Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 61 282,74 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 61 282,74 Kč od 17. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 19 Kč spolu s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 61 282,74 Kč od 11. 12. 2025 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši 2 723,93 Kč od 4. 10. 2017 do 10. 12. 2025 zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 17 081,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 61 301,74 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 4. 10. 2017 s žalobkyní Smlouvu o povoleném přečerpání reg. č. [Anonymizováno] (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému kontokorentní úvěr (povolený debet na účtu) až do výše 57 136,75 Kč, a to k účtu žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal žalobkyni splácet vyčerpanou jistinu spolu se smluvním úrokem ve výši 18,9 % ročně. Před uzavřením Smlouvy a poskytnutím úvěru žalovanému byla jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr ze strany žalobkyně posouzena s odbornou péčí v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splatné části pohledávky a překročil poskytnutý úvěrový rámec, žalobkyně v souladu se Smlouvou odstoupila od Smlouvy. V důsledku odstoupení od Smlouvy vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni vyčerpanou a neuhrazenou jistinu úvěru společně s jejím příslušenstvím v podobě smluvního úroku a poplatků. Dlužná částka k 10. 12. 2025 činí 108 780,73 Kč, a to v následujícím členění: jistina 61 282,74 Kč, poplatky 19 Kč, smluvní úrok 2 723,93 Kč, úrok z prodlení 27 673,16 Kč. Po zaúčtování všech plateb ve prospěch a neprospěch účtu vznikl konečný debetní zůstatek ve výši 57 136,75 Kč, který odpovídá vyčerpané jistině. Žalobkyni vznikl dle Smlouvy nárok na smluvní úrok ve výši 18,9 % p. a. z vyčerpané jistiny úvěru až do její úhrady. Jistina odpovídala výši čerpaného povoleného debetu (záporného zůstatku na účtu žalovaného). S ohledem na čerpání povoleného debetu proto vznikl žalobkyni nárok na smluvní úrok z vyčerpaných finančních prostředků, který byl pravidelně zúčtováván v neprospěch účtu. Žalobkyni tak vznikl ke dni sepsání žaloby nárok na smluvní úrok ve výši 2 723,93 Kč. V důsledku odstoupení od Smlouvy vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni vyčerpanou a neuhrazenou jistinu úvěru společně s jejím příslušenstvím v podobě smluvního úroku. Nejpozději ke dni 16. 10. 2024 se dostal žalovaný do prodlení s úhradou nesplacené jistiny. Žalobkyni proto vznikl v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku nárok na úrok z prodlení z částky 61 301,74 Kč od 17. 10. 2024 do zaplacení. Žalobkyni vznikl ke dni sepsání žaloby nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 27 673,16 Kč. V čl. II. bod 3. Smlouvy ve spojení s čl. 1.11.1. VOP a Sazebníkem se žalovaný zavázal hradit žalobkyni za bankovní služby spojené s kontokorentním úvěrem příslušné poplatky. Žalobkyni tak vznikl nárok na částku v celkové výši 19 Kč. Žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzvala žalovaného dne 26. 11. 2025 k úhradě dlužné částky, a to do 7 dnů od odeslání výzvy. Žalovaný přes tuto výzvu svou povinnost nesplnil a dlužná částka nebyla k datu podání žaloby uhrazena.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud v řízení provedl níže uvedené důkazy:
4. Smlouvou o vedení účtu u mBank ze dne 21. 12. 2025, smlouvou o povoleném přečerpání č. GNN089610635/2015 ze dne 15. 4. 2016 a Žádostí o navýšení limitu povoleného přečerpání ze dne 10. 5. 2016 vzal soud za prokázáno, že žalobkyně žalovanému povolila přečerpání jeho zůstatku na účtu až do výše 10 000 Kč na jeho mKONTU č. 67010022131422396210, vedeném u mBank. Žalovaný dne 10. 5. 2016 požádal o navýšení povoleného přečerpání až na částku 70 000 Kč.
5. Poslední výzvou k uhrazení dlužné částky/odstoupením od smlouvy ze dne 4. 7. 2024 ve spojení s poštovní dodejkou vzal soud za prokázáno, že dne 30. 7. 2024 odeslala žalobkyně žalovanému na adresu [adresa], odstoupení od smlouvy, ve kterém ho vyzývá k úhradě částky 62 122,43 Kč a poplatku za upomínku ve výši 400 Kč do 7 dnů od doručení výzvy.
6. Transakční historií účtu za období od 21. 12. 2015 do 4. 11. 2025 vzal soud za prokázáno, že počáteční zůstatek na účtu žalovaného činil 0 Kč a k 23. 7. 2024 činil zůstatek - 61 282,74 Kč.
7. Předžalobní upomínkou ze dne 26. 11. 2025 ve spojení s podacím lístkem vzal soud za prokázáno, že dne 26. 11. 2025 byla odeslána žalovanému na adresu [adresa], doporučená předžalobní výzva k úhradě dlužné částky.
8. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně celkovou částku 61 282,74 Kč a k úhradě dlužné částky ho vyzvala výzvou odeslanou dne 30. 7. 2024. Zástupce žalobkyně odeslal žalovanému dne 26. 11. 2025 předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky.
9. Dle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
12. Podle § 3 písm. c) ZoSÚ, je posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
13. Dle § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Dle § 87 odst. 1 věta první ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
15. Po právním posouzení shora uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud předně konstatuje, že v řízení nevzal za prokázáno, že by mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla platně uzavřena smlouva o úvěru tvrzeného obsahu. Žalobkyně uzavírala shora označenou smlouvu jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný byl v postavení spotřebitele. S ohledem na obsah smlouvy, kterým je poskytnutí úvěru podnikatelem spotřebiteli, je třeba na závazkový vztah aplikovat také výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, z nichž vyplývá povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná podle § 87 ZoSÚ. Požadavek na posouzení úvěruschopnosti má v první řadě chránit nikoliv poskytovatele úvěru, ale spotřebitele, soud se tak ztotožňuje s názorem svého odvolacího soudu, že k neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je třeba přihlédnout z úřední povinnosti, a to i v režimu zákona č. 257/2016 Sb. (srov. rozsudek Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] ze dne 14. 3. 2018, ale též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).
16. Za daných okolností však žalobkyně neprokázala, že by při uzavírání označené smlouvy řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, tedy že řádně zkoumala a ověřovala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného v souvislosti s jeho osobními poměry. Soud byl připraven poskytnout žalobkyni poučení o neprokázání uvedené skutečnosti, svou neúčastí u jednání se žalobkyně o toto poučení připravila.
17. Z výše uvedených důvodů soud vyhodnotil předmětnou smlouvu jako neplatnou ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor s § 86 a § 87 ZoSÚ. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží i bez návrhu, neboť se jedná o rozpor se zákonným ustanovením, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání, které je s ním v rozporu. Byl by popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele, vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, pak odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z komunitárního práva nezastupitelný význam. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing [jméno FO] C-106/89, EU:C:1990:395, [jméno FO] C-240–244/98, EU:[právnická osoba]:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443).
18. Žalobkyni tak náleží vrácení toho, co bez prokázaného právního důvodu poskytla žalovanému, tj. to, o co se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 2 a § 2993 o. z. Bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 61 282,74 Kč. Žalovaný netvrdil a tím méně neprokázal, že by na poskytnutou částku žalobkyni cokoli vrátil. Soud tedy shledává žalobu důvodnou co do částky 61 282,74 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním tohoto peněžitého závazku, žalobkyně má rovněž právo na úroky z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. Splatnost nebyla sjednána (s ohledem na absenci platně uzavřených smluv), žalovaný tak byl podle § 1958 odst. 2 o. z. povinen dlužnou částku zaplatit k výzvě žalobkyně. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou odeslanou dne 30. 7. 2024 s lhůtou k plnění do 7 dnů. K 17. 10. 2024 je tak žalovaný s úhradou dlužné částky již v prodlení. Soud proto v souladu s podanou žalobou zavázal žalovaného i k úhradě zákonného úroku z prodlení, jehož výše je stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, ve znění pozdějších změn a doplňků. Ve zbývajícím rozsahu (výrok II.) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná až na nepatrnou část, nárok na plnou náhradu nákladů řízení v částce 17 081,90 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 453 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 61 301,74 Kč sestávající z částky 3 580 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 090 Kč ve výši 2 538,90 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný zavázán zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.
20. Žalovaný byl zavázán zaplatit dlužnou částku včetně příslušenství do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, když tato lhůta je v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.