16 C 138/2025

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 19 874,95 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím od 22. 10. 2023 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, obchodní společností [právnická osoba]., IČ [IČO], se sídlem [adresa], dne [datum] prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne úvěr ve výši 55 000 Kč převodem na bankovní účet číslo [č. účtu], který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 34 859,80 Kč nejpozději do [datum]. Žalovaný však právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradil, žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení tohoto dluhu s tím, že tato pohledávka za žalovaným byla původní věřitelkou žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum]. Žalovaný však žalobkyni neuhradil ničeho, ač k tomu byl ještě vyzván předžalobní upomínkou ze dne 15. 3. 2025.

2. Podáním ze dne 6. srpna 2025 vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět co do částky 44 433,91 Kč včetně úroků z prodlení jdoucího z této částky, což odůvodnila tím, že tuto částku žalovaný uhradil původní věřitelce ještě před podáním žaloby a tyto platby nebyly započteny z důvodu administrativní chyby. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. ve výroku I. zastavil, když souhlasu žalovaného s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o.s.ř. třeba.

3. Žalovaný proti podané žalobě namítl, že nesouhlasí se žalovanou částkou, kdy jistina dluhu je podle něj 28 590,76 Kč. Dále ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, neboť chce věc osobně projednat a požádat o splátkový kalendář.

4. K jednání nařízenému na den 16. srpna 2025 se nikdo nedostavil, přičemž žalobkyně prostřednictvím svého zástupce svou nepřítomnost u jednání předem písemně omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. Žalovaný svým podáním ze dne 15. září 2025 svou neúčast u jednání rovněž písemně omluvil z důvodu neodkladné pracovní cesty mimo místo bydliště, kterou není možné přesunout a z tohoto důvodu zároveň požádal o odročení na jiný termín. Soud však tuto omluvu a žádost žalovaného o odročení jednání nepovažuje ani za důvodnou, ani za včasnou, neboť žalovaný byl k jednání předvolán v dostatečném časovém předstihu, kdy předvolání k jednání mu bylo doručeno již 18. srpna 2025 a měl tedy dostatek času zařídit si své osobní a pracovní záležitosti tak, aby se jednání mohl zúčastnit. Soud přitom na tomto místě podotýká a zároveň zdůrazňuje, že podle platné právní úpravy zaměstnavatel je povinen uvolnit zaměstnance k soudnímu jednání. Stejně tedy jako platí občanská povinnost pro fyzické osoby na předvolání se k soudu dostavit, odrazem této povinnosti je i povinnost zaměstnavatele účast u soudního jednání předvolané osobě umožnit tím, že zaměstnance ze zaměstnání uvolní. Ač soud má plné pochopení pro to, že účastníci řízení a jiné osoby volané k soudu mají také jiné povinnosti v běžném životě, a proto se snaží v tomto ohledu všem osobám vyjít vstříc, přesto není možné soudu zasílat omluvy „na poslední chvíli“. Soud účastníky a jiné osoby volá k jednání vždy s dostatečným časovým předstihem právě i z toho důvodu, aby byly schopny si své osobní a pracovní záležitosti zařídit tak, aby s termínem soudního jednání nekolidovaly, případně aby se mohly v dostatečném předstihu omluvit a požádat o odročení jednání na jiný termín (což se děje zcela běžně, například u advokátů, kteří zpravidla po nařízení jednání žádají o přesun na jiný termín zhusta proto, že nařízený termín už koliduje s jiným soudním jednáním, k němuž jsou voláni, ale například i z důvodu čerpání dovolené apod.). Taková omluva však musí být učiněna také v dostatečném časovém předstihu, nikoliv však pouhý den před nařízeným jednáním. Soud má přitom za to, že soudní jednání je i z hlediska společenského ne méně důležité, jako jiné záležitosti, nehledě k tomu, že k jednání soud zpravidla volá více osob, tedy odvolání jednání zasahuje i do jejich programu, nehledě již na nešvar rozšířený v devadesátých letech na začátku tohoto století, kdy k soudu se jednoduše nechodilo a zasílaly se mu pouze omluvenky, a to často z malicherných důvodů. Neschopnost české justice „dostat člověka k soudu“ pak byla v té době zhusta kritizována nejen v médiích. Soud i z tohoto důvodu se proto nehodlá vracet zpět k této dřívější praxi, která vedla (což byl skrytý účel) k neúměrnému protahovaní řízení (aniž by tím však na tomto místě soud z pokusu o průtah v řízení jakkoli hodlal nařknout žalovaného), nicméně pro výše uvedené kolize s pracovními povinnostmi nemůže převážit nad povinností dostavit se na předvolání k soudu, neboť jak již bylo řečeno, jedná se o jednu z mála občanských povinností, kdy je občan povinen něco pro stát (společnost) osobně vykonat; zaměstnavatel je pak plnění této povinnosti nucen strpět. Soud proto žádosti žalovaného o odročení jednání nevyhověl a věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru číslo [Anonymizováno] ze dne [datum], dokladu o převodu (potvrzení o platbě) částky 22 229,65 Kč dne [datum] na účet číslo [č. účtu], dále ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností [právnická osoba]. a žalobkyní dne [datum] a z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 15. 3. 2025 – předžalobní upomínky spolu s poštovním podacím lístkem z téhož dne, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje.

6. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]. a žalovaný v souladu s ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) mezi sebou uzavřeli smlouvu o zápůjčce (nikoli o úvěru, neboť úroky sjednány nebyly), když právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši (částečně pak na splacení předchozího spotřebitelského úvěru žalovaného, který mu byl právní předchůdkyní žalobkyně poskytnut na základě smlouvy č. [Anonymizováno] ze dne [datum], kdy částka určená ke splacení tohoto refinancovaného úvěru, a to včetně veškerých úroků a dalších plateb, které s poskytnutím refinancovaného úvěru souvisí, a všech souvisejících nákladů, činila 32 770,35 Kč – celkem tedy žalovaný obdržel částku 55 000 Kč) a žalovaný se zavázal tyto poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany předchůdkyně žalobkyně.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného na výzvu soudu pouze uvedla, že žalovaný byl lustrován původní věřitelkou z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB a na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Dle sdělení původní věřitelky v rámci procesu postupování pohledávky původní věřitelka dostatečným způsobem prověřovala úvěruschopnost, a to formou elektronického dálkového přístupu prostým nahlédnutím do přístupných rejstříků a databázi, zejména těch veřejných, bez dalšího výstupu. Žalobkyně je v dobré víře, že původní věřitelka dostatečně způsobem a v souladu se zákonem prověřovala úvěruschopnost a původní věřitelka vycházela z dokladů poskytnutých žalovaným. Žalobkyně již nedisponuje žádnými dalšími listinnými doklady, které žalovaný předkládal původní věřitelce k prokázání úvěruschopnosti. Ničeho dalšího k tomu žalobkyně neuvedla.

11. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala skutečnosti, které skutečně byly nutné pro posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, když o jeho příjmech a o jeho výdajích netvrdila vůbec ničeho. Její tvrzení, že původní věřitelka dostatečným způsobem a v souladu se zákonem prověřovala úvěruschopnost, není tudíž ničím podloženo, když neuvedla žádná konkrétní fakta, ze kterých právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela (konkrétní výše příjmů, konkrétní výše výdajů). Žalobkyně tedy netvrdila žádná ani základní fakta o finanční situaci žalovaného, ze kterých poskytovatelka zápůjčky vycházela při jejím poskytnutí žalovanému.

12. Žalobkyně tak proto nebyla schopna prokázat, resp. ani tvrdit, že bylo vyhověno zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní (pozn.: od 29. 5. 2022, tedy 5 dní po uzavření předmětné smlouvy o úvěru se však citované zákonné ustanovení změnilo tak, že se vskutku jedná o neplatnost absolutní). Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro jeho argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

13. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

14. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti (k absolutní neplatnosti soud přihlíží vždy ex offo, respektive od 29. 5. 2022 v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak stanoví sám zákon, tedy že soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přihlédne i bez výslovné námitky) a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši celkem 55 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto poskytnutou částku vrátit poníženou o to, co již právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil (dle tvrzení žalobkyně tedy o částku 44 433,91 Kč, tj. částku, o kterou vzala žalobkyně podanou žalobu zpět z důvodu plnění žalovaného na předmětnou smlouvu), a to z titulu bezdůvodného obohacení; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je přitom žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit (žalovaný ani na výzvu soudu své poměry neobjasnil a proto ani soud není schopen posoudit jeho nynější situaci a stanovit splátky přiměřené jeho možnostem), kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, přiznal jí soud do budoucna právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

15. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, kdy je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku III. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., jakož i podle zásad uvedených v ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. (to pokud žalobkyně vzala podanou žalobu částečně zpět). Byl to tedy žalovaný, který v řízení zaznamenal úspěch zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, kdy žalobkyně vzala žalobu zpět o částku 44 433,91 Kč nikoliv proto, že by žalovaný žalobkyni tuto částku po podání žaloby uhradil, ale proto, že dluh byl již v době podání žaloby ve skutečnosti nižší (žalobkyně nezohlednila v žalobě platby žalovaného) a žaloba proto v této části nebyla důvodná od počátku (žalobkyně tedy v tomto rozsahu podala žalobu nedůvodně a zastavení řízení ohledně této části předmětu řízení zavinila). Ve zbývající části, o níž soud věcně rozhodl, výrazně převažující úspěch zaznamenal rovněž žalovaný a přísluší mu tak právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni. Žalovanému však žádné náklady v tomto řízení, které by mu bylo možno vůči žalobkyni přiznat, dle obsahu spisu nevznikly.