16 C 243/2024

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 20 903,18 Kč, dále úroku v částce 1 398,46 Kč a úroku ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 7 525,35 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, zaplacení úroku z prodlení v částce 831,30 Kč a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucího z částky 7 894,19 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČ: [IČO], smlouvu o úvěru číslo [hodnota], kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. společnost [právnická osoba]. žalovanému částku 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy, což stvrdil podpisem smlouvy. Dále žalobkyně v podaném návrhu uvedla, že žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce celkem částku 27 888 Kč odpovídající součtu poskytnutého úvěru, úroku v pevné výši a úhrad za služby, a to jednak jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč a dále částku 7 350 Kč spočívající v poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, dále částku 1 394 Kč spočívající v úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a částku 2 700 Kč jako úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště, a to vše 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč se splatností poslední splátky dne 30. 7. 2021. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný po uzavření smlouvy zaplatil částku 14 500 Kč. Žalobkyně se pak podanou žalobou domáhá zaplacení těchto nároků vzniklých vůči žalovanému z této smlouvy v souhrnné částce 20 903,18 Kč, které sestávají z nesplacené jistiny v částce 7 525,35 Kč, dále nesplaceného smluvního úroku v částce 368,84 Kč, nesplacené úhrady za poskytnutí úvěru v částce 3 528,46 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 669,17 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště v částce 1 296,17 Kč, dále zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalovaného s úhradou splátek v celkové výši 7 515,19 Kč a dále zaplacení kapitalizovaného úroku vyčísleného za období od 31. 7. 2021 do 19. 10. 2022 z jistiny v částce 1 398,46 Kč a úroku z prodlení v částce 831,30 Kč vyčísleného od 31. 7. 2021 do 19. 10. 2022, přičemž tato pohledávka jí byla původní věřitelkou postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum], přičemž tato změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena písemně. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní před podání žaloby ještě vyzván upomínkou.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému ve věci na den 30. ledna 2025 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 o o.s.ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum], smluvních podmínek smlouvy o úvěru, dopisu společnosti [právnická osoba]. žalovanému ze dne [datum] - oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společnosti [právnická osoba]. a žalobkyní dne [datum], přílohy číslo 1 k této smlouvě o postoupení pohledávek - seznamu postoupených pohledávek, dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 28. 3. 2023 - výzvy před podáním žaloby spolu s poštovním podacím archem ze dne 29. 3. 2023, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba]. a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřeli smlouvu o úvěru, když společnost [právnická osoba]. se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a dohodnutý úrok. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně na výzvu soudu k posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr uvedla, že tato schopnost byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. K tomu uvedla, že žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne [datum]. Žalovaný v žádosti uvedl, že je od 1. 7. 2013 na dobu neurčitou zaměstnán u [právnická osoba] a výše jeho měsíčních příjmů činí celkem 20 799 Kč a že výše jeho měsíčních výdajů činí 9 100 Kč. Žalovaný dále v žádosti uvedl, že má vlastní bydlení, přičemž tyto skutečnosti byly ověřeny z dodatku k pracovní smlouvě ze dne 30. 6. 2014 a výplatních pásek. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, a které si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila, a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr ve výši 15 000 Kč měsíčně splátkou 1 992 Kč je dostatečná.

10. S výše uvedeným závěrem soud nesouhlasí. Smyslem zákona o spotřebitelském úvěru, resp. Směrnice není jej mechanický sběr dat o žadateli, neboť ten má být základem pro následnou a nejdůležitější činnost, která je smyslem celé úpravy. Tím je vyhodnocení situace žadatele, tedy posouzení jeho úvěruschopnosti. Dle názoru soudu toto právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla, anebo provedla nesprávně. Podle výše uvedeného ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel úvěru před jeho poskytnutím při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a mírou spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl jako adresu svého trvalého bydliště [adresa]. Ve formuláři žádosti dále zaškrtl v rubrice „vlastnictví nemovitosti žadatelem“, že se jedná o vlastní nemovitost (nabízelo se dále družstevní bydlení, nájem, bydlení u rodičů, městský úřad, ostatní). Jak soud zjistil z veřejně dostupných zdrojů, vlastníkem nemovitosti nacházející se na uvedené adrese, tedy [adresa], je město [město]. Již tento údaj v žádosti proto neodpovídá realitě a právní předchůdkyně žalobkyně tuto informaci měla jednak ihned zjistit (v dnešní době toto zjištění netrvá více než jednu minutu, resp. záleží pouze na rychlosti internetového připojení) a dále trvat na tom, aby jí žalovaný způsob svého bydlení tedy vysvětlil a doložil, neboť zajisté to bude jeho poměry (tedy bydlení ve vlastním nebo bydlení v nájemním bytě) zásadním způsobem měnit. Nelze také dále přehlédnout, že žalovaný v žádosti uvedl, že má vyživovací povinnost ke třem či více dětem do 26 let (v žádosti je uvedeno „3+“). Takový počet vyživovacích povinností také žádal prověření, o jak staré děti se jedná, kam docházejí do školy, zda se žalovaným ve společné domácnosti nebo je-li výživné na ně stanoveno soudním rozhodnutím. Pak výdaje žalovaného, které uvedl v žádosti ve výši 4 000 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a částka 1 100 Kč, kterou vynakládá na bydlení a energie, tedy jeho celkové měsíční výdaje v částce 9 100 Kč tedy zřejmě nezahrnují tyto vyživovací povinnosti. Pak ale použitelný měsíční příjem nebude činit částku 11 699 Kč, ale částku jinou, kterou ovšem právní předchůdkyně žalobkyně nezjistila vůbec. Právní předchůdkyně žalobkyně proto nevycházela ze spolehlivých a dostatečných informací o žalovaném.

11. Za té situace proto žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-12/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

12. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

13. Tedy za situace, kdy smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí, je plnění poskytnuté na základě této smlouvy nutno posoudit a případně též vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, tj. žalovaný je (byl) povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum] byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaný z titulu plnění na tuto smlouvu již právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 14 500 Kč, pak k doplacení zbývá ještě částka 500 Kč, která žalobkyni jako důvodně uplatňovaný nárok z neplatně uzavřené smlouvy byla tímto rozhodnutím přiznána, přičemž by mělo být v možnostech žalovaného tuto částku uhradit najednou (soud totiž pro absolutní pasivitu žalovaného v řízení není schopen přezkoumat jeho poměry ani nyní). Pro případ prodlení žalovaného s úhradou této částky pak soud žalobkyni přiznal i právo na úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jak jej žalobkyně v žalobě požadovala, a to ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti [právnická osoba] na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

14. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.