Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 016 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 016,68 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 255,43 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 599,63 Kč od 8. 2. 2024 do 30. 4. 2024, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 15 931,53 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 032,68 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 547,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 18 032,68 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 12. 4. 2023 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota], jejíž součástí byly úvěrové podmínky. Před uzavřením smlouvy byla prověřena úvěruschopnost žalované. Žalovaná byla oprávněna čerpat úvěr prostřednictvím kreditní karty, úvěrový rámec činil 16 000 Kč. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. V jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného revolvingového úvěru a pravidelné poplatky (např. poplatek za výpis), příp. nepravidelné poplatky, jako např. poplatek za výběr z automatu, za blokaci karty apod. a smluvní sankce. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dle úvěrové smlouvy a úvěrových podmínek dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci s tím, že první splátka se stává splatnou k 20. dni kalendářního měsíce, následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání, a tedy poskytnutí revolvingového úvěru, pokud není v úvěrové smlouvě uvedeno jinak. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná celkem načerpala částku ve výši 23 061 Kč. Žalovaná celkem na poskytnutý úvěr uhradila částku 9 045 Kč. Jelikož žalovaná porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění sjednaného v odst. 7.1 ÚP, tedy možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky v případě, že se žalovaná dostala do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalobkyně tedy úvěr zesplatnila ke dni 24. 1. 2024, jak vyplývá ze Splátkového kalendáře. Žalovaná byla vyzvána ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 24. 1. 2024 – Výzva ke splacení celého úvěru. Výzva ke splacení celého úvěru byla žalované zaslána doporučeně poštou. Žalované byla v souladu s § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zaslána právním zástupcem žalobce, [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], advokátem, předžalobní výzva k plnění, ve které byla žalovaná vyzvána k úhradě celého dluhu a upozorněna na skutečnost, že pokud dluh neuhradí, bude přistoupeno k soudnímu vymáhání, a to bez jakékoliv další výzvy. Jelikož žalovaná na výzvy žalobkyně nereagovala a po zesplatnění úvěru neuhradila žádnou splátku, eviduje žalobkyně ke dni sepsání žaloby za žalovanou pohledávku ve výši 18 032,68 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 15 931,53 Kč (přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalované, které byly započteny na jistinu; jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalované poskytnuta a kterou žalovaná neuhradila); poplatků ve výši 156 Kč; poplatků za pojištění ve výši 345,15 Kč; nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč; smluvních pokut účtovaných ve výši 1 000 Kč.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
3. Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění:- Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 12. 4. 2023, z Přílohy č. 1 ke smlouvě, z Pravidel programu [Anonymizováno], z Pravidel programu odměn a úvěrových podmínek, že účastníci uzavřeli dne 12. 4. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byla žalovaná oprávněna čerpat úvěr až do výše úvěrového rámce 16 000 Kč s roční úrokovou sazbou 26,28 % ročně. Žalovaná se zavázala splácet úvěr splátkami ve výši 4 % z dlužné částky. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dle úvěrové smlouvy a úvěrových podmínek dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci s tím, že první splátka se stává splatnou k 20. dni kalendářního měsíce, následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání, a tedy poskytnutí revolvingového úvěru, pokud není v úvěrové smlouvě uvedeno jinak. V souladu s bodem 7.1 úvěrových podmínek byla žalobkyně oprávněna požádat o jednorázové vrácení poskytnutého úvěru mimo jiné v případě, že dlužník dluží 2 a více splátek. Žalovaná ve smlouvě o revolvingovém úvěru uvedla, že je svobodná, má 2 vyživovací povinnosti, bydlí u rodičů, vzdělání má základní, je na mateřské dovolené. Její čistý měsíční hlavní příjem činil 12 000 Kč, čistý měsíční vedlejší příjem 10 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti 35 000 Kč.- Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta a z úvěrové zprávy, že žalovaná byla v době podání žádosti o úvěr svobodná, bydlela u rodičů, měla 2 děti, příjmy ve výši 10 000 Kč. Příjem ostatních členů domácnosti činil 35 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti činily 12 480 Kč, jak bylo uvedeno v žádosti. Dále měla být žalovaná prověřována v externích registrech, v žalobkyní předložené tabulce je u výstupů uvedeno „OK“, „Ověřeno“, „Klient nenalezen v externím systému“. V úvěrové zprávě je pak uvedeno, že žalovaná opakované od října 2022 žádala o poskytnutí osobního úvěru, většina žádostí byla odmítnuta.- Z výpisu čerpání, splátek a úhrad, že žalovaná celkem načerpala částku ve výši 23 061 Kč a celkem na poskytnutý úvěr uhradila částku 9 045 Kč.- Z výzvy ke splacení celého úvěru a poštovního podacího archu, že žalobkyně přípisem ze dne 24. 1. 2024 vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru ve výši 19 299,26 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy. Přípis byl žalované odeslán dne 25. 1. 2024.- Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 15. 2. 2024 a z podacího archu, že žalovaná byla dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 15. 2. 2024 vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.- Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, že je zapsána v obchodním rejstříku, vedeným [označení soudu], oddíl [Anonymizováno], vložka [Anonymizováno].
4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:Účastníci uzavřeli dne 12. 4. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byla žalovaná oprávněna čerpat úvěr až do výše úvěrového rámce 16 000 Kč s roční úrokovou sazbou 26,28 % ročně. Žalovaná se zavázala splácet úvěr splátkami ve výši 4 % z dlužné částky. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dle úvěrové smlouvy a úvěrových podmínek dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci s tím, že první splátka se stává splatnou k 20. dni kalendářního měsíce, následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání, a tedy poskytnutí revolvingového úvěru, pokud není v úvěrové smlouvě uvedeno jinak. V souladu s bodem 7.1 úvěrových podmínek byla žalobkyně oprávněna požádat o jednorázové vrácení poskytnutého úvěru mimo jiné v případě, že dlužník dluží 2 a více splátek. Žalovaná ve smlouvě O revolvingovém úvěru uvedla, že je svobodná, má 2 vyživovací povinnosti, bydlí u rodičů, vzdělání má základní, je na mateřské dovolené. Její čistý měsíční hlavní příjem činil 12 000 Kč, čistý měsíční vedlejší příjem 10 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti 35 000 Kč. Měsíční výdaje domácnosti činily 12 480 Kč. Žalovaná celkem načerpala částku ve výši 23 061 Kč a celkem na poskytnutý úvěr uhradila částku 9 045 Kč. Žalobkyně přípisem ze dne 24. 1. 2024 vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru ve výši 19 299,26 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy. Přípis byl žalované odeslán dne 25. 1. 2024. Žalovaná byla dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 15. 2. 2024 vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
7. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.
12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
14. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.
15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojilali se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“.
16. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.
17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
18. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Žalobkyně vycházela pouze z údajů, uvedených žalovanou, nedoložila důkazy o výstupech prověřování v jednotlivých registrech. Ze zjištěných údajů vyplývá, že žalovaná byla v době uzavření úvěrové smlouvy na mateřské dovolené, měla 2 vyživovací povinnosti, hlavní příjem měla ve výši 10 000 Kč měsíčně a výdaje uvedla 12 480 Kč měsíčně. Je tedy otázkou, na základě jakých skutečností žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr řádně splácet. Žalobkyně se pak nedostavila k jednání, nařízenému na den 28. 8. 2024, a zbavila se tak možnosti být v tomto směru poučena o nutnosti doplnění tvrzení a označení důkazů.
19. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.
20. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Za dané situace tak má žalobkyně nárok pouze na vydání poskytnuté jistiny ve výši 14 016 Kč, když žalovaná čerpala částku ve výši 23 061 Kč a zaplatila 9 045 Kč. Bylo proto rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako obecnou třídenní.
21. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta (výrok II.).
22. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když účastníku, který měl ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V dané věci byla žalobkyně úspěšná co do 62 2 % sporu a žalovaná co do 37,8 % sporu (když soud vycházel z celkové v žalobě požadované částky včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozhodnutí). Procesní úspěch žalobkyně tak činí 24,3 %. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu advokáta ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč) dle ustanovení § 7 a 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí věci, sepis žaloby a předžalobní výzva), paušální náhradu účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 3 x 100 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 a 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náklady řízení dále představuje DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 252 Kč, neboť zmocněnec žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH. Celkové náklady řízení tak činí 2 252 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v daném řízení procesně úspěšná toliko co do 24,3 % sporu, přiznal jí soud náklady řízení ve výši odpovídající tomuto procesnímu úspěchu ve věci samé, což představuje náklady řízení ve výši 547,20 Kč. Podmínky ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. byly splněny, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění, kdy tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. O lhůtě plnění soud rozhodoval ve výroku III. rozsudku taktéž dle ustanovení § 160 odst. 1 věta první před středníkem o. s. ř. O místu plnění ve výroku III. soud rozhodoval dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. Podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení dle § 142a o. s. ř. byla splněna.