33 C 46/2026

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 4. 3. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 54 464,93 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že mezi jejím právním předchůdcem, společností [právnická osoba], a žalovaným byla dne 18. 3. 2023 uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v den uzavření smlouvy v hotovosti částku ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal vedle poskytnuté částky právnímu předchůdci zaplatit zápůjční úrok v kapitalizované výši za sjednanou dobu řádného splácení výši 20 275 Kč s úrokovou sazbou ve výši 12,75 % ročně, částku výši 1 500 Kč za zpracování zápůjčky a částku 5 135 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení. Zapůjčenou částku včetně úroků a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v 18 měsíčních splátkách po 2 884 Kč, kdy poslední splátka byla splatná dne 18. 9. 2024. Žalovaný na předmětnou zápůjčku uhradil pouze 9 352 Kč. Poslední platba byla žalovaným uhrazena dne 4. 12. 2023. Jelikož dlužná částka nebyla uhrazena řádně a včas, neuhrazená jistina ve výši 20 629,65 Kč se ode dne 19. 9. 2024 až do zaplacení úročí úrokem ve výši 12,75 % ročně sjednaným na straně 2 Smlouvy. Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 20 629,65 Kč, dlužných úhrad za poplatky ve výši 21 335,28 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč (tj. 0,1 % denně z dlužné částky do 21. 12. 2025) kapitalizovaného úroku ve výši 3 774,37 Kč (úrok ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 629,65 Kč od 19. 9. 2024 do 21. 10. 2025), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 907,92 Kč (zákonný úrok ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 629,65 Kč od 19. 9. 2024 do 21. 10. 2025), úroku ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 629,65 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 629,65 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení. Výše uvedená pohledávka za žalovanou byla Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 společností [právnická osoba] postoupena na žalobkyni jako nového věřitele, a to s účinností k 21. 10. 2025. Žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdce před uzavřením Smluv posoudil s odbornou péči schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet, a to zejména na základě zhodnocení informací požadovaných i získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka, mezi které patří zejména výplatní pásky za poslední tři měsíce předcházející žádosti, pracovní smlouva, nájemní smlouva.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, ačkoliv k tomu byl vyzván.

3. K ústnímu jednání konanému dne 29. 4. 2026 se žalovaný, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, bez omluvy nedostavil. Soud tedy podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované. Žalobkyně u ústního jednání na žalobě setrvala. Soud provedl důkazy navržené a předložené žalobkyní a učinil níže uvedená zjištění.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně je právnickou osobou podnikající v předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 18. 3. 2023 včetně smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí částky 25 000 Kč žalovanému společností [právnická osoba], a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 86 % ročně, celková dlužná částka byla splatná v 18 měsíčních splátkách po 2 884 Kč, kapitalizovaná výše úroku za dobu řádného trvání smlouvy činila 20 275 Kč, poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru činil 1 500 Kč, poplatek za službu flexibilního a komfortního splácení činil 5 135 Kč, celková částka k zaplacení činila 51 910 Kč, RPSN činila 141,56 %. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že převzal jistinu spotřebitelského úvěru v hotovosti.

6. Ze zákaznické karty, žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 18. 3. 2023 soud zjistil, že žalovaný v souvislosti s žádostí o poskytnutí úvěru uvedl u druhu bydlení, že bydlí v nájmu, je vdovec, je důchodce, svůj čistý příjem uvedla ve výši 14 924 Kč, své odhadované měsíční výdaje uvedl ve výši 4 000 Kč. Dále uvedl, že nemá kreditní kartu, zápůjčku u jiné společnosti ani bankovní účet. V části „Ověřené dokumenty“ je zaškrtnuto pole „složenky“. Ze zákaznické karty tedy vyplývá, že právní předchůdkyně ověřovala pouze žalovaným uvedený příjem z důchodu. Ze zákaznické karty je zjevné, že právní předchůdce se nezabýval ověřením a doložením žalovaným uváděných výdajů.

7. Z tabulky umoření ze dne 23. 10. 2025 soud zjistil, že tato se vztahuje ke smlouvě č. [hodnota] ze dne 18. 3. 2023, a dále také to, že žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně celkem částku 9 352 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10 2025, vč. výňatku z Přílohy č. [hodnota] - seznamu postupovaných pohledávek vzal soud za prokázáno, že původní věřitel společnost [právnická osoba] jako postupitel uzavřel s žalobkyní jako postupníkem smlouvu, na základě které postoupil svou pohledávku za žalovaným ze Smlouvy (v seznamu postupovaných pohledávek pod pořadovým číslem [hodnota]) na žalobkyni s účinností ke dni připsána úplaty za postoupení pohledávek na účet postupitele.

9. Z potvrzení o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky ze dne 27. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně dne 21. 10. 2025 postupiteli společnosti [právnická osoba] uhradila cenu za postoupení pohledávek dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025.

10. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 ve spojení s podacím lístkem ze dne 21. 11. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně tímto sdělením, oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzval jej k úhradě dlužné pohledávky na účet žalobkyně do 10 dnů od doručení tohoto dopisu.

11. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 16. 1. 2026 ve spojení s poštovním podacím lístkem z téhož dne soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do 31. 1. 202612. Z ostatních provedených a v rozsudku neuvedených důkazů soud nezjistil, žádné skutečnosti relevantní pro posouzení dané věci.13. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 18. 3. 2023 poskytl žalovanému v hotovosti částku 25 000 Kč a žalovaný se zavázala tuto částku spolu s dalšími poplatky, tj. celkem částku 51 910 Kč, vrátit v 18 měsíčních splátkách. Doposud žalovaný uhradila částku ve výši 9 352 Kč. Právní předchůdce žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětných smluv ověřoval pouze příjem žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně navíc zcela rezignoval na zkoumání výdajové stránky žalovaného, kdy se spokojil pouze s údajem uvedeným žalovaným ohledně předpokládané výše výdajů bez toho, aby si od žalovaného vyžádal poklady dokládající výši tvrzených výdajů. Předmětná pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena původním věřitelem společností [právnická osoba] s Postoupení pohledávky bylo uvedenou společností žalovanému oznámeno dopisem ze dne 21. 10. 2025 odeslaným dne 21. 11. 2025, současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od data doručení předmětného dopisu. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 16. 1. 2026 odeslanou téhož dne.14. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce věc posoudil podle § 2395 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) upravující smlouvu o úvěru. Vzhledem k tomu, že při uzavírání předmětné smlouvy o úvěru žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a právní předchůdce žalobkyně v pozici podnikatele ve smyslu § 420 o. z. je nutno právní vztah vzniklý z předmětné smlouvy posuzovat podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ)“), neboť podle § 2 odst. 1 citovaného zákona je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. V projednávané věci jsou stěžení ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 ZoSÚ. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 3 odst. 1 písm. c) ZoSÚ se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pokud jde o samotnou povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru schopnost spotřebitele úvěr splácet, tak poskytovatel úvěru je povinen postupovat s odbornou péči ve smyslu § 75 ZoSÚ. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], podle kterého pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. V případě, že věřitel s odbornou péčí neposoudí úvěruschopnost, jak mu ukládá § 86 ZoSÚ, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná, přičemž soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout i bez návrhu.15. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a před poskytnutím úvěru žalovanému řádně zkoumal jeho schopnost úvěr splácet. Řádné posouzení úvěruschopnosti předpokládá zjištění a ověření hlavních příjmů žadatele a dále jeho běžných životních nákladů včetně nákladů na již exitující závazky spotřebitele, a následně porovnání těchto příjmů a výdajů za účelem zjištění disponibilních zdrojů spotřebitele a jejich porovnání s předpokládanou výši splátek za účelem zjištění, zda je spotřebitel schopen bez obtíží schopen tyto splátky uhradit. V souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost poskytovatel úvěru dostojí pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí (viz rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 1. 2025, č. j. [spisová značka]). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 24. 3. 2023 „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně.“ Právní předchůdce žalobkyně ověřoval příjmovou stránku žalovaného, co se týče výdajové stránky tak žalobkyně v řízení ani netvrdila, že by právní předchůdce nějakým způsobem ověřoval výdaje uváděné žalovaným. Nadto je zcela zřejmé, že žalovaným uvedená výše výdajů ve výši 4 000 Kč je zcela nereálná a nemůže pokrýt ani základní pravidelné výdaje na jídlo, ošacení, dopravu jednotlivce, natož náklady spojené s bydlením. Neměl-li právní předchůdce žalobkyně k dispozici vedle ověřených údajů o příjmech a také ověřené údaje o výdajích žalovaného, nemohl objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného. V kontextu tohoto zjištění nemůže závěr právního předchůdce žalobkyně o úvěruschopnosti žalovaného obstát. Soud dále odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, ve kterém soudní dvůr rozhodl tak, že články 8 a 23 označené směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Ve světle výše uvedeného rozhodnutí ESD je nerozhodné, že žalovaný po uzavření Smlouvy 1 zápůjčku po určitou dobu splácel. Navíc na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy nemohou mít zpětně vliv skutečnosti, které nastaly až po uzavření absolutně neplatné smlouvy, tj. ani to, že spotřebitel po určitou dobu na úvěr plnil (viz rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 1. 2025, č. j. [spisová značka]).16. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku a další poplatcích a smluvní pokutě. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z. a žalovaný je podle § 2991 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 ZoSÚ povinen žalobkyni vydat bezdůvodného obohacení ve výši 15 648 Kč (právní předchůdce žalobkyně žalovanému prokazatelně poskytla částku 25 000 Kč, žalovaný uhradila na předmětnou smlouvu částku 9 352 Kč). Žalovaný v řízení žádné další úhrady ani netvrdil. Jelikož mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy, nebyla ani sjednána splatnost závazku. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení se tak řídí § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Soud vzal za prokázáno, že žalovaný byla k úhradě dlužné částky vyzvána v oznámení o postoupení pohledávky odeslaným dne 21. 11. 2025, a to do 10 dnů od doručení uvedeného dopisu. Výzva mu byla ve smyslu § 573 o. z. doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 26. 11. 2025, splatnost pohledávky tak nastala dne 8. 12. 2025 (6. 12. 2025 byla sobota) a od 9. 12. 2025 je žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky podle § 1968 o. z. Žalobkyni tak od 9. 12. 2025 vzniklo právo na úrok z prodlení dle § 1970 o. z., ve výši stanovené podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v aktuálním znění, tj. ve výši 11,5 % ročně. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobkyně, tak tato je dána v souladu s § 1879 o. z., neboť Smlouvou o postoupení pohledávky bylo prokázáno, že předmětná pohledávka za žalovaným včetně jejího příslušenství byla postoupena na žalobkyni. Z těchto důvodů soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., přičemž lhůta plnění byla určena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.