26 C 246/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 18 590 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 29. 8. 2024 úvěr ve výši 8 000 Kč, a to převodem z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu], který je totožný s bankovním účtem, z něhož byla provedena ověřovací platba. Žalobkyně identifikovala platbu úvěru uvedením variabilního symbolu [var. symbol], jenž odpovídá rodnému číslu žalovaného, jak je patrno z přiloženého potvrzení o platbě. Žalovaný se dle odst. 2.1.6. Smlouvy zavázal zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou. Žalovaný měl dle odst. 2.1.7. Smlouvy splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 28. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání Smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byl žalobkyní opakovaně upomínán. V poslední upomínce ze dne 29. 12. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru ke dni 1. 1. 2025 a vyzván k jeho úhradě. Právo žalobkyně na zesplatnění úvěru je sjednáno v čl. VI Smlouvy. Předmětem návrhu na vydání el. platebního rozkazu je pohledávka v celkové výši 15 400 Kč, skládající se z nesplacené části jistiny ve výši 11 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4 400 Kč nejpozději splatných dne 1. 1. 2025, to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od dne následujícího po dni splatnosti úvěru. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu v kapitalizované výši 3 190 Kč. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes předžalobní výzvu ze dne 19. 10. 2025.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění:- Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], z potvrzení o provedené platbě, ze zprávy [právnická osoba]., že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 29. 8. 2024 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnuté finanční prostředky úrok 40 % měsíčně s RPSN 5 539,4 % ročně. Žalovaný se zavázal úrok přirostlý za uplynulé období vrátit v měsíčních splátkách, splatných vždy nejpozději k 28. dni v měsíci. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání Smlouvy. Žalovaný vyčerpal částku 8 000 Kč dne 29. 8. 2024.- Z kopie občanského průkazu a z výpisu z účtu žalovaného za období od 30. 3. 2024 do 17. 8. 2024, že žalobkyně měla před uzavřením Smlouvy o úvěru k dispozici kopii tehdy platného občanského průkazu. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 30. 3. 2024 do 17. 8. 2024 soud zjistil, že žalovaný měl v posuzovaném období minimální a nepravidelné příjmy, zato se intenzivně věnoval gemblingu, který činil většinu jeho výdajů.- Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru č. [hodnota] ze dne 29. 12. 2024, že úvěr žalovaného byl žalobkyní zesplatněn ke dni 29. 12. 2024, celková dlužná částka měla činit 33 067 Kč.- Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 19. 10. 2025 a z potvrzení o odeslání zásilky, že žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 19. 10. 2025 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Výzva byla žalovanému odeslána 21. 10. 2025.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 3. 2023, Přílohy č. 8 ze dne 12. 8. 2024, Seznamu pohledávek dlužníka tvořících zajištění výše uvedených smluv soud neučinil žádní ve věci relevantní zjištění, když tyto listiny se nevztahují k projednávané věci.

5. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 29. 8. 2024 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnuté finanční prostředky úrok 40 % měsíčně s RPSN 5 539,4 % ročně. Žalovaný se zavázal úrok přirostlý za uplynulé období vrátit v měsíčních splátkách, splatných vždy nejpozději k 28. dni v měsíci. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání Smlouvy. Žalovaný vyčerpal částku 8 000 Kč dne 29. 8. 2024. Žalobkyně měla před uzavřením Smlouvy o úvěru k dispozici kopii tehdy platného občanského průkazu. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 30. 3. 2024 do 17. 8. 2024 soud zjistil, že žalovaný měl v posuzovaném období minimální a nepravidelné příjmy, zato se intenzivně věnoval gemblingu, který činil většinu jeho výdajů. Úvěr žalovaného byl žalobkyní zesplatněn ke dni 29. 12. 2024, celková dlužná částka měla činit 33 067 Kč. Žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 19. 10. 2025 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Výzva byla žalovanému odeslána 21. 10. 2025.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:

16. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

17. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojilali se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“.

18. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

19. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

20. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Dle provedeného dokazování žalobkyně vycházela pouze z výpisu z účtu žalovaného za čtyři měsíce, předcházející uzavření úvěrové smlouvy, ze kterého je navíc naprosto evidentní, že žalovaný má nepravidelné příjmy, které z většiny vynaloží na hry a sázky, které představují desítky výdajových položek. Žalobkyně navíc v žalobě ani netvrdila konkrétní způsob, jakým byla úvěruschopnost žalovaného prověřena, nedoložila žádné důkazy, k jednání soudu se nedostavila a nemohla tak být poučena ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. Řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak nebylo prokázáno.

21. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nad rámec shora uvedeného pak soud konstatuje, že v rozporu s dobrými mravy je rovněž výše úroku (40 % měsíčně, tedy 480 % ročně).

22. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy.

23. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud a žalobkyně tak nemá prozatím nárok ani na zákonný úrok z prodlení.

24. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok pouze na uhrazení dlužné jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo platně dojít ke sjednání úroku za poskytnutí úvěru a dalších poplatků. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 8 000 Kč, když dle tvrzení žalobkyně žalovaný před podáním žaloby ničeho neuhradil, žalovaný pak byl v tomto směru zcela nečinný a netvrdil ani neprokázal byť i částečnou úhradu. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

25. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta (výrok II.).

26. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovaný byl procesně úspěšnějším účastníkem řízení (celková výše žalovaného nároku včetně příslušenství, kapitalizovaného ke dni 28. 1. 2026, činí 20 574,70 Kč, vyhověno bylo co do částky 8 000 Kč, zamítnuta byla celková částka 12 574,70 Kč). Žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů, v řízení však byl zcela pasivní a dle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.