Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 585,36 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 5 327,26 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč ve výši 12,75 % za dobu od 27. 12. 2024 do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady tohoto řízení ve výši 1 140,64 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Opavě doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dluhu z nesplacené části úvěru, který poskytla žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně spol. [právnická osoba], [adresa] [IČO] IČO, , na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] ve výši 15 000 Kč, kteréžto prostředky se žalovaný ve smlouvě zavázal vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 2 912,62 Kč v době splatnosti do 26. 12. 2024. Úvěr byl poskytnut žalovanému na základě jeho žádosti zaslané komunikačními prostředky na dálku, kterými byla ověřena jeho totožnost, a prostřednictvím kterých byl obeznámen předem s obsahem, podmínkami, právy a sankčními ujednáními plynoucími z uzavření smlouvy. Původní věřitelka na základě uzavřené smlouvy s žalovaným převedla mu sjednanou částku 15 000 Kč dne [datum] na jeho bankovní účet č. [č. účtu], ze kterého předtím žalovaný provedl ve prospěch žalované verifikační platbu 0,10 Kč. Žalovaný porušil podmínky smlouvy, neboť úvěr nesplatil řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně tak vznikl nárok na zaplacení nezaplacené jistiny ve výši 15 000 Kč a nárok na smluvní úrok ve výši 2 912,62 Kč. Nesplacenou pohledávku za žalovaným nabyla žalobkyně od právní předchůdkyně postupní smlouvou ze dne [datum]. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena původní věřitelkou v písemnosti ze dne [datum]. Protože na výzvu původní věřitelky a ani žalobkyně nereagoval a dluh dosud nezaplatil, domáhá se žalobkyně tohoto nároku u soudu podanou žalobou.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho.
3. V průběhu jednání vzala žalobkyně zpět žalobu co do zákonného úroku z částky 2 912,62 Kč za dobu od 27. 12. 2024 do zaplacení, soud proto v rozsahu zpětvzetí řízení podle § 96 odst. 1., 2 a 4 o. s. ř. zastavil.
4. K ústnímu jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto vycházel z listinných důkazů, které žalobkyně označila v návrhu k důkazu, a vzal za prokázáno, že na základě elektronické žádosti žalovaného poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč na základě mezi nimi uzavřené úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum]. Ve smlouvě její účastníci sjednali splatnost úvěru do 26. 12. 2024. Spolu s jistinou měl žalovaný kromě jistiny zaplatit žalobkyni také poplatek za úvěr ve výši 2 912,62 Kč, to vše v 10 měsíčních splátkách ve výši 2 429,83 Kč (poslední splátka 24 298,30 Kč) počínaje dnem [datum] a konče dnem 25. 1. 2025. Úvěr byl úročen sazbou 118,70 % p. a. Poskytnutí finančních prostředků žalovanému předcházelo verifikační ověření jeho totožnosti formou převodu částky 0,10 Kč z jeho bankovního účtu na účet právní předchůdkyně žalobkyně. Uvedené bylo zjištěno jednak z uvedené smlouvy o úvěru a jednak z výpisu z účtu věřitele. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], z oznámení původní věřitelky ze dne [datum] podané k poštovní přepravě dne [datum] o změně v osobě věřitele, prokázala žalobkyně svou věcně právní legitimaci ve sporu. Z výzvy žalobkyně k úhradě před podáním žaloby z téhož dne vzal soud za prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené s původní věřitelkou a k zaplacení dluhu ve výši 17 231,36 Kč. Tato částka sestávala z neuhrazené jistiny ve výši 12 585,36 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 4 646 Kč.
5. Žalobkyně v návrhu neuvedla, zda a jakým způsobem se právní předchůdkyně žalobkyně zhostila své zákonné povinnosti podle § 86 odst. 1., 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen „zákon“), a zda tedy předtím, než poskytla žalovanému finanční prostředky, prověřila jeho možnosti tyto prostředky i s poplatkem vrátit. Soud měl v úmyslu žalobkyni v uvedeném směru procesně poučit u ústního jednání, ovšem svoji omluvenou neúčastí se žalobkyně sama zbavila možnosti využít tohoto poučení a odvrátit tak případný procesní neúspěch ve sporu. Soud tak neměl možnost vůbec zjistit a posoudit, zda právní předchůdkyně žalobkyně svoji zákonnou povinnost splnila a zda bylo v možnostech žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit. Z uvedeného důvodu dospěl soud k závěru, že tvrzená úvěrová smlouva je pro absenci splnění zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků žalovanému posoudit jeho úvěruschopnost neplatná, přičemž se jedná, jak bylo dovozeno platnou judikaturou, o neplatnost absolutní podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěny. Žaloba proto není důvodná ani v části požadované smluvní pokuty, respektive jakýchkoliv poplatků, úroků či úroků z prodlení z částky, která se ani nestala splatnou podle předmětné neplatné úvěrové smlouvy.
6. Žalobkyně v návrhu tvrdila, že původní věřitelka poskytla žalovanému převodem na jeho účet částku 15 000 Kč, ze které neměl uhradit ničeho. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby z 18. 1. 2025 se však podává, že žalovaný jakousi úhradu dluhu provedl, neboť částka, k jejíž zaplacení byl žalobkyní vyzván, čítala nesplacenou jistinu 12 585,36 Kč. Protože žalobkyně u jednání nevysvětlila tento rozpor, má soud za to, že dlužná částka, o kterou se žalovaný na základě neplatné úvěrové smlouvy na úkor věřitelky obohatil, činí částku 12 585,36 Kč a nikoliv částku 15 000 Kč, jak je uvedeno v návrhu. Z uvedeného důvodu soud posoudil nárok žalobkyně podle § 2991 o. z., jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy shledal po právu nárok žalobkyně na zaplacení částky odpovídající skutečně vyčerpané a nevrácené jistiny ve výši 12 585,36 Kč, proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl a v rozsahu ostatních uplatněných nároků pak žalobu zamítl.
7. Co se týká zákonného úroku z prodlení z dluhované částky, posoudil soud tento nárok podle ustanovení § 87 zákona, a nikoli podle obecné právní úpravy. V důsledku shora popsané neplatnosti úvěrové smlouvy věřiteli nárok na zákonný úrok z prodlení nevzniká a spotřebitel je povinen vrátit věřiteli pouze poskytnutou jistinu ve lhůtě přiměřené jeho finančním možnostem, kterou stanoví soud. Nárok na úrok z prodlení může vzniknout až tehdy, pokud spotřebitel tuto lhůtu nedodrží. Vzhledem k tomu, že taková lhůta dosud nebyla určena, nelze dovodit prodlení spotřebitele, a tudíž ani vznik nároku na úrok z prodlení. Soud proto žalobní návrh v této části posoudil jako nedůvodný a zamítl jej.
8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 140,64 Kč, přičemž tato částka představuje 40,52 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70,26 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 29,74 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 912,62 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč, když advokát osvědčil, že je plátcem takové daně.
9. Lhůta k plnění vyplývá z § 160 odst. 1, věty před středníkem o. s. ř., splatnost nákladů řízení vázal soud k rukám advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř.
10. Povinnost žalobkyně doplatit soudní poplatek vyplývá z § 2 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a položky 2, bodu 3 Sazebníku poplatků jako nedílné přílohy tohoto zákona.