35 C 36/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky 94 731,05 Kč s příslušenstvím. Tato částka představuje nesplacenou část jistiny úvěru ve výši 91 341,48 Kč, dále poplatek za odeslání upomínky ze dne 4. 12. 2023 ve výši 499 Kč a poplatky za pojištění vyčerpané částky za listopad a prosinec 2023 a leden 2024 v celkové výši 2 890,57 Kč z titulu smlouvy o vydání kreditní karty [Anonymizováno] č. [hodnota] ze dne 2. 2. 2021, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]. (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), zavázala vydat žalovanému kreditní kartu a poskytnout mu prostřednictvím této karty peněžní prostředky do výše úvěrového limitu 100 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v měsíčních splátkách ve výši 3,2 % z celkové dlužné částky spolu s úrokem ve výši 23,99 % ročně a s poplatky. Žalovaný od předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím kreditní karty načerpal postupně celkem 1 114 726,94 Kč. Před poskytnutím finančních prostředků předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr na základě informací získaných od žalovaného a nahlédnutím do registrů (BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík, neplatné doklady atd.). Z výpisu z běžného účtu žalovaného ověřila jeho příjmy ve výši 65 311 Kč měsíčně. Žalovaný splátky řádně a včas nehradil, proto předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila s účinností ke dni 27. 2. 2024. Žalovaný předchůdkyni žalobkyně zaplatil celkem pouze 1 098 595,32 Kč. Pohledávku za žalovaným předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje zaplacení dlužné jistiny a poplatků spolu s úrokem ve výši 23,99 % ročně z dlužné jistiny od 30. 10. 2023 do 27. 2. 2024 v kapitalizované výši 7 468,26 Kč a úrokem ve výši 23,99 % ročně z jistiny 91 341,48 Kč od 28. 2. 2024 do zaplacení. Vzhledem k prodlení žalovaného požaduje též zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 94 731,02 Kč od 28. 2. 2024 do zaplacení. Žalovaný dále již nic nezaplatil ani přes výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil, soud proto jednal v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a z provedených důkazů vzal za prokázané následující skutečnosti. Z listiny označené jako návrh na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty [Anonymizováno] č. [hodnota] ze dne 1. 2. 2021 a akceptace návrhu ze dne 2. 2. 2021 soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dohodli, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vydá kreditní kartu [Anonymizováno] karta č. [hodnota] s úvěrovým rámcem 100 000 Kč a žalovaný bude poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokovou sazbou 23,99 % ročně a s poplatky dle ceníku předchůdkyně žalobkyně v měsíčních splátkách ve výši 3,2 % z celkové dlužné částky na účet č. [č. účtu]. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta ze dne 1. 2. 2021 včetně CLB soud zjistil, že v rámci zkoumání úvěruschopnosti předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovaného v registrech SOLUS, BRKI/NRKI, v insolvenčním rejstříku, databázi neplatných dokladů a v interním Black listu s negativním výsledkem. Dále předchůdkyně žalobkyně zaznačila, že vycházela z průměrného měsíčního příjmu žalovaného na běžném účtu ve výši 65 311 Kč. Z výpisů z kartového účtu za únor 2021 až únor 2024 a ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty soud zjistil, že žalovaný předchůdkyni žalobkyně celkem uhradil 1 098 595,32 Kč (příchozí částky označené vaše platba - děkujeme) a že žalovaný od předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím plateb kreditní kartou u různých obchodníků vyčerpal finanční prostředky v tvrzené výši 1 114 726,94 Kč (položky označené platba u obchodníka, platba u obchodníka [jméno FO]). Z oznámení o okamžité splatnosti kreditní karty včetně přehledu podacích čísel soud zjistil, že dne 29. 2. 2024 předchůdkyně žalobkyně žalovanému odeslala výzvu k okamžité úhradě dluhu. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek a potvrzení úplaty soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně jako postupitel s žalobkyní jako postupníkem dohodla dne 29. 7. 2024 na postoupení pohledávky za žalovaným. Z vyrozumění o postoupení pohledávky včetně přehledu podacích čísel soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně žalovaného dopisem odeslaným dne 21. 8. 2024 o postoupení pohledávky vyrozuměla. Z předžalobní výzvy včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně žalovanému dne 17. 10. 2024 odeslala předžalobní výzvu, kterou jej vyzvala k zaplacení dluhu.

4. Z dalších provedených důkazů soud s ohledem na níže uvedený právní závěr nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro rozhodnutí.

5. Na základě zjištěných skutečností soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Předchůdkyně žalobkyně žalovanému v období února 2021 až února 2024 poskytla prostřednictvím kreditní karty částku ve výši 1 114 726,94 Kč na základě smlouvy o vydání kreditní karty [Anonymizováno] č. [hodnota] ze dne 2. 2. 2021. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr tak, že lustrovala žalovaného v databázích a vycházela z průměrného měsíčního příjmu ve výši 65 311 Kč. Žalovaný předchůdkyni žalobkyně celkem uhradil 1 098 595,32 Kč. Předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky výzvou odeslanou dne 29. 2. 2024. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. 7. 2024 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což žalovanému oznámila. Žalovaný dále již nic nezaplatil, ačkoli jej žalobkyně vyzvala k zaplacení dluhu předžalobní výzvou.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Po právním posouzení věci soud dospěl k následujícím závěrům. Soud nejprve posuzoval, zda předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli platnou smlouvu o vydání kreditní karty s úvěrovým rámcem, která má povahu smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., a dospěl k závěru, že nikoli. Žalovaný je ve vztahu k předchůdkyni žalobkyně, jakožto poskytovatelce spotřebitelského úvěru, v postavení spotřebitele, a proto se dle § 2 ZSÚ na jejich vztah použije také tento zákon, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Žalobkyně však v řízení neprokázala, že by její předchůdkyně před poskytnutím úvěru řádně zkoumala a ověřovala příjmy a výdaje žalovaného a jeho případné další dluhy, jak jí ukládá § 86 ZSÚ, aby vyhodnotila, zda žalovanému jeho majetková situace umožňuje splnit dluh ve lhůtě splatnosti. Samotný protokol o posouzení úvěruschopnosti řádné zjišťování majetkové situace žalovaného nedokládá, neboť z něj není patrné, že by předchůdkyně žalobkyně pečlivě zjišťovala majetkové poměry žalovaného, konkrétně především, z čeho plynou jeho příjmy, z čeho se skládají skutečné výdaje žalovaného, které jistě má minimálně na bydlení, stravování, ošacení, drogerii, léky, náklady na dopravu, také lze předpokládat výdaje spojené s trávením volného času, platby za telefon, internet, vybavení domácnosti, příležitostný nákup předmětů osobní potřeby apod. A rovněž nedokládá, že by předchůdkyně žalobkyně informace o žalovaném dostatečným způsobem také ověřila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení (srovnej k tomu zejm. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně sice alespoň ve vztahu k příjmové stránce uvedla, že její předchůdkyně ověřila příjmy žalovaného z výpisu z účtu, ani tuto skutečnost však neprokázala. Na závěru o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného nic nemění skutečnost, že předchůdkyně žalobkyně žalovaného lustrovala v registrech, jelikož nedostála povinnosti zkoumat v potřebném rozsahu skutečné poměry žalovaného. Na právním závěru rovněž nic nemění skutečnost, že žalovaný nějakou dobu dluh splácel. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatelka spotřebitelského úvěru řádně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, je smlouva o vydání kreditní karty ze dne 2. 2. 2021 absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s § 580 o. z. Dle jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZSÚ by sice soud měl přihlížet k neplatnosti smlouvy pouze k námitce spotřebitele, toto ustanovení je ale nutno vyložit eurokonformně v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen „směrnice 2008/48/ES). Česká právní úprava, stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele pouze relativní neplatnost, je totiž v rozporu s požadavky směrnice 2008/48/ES, jelikož zakotvuje nižší standard ochrany spotřebitele. Ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ je proto nutno vykládat tak, že soud zkoumá z úřední povinnosti, zda poskytovatel úvěru posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 OPR). Nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit činí smlouvu od počátku absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Uvedený přístup je naplněním zásady ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K neplatnosti smlouvy o úvěru tak soud přihlédl i bez námitky žalovaného.

11. V řízení však současně bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu, na základě neplatné smlouvy o úvěru, postupně celkovou částku 1 114 726,94 Kč a žalovaný se tak přijetím finančních prostředků bezdůvodně obohatil, proto je povinen toto bezdůvodné obohacení vrátit dle § 2991 o. z. ve spojení s § 2993 o. z. Pohledávka z titulu smlouvy o úvěru byla postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z., proto je žalovaný povinen zaplatit svůj dluh žalobkyni. Žalovaný uhradil celkem 1 098 595,32 Kč, proto soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni nevrácenou část jistiny ve výši 16 131,62 Kč (1 114 726,94 mínus 1 098 595,32). Splatnost bezdůvodného obohacení nastává dle § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy věřitele. Předchůdkyně žalobkyně žalovaného poprvé vyzvala k zaplacení dlužné částky výzvou odeslanou dne 29. 2. 2024. Dle § 573 o. z. se tak má za to, že žalovanému zásilka došla dne 5. 3. 2024, a žalovaný byl následně povinen uhradit dlužnou částku dle výzvy okamžitě, tj. do 6. 3. 2024. Vzhledem k tomu, že žalovaný dluh včas neuhradil, dostal se do prodlení a žalobkyně má rovněž nárok na úrok z prodlení z dlužné částky dle § 1970 o. z. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky, tzn. od 7. 3. 2024. Výše úroku z prodlení činí 14,75 % ročně dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 131,62 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 7. 3. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

12. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého by měl převážně úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni. Žalovanému však žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.