 Kč), které byly žalovanému poskytnuty na základě smlouvy č. [hodnota] uzavřené s obchodní společností [právnická osoba]., IČO: [IČO] (později tato společnost zanikla v důsledku fúze sloučením s obchodní společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO]; dále jen „první právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 26. 3. 2018. Uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla hodnocena na základě bankovních a nebankovních registrů a veřejných databází, příjem žalovaného ověřila v deklarované výši 19 000 Kč z výpisů z účtu, deklarované výdaje oproti žádosti navýšila na částku 9 820 Kč (3 760 Kč splátky půjček, 2 920 Kč výdaje na domácnost, 3 140 Kč výdaje na živobytí). Dále se domáhá částky 499 Kč, jakožto poplatku za zaslání výzvy ze dne 31. 8. 2023. Uplatňované nároky byly na žalobkyni postoupeny.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění.
4. První právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný vyjádřili dne 21. a 23. 6. 2016 vůli uzavřít smlouvu o poskytování bankovních platebních služeb žalovanému (rámcová smlouva č. l. 58).
5. První právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný vyjádřili dne 26. 3. 2018 vůli uzavřít smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému půjčku ve výši 30 000 Kč s úrokem 26,90 % ročně, žalovaný se zavázal úvěr splácet 83 měsíců prostřednictvím splátek ve výši 800 Kč, první splátka byla stanovena na 25. 4. 2018, splácení bylo dohodnuto prostřednictvím inkasa z běžného účtu č. [č. účtu]; součástí smlouvy jsou produktové podmínky a všeobecné obchodní podmínky a sazebník (návrh smlouvy a akceptace č. l. 32 a 36-37). První právní předchůdkyně žalobkyně žalovaném poskytla sjednanou částku 30 000 Kč dne 26. 3. 2018 na účet (výpis z účtu za březen 2017 – netištěná elektronická příloha).
6. Žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, že je svobodný, žije u rodičů, v domácnosti žije se 3 osobami, uvedl příjem ve výši 19 000 Kč, výdaje ve výši 7 500 Kč (z toho 3 500 Kč měsíční splátky úvěrů); v době žádosti měl tři existující úvěry, celková nesplacená částka byla 203 619 Kč a výše splátek 3 760 Kč, úvěry byly poskytnuty v červenci 2017 (75 000 Kč), listopadu 2017 (30 000 Kč) a prosinci 2017 (30 000 Kč) – karta žádosti o úvěr č. l. 53-56.
7. První právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila dluh z předmětné úvěrové smlouvy za okamžitě splatný ke dni 14. 3. 2024 (oznámení zesplatnění č. l. 38).
8. Postoupení předmětné pohledávky na společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno]., IČO: [IČO] (dále jen „druhá právní předchůdkyně žalobkyně“) bylo žalovanému oznámeno první právní předchůdkyní žalobkyně písemností ze dne 17. 6. 2024 (oznámení postoupení č. l. 34); postoupení pohledávky druhou právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni bylo touto právní předchůdkyní žalovanému oznámeno písemností ze dne 15. 7. 2024 (oznámení postoupení č. l. 33).
9. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu z úvěrové smlouvy písemností ze dne 15. 7. 2024 (předžalobní výzva č. l. 35 + seznam odeslaných písemností č. l. 39-42).
10. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný v souvislosti se smlouvou zaplatil na úroku a jistině celkem částku 51 935,06 Kč (č. l. 96).
11. Průměrné měsíční příjmy žalovaného ze zaměstnání za posledních pět měsíců byly 17 500 Kč měsíčně; žalovaný v listopadu a v prosinci 2017 obdržel na účet půjčku 30 000 Kč; odchozí transakce žalovaného za poslední čtyři měsíce před měsícem poskytnutí nynějšího úvěru činily v průměru částku 31 096 Kč měsíčně (výpisy z účtu za listopad 2017 až březen 2018 – netištěná elektronická příloha).
12. Soud dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu. První právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se dohodli na smlouvě, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla dne 26. 3. 2018 částku 30 000 Kč. První právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala pravidelný příjem žalovaného ze zaměstnání na základě výpisů z účtu, výdaje žalovaného určila odhadem a s přihlédnutím k aktuálnímu úvěrovému zatížení; měla informaci o tom, že odchozí transakce se v posledních 4 měsících před poskytnutím úvěru pohybují v průměrné měsíční výši cca 31 000 Kč. Žalovaný v souvislosti s úvěrovou smlouvou uhradil již 51 935,06 Kč. První právní předchůdkyně žalobkyně i druhá právní předchůdkyně žalovanému oznámili postoupení pohledávky. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu z předmětné úvěrové smlouvy.
13. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami, přičemž právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.
14. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).
15. Mezi první právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.
16. U vymáhaných nároků došlo k opakované platné změně věřitele ve smyslu § 1879 a násl. občanského zákoníku na žalobkyni, jelikož první právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k jejich postoupení na druhou právní předchůdkyni žalobkyně, ta následně oznámila postoupení na žalobkyni. Žalobkyně se proto předmětných nároků může domáhat soudní cestou.
17. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
18. Jedním z projevů ochrany spotřebitele je princip odpovědného úvěrování, ze kterého vyplývá povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru před jeho poskytnutím (popř. před významným navýšením) podle § 86 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí prověřit, zda je v reálných možnostech konkrétního spotřebitele předmětný úvěr řádně splácet (tzv. úvěruschopnost). Nesplní-li tuto povinnost, je uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále z § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, na jejichž základě bude možné proces prověření úvěruschopnosti přezkoumat.
19. Zákon nepředepisuje přesný postup, když vyžaduje, aby prověření úvěruschopnosti proběhlo na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Jak plyne i z bohaté judikatury k této otázce, prověření úvěruschopnosti je proces, který nelze paušalizovat a vždy je třeba ho přizpůsobit konkrétní situaci. Je přitom primárně na poskytovateli úvěru, aby v řízení tvrdil, na základě jakých informací úvěruschopnost spotřebitele ověřil, přičemž soud vychází z toho, že má-li být povinnost prověřovat úvěruschopnost s odbornou péčí skutečně efektivní, je nezbytné, aby tento proces byl plně přezkoumatelný (transparentní). Zdejší soud z pohledu standardu odborné péče vyžaduje, aby dospěl k přesvědčení, že si poskytovatel úvěru opatřil s ohledem na konkrétní situaci dostatek podkladů, ze kterých vyvodil ohledně příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele správné závěry, aniž by současně existovaly důvodné pochybnosti o reálné schopnosti spotřebitele úvěr řádně splatit.
20. Právní předchůdkyně žalobkyně dle názoru soudu neověřila příjem žalovaného v deklarované výši, když z doložených výpisů z účtu vyplývá průměrný měsíční příjem v nižší výši než 19 000 Kč. Současně právní předchůdkyně žalobkyně neověřila faktické výdaje žalovaného, když je určila (fiktivní) částkou bez toho, aby byly zkoumány reálné výdaje žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, čj. 33 Cdo 656/2024-380, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24). Přitom z výpisů z účtu jednoznačně vyplývá, že faktická (a pravidelná) výdajová stránka rozpočtu žalovaného byla vyšší. Žalobkyně měla úvěruschopnost zhodnotit s ohledem na již existující úvěrové zatížení žalovaného velmi pečlivě.
21. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně při prověření úvěruschopnosti nepostupovala s náležitou odbornou péčí, což vedlo k nesprávnému závěru o úvěruschopnosti žalovaného.
22. Vzhledem k rozhodnutí bez nařízení jednání soud pro úplnost dodává, že své rozhodnutí nezaložil na právním závěru o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. K závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy dospěl na základě právního posouzení zjištěného skutkového stavu (při prověřování úvěruschopnosti nebyl dodržen náležitý standard odborné péče, což vedlo k nesprávnému závěru o úvěruschopnosti žalovaného).
23. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že celá úvěrová smlouva je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Soud proto pro nedůvodnost zamítl požadavky na zaplacení úroku a poplatku, jelikož na tyto položky první právní předchůdkyni žalobkyně nevznikl nárok (nebyly platně sjednány).
24. Žalovaný již v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil částku (51 935,06 Kč), která byla první právní předchůdkyní žalobkyně nesprávně využita i na úhradu výše uvedených nedůvodných položek. Soud uvedené úhrady v rámci zúčtování obohacení žalovaného zohlednil, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně již aktuálně nemá právo na zaplacení jistiny, jelikož tato již byla fakticky prostřednictvím splátek zcela vrácena. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl (včetně požadovaného úroku z prodlení, jelikož žalovaný se nenacházel v prodlení s vrácením jistiny).
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.). Žalovaný byl ve sporu úspěšný, náhrada nákladů mu však podle § 150 o. s. ř. nebyla přiznána, jelikož jsou zde důvody zvláštního zřetele, a to okolnost, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.