Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 200,68 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 344,51 Kč od 11. 4. 2024 do 14. 1. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 200,68 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 499 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 362,83 Kč od 11. 4. 2024 do 14. 1. 2025, úroku ve výši 31,9 % ročně z částky 12 200,68 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 990,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 12 699,68 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce č. [hodnota] ze dne 11. 4. 2024 uzavřené mezi žalovaným a Raiffiesenbank a.s (dále jen „banka“) na základě, které se banka zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 13 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Úvěr byl žalované poskytnut po posouzení úvěruschopnosti žalované bankou. Žalovaná úvěr řádně nesplácela a banka úvěr zesplatnila. Žalobkyně požaduje nesplacenou jistinu úvěru ve výši 12 200,68 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 362,83 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 344,51 Kč a dlužné poplatky ve výši 499,00 Kč. Před uzavřením smlouvy banka zkoumala schopnost žalovaného půjčku splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena z [právnická osoba]. na [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a.s. a dále z [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a.s. na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována. Žalobkyně vyzvala žalovanou ke splacení dluhu naposledy tzv. předžalobní výzvou, avšak žalovaná doposud ničeho na svůj dluh neuhradila.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.
3. K ústnímu jednání se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaná svou neúčast neomluvila. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“) v nepřítomnosti účastníků.
4. Z listinných důkazů, které byly provedeny u jednání, vzal soud za prokázané následující skutečnosti:- Z Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 12. 2023 vč. Dodatku z 15. 2. 2024, ze Smlouvy o postoupení pohledávek z 22. 4. 2025 vč. Přílohy 1 (seznam postoupených pohledávek) soud zjistil, že pohledávka byla postoupena z [právnická osoba]. na[Anonymizováno] [Anonymizováno] -[Anonymizováno] a.s. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek z 7. 5. 2025 vč. Přílohy (seznam postoupených pohledávek) pak soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla z obchodní společnosti z [Anonymizováno] -[Anonymizováno] a.s. postoupena na žalobkyni. Z dopisů o oznámení postoupení pohledávky vč. Potvrzení o odeslání soud zjistil, že banka oznámila žalované postoupení pohledávky na [Anonymizováno] -XON[Anonymizováno] a.s., a dále že obchodní společnost I-XON a.s. oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobkyni.- Z návrhu na uzavření Smlouvy o půjče č. [hodnota] ze dne 11. 4. 2024 a z akceptace návrhu z téhož dne soud zjistil, že banka se zavázala půjčit žalované 13 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v 24 měsíčních splátkách po 740 Kč (celkem měla zaplatit 17 748,17 Kč), roční úrok byl sjednán ve výši 31,90 % ročně. Návrh na uzavření smlouvy byl podepsán žalovanou elektronicky.- Ze Smlouvy o zřízení služeb přímého bankovnictví ze dne 18. 9. 2023 soud zjistil, že žalovaná a banka uzavřely tuto smlouvu o poskytování bankovních služeb. Smlouva je podepsána vlastnoručním podpisem žalované.- Z Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že se jedná o záznam schvalovacího procesu půjčky žalovaného, obecný popis, co banka ověřuje a dále konkrétní údaje týkající se žalované, že byl negativní záznamu v registru BRKI/NRKI, SOLUS, byla vyhodnocena s vysokou mírou pravděpodobnosti splácení úvěru. Deklarovaný příjem 18 000 Kč banka ověřila pomocí komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy podle osobních parametrů klienta. Z důvodu obezřetnosti banka navýšila deklarované výdaje oproti údajům uvedeným v žádosti. Zohlednila celkové výdaje 14 502 Kč, z toho 1 502 Kč na splátky půjček, 6 000 Kč na bydlení včetně hypotéky a stavebního úvěru, 5 000 Kč na živobytí a 2 000 Kč na ostatní výdaje. Podle vyhodnocení banky žalované zbývalo 3 498 Kč na splátku nové půjčky a nepředvídané výdaje, a byla tedy schopna půjčku splácet.- Z Prohlášení o okamžité splatnosti ze dne 14. 1. 2025 (včetně Přehledu podacích čísel o tomto oznámení) soud zjistil, že z důvodu porušení podmínek Smlouvy o půjčce došlo k zesplatnění půjčky k tomuto datu a žalovaná byla bankou vyzvána k úhradě dluhu.
5. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu:Žalovaná a banka dne 11. 4. 2024 uzavřely smlouvu o „Minutové půjčce“, na základě které banka vyplatila na účet žalované částku 13 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Před uzavřením smlouvy banka prověřila úvěruschopnost žalované v tom směru, že provedla lustraci její osoby v registrech BRKI/NRKI, SOLUS, přitom údaje o příjmu a výdajích od žalované nijak dále neověřovala. Z důvodu porušení smluvních podmínek banka půjčku zesplatnila ke dni 14. 1. 2025. Banka pohledávku postoupila na společnost na [Anonymizováno] -[Anonymizováno] a.s. a ta dála na žalobkyni.
6. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posuzoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření shora jmenované smlouvy (dále též „z. s. ú.“). Banka vystupovala v právním vztahu jako poskytovatelka úvěru – podnikatelka - a žalovaná jako spotřebitel.
7. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle ust. § 2 zákona z. s. ú., je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 z. s. ú. Odst. (1), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Odst. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často spotřebitelé přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.
14. Žalobkyně tím, že se nedostavila na jednání se sama dobrovolně připravila o možnost poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které soud poskytuje zásadně při jednání. Z provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že banka před poskytnutím úvěru nijak neověřovala či nevyžadovala doložení žádných důkazů prokazujících příjmy a výdaje žalované, na tyto skutečnosti zcela rezignovala. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její předchůdkyně, banky, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.
15. Soud tak dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalované nebyla dostatečně prověřována, a byl-li jí přesto úvěr poskytnut, je smlouva ze dne 11. 4. 2024 pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nejsou platná ani vedlejší ujednání o úroku a dalších poplatcích.
16. Na druhou stranu bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 13 000 Kč. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že na neuhrazenou listinu dosud zbývá uhradit částka 12 200,68 Kč, když v řízení nebyl prokázán opak. Soud tak posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. a zavázal žalovanou k úhradě částky 12 200,68 Kč. Zároveň žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle ust. § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., k jehož úhradě žalovanou soud rovněž zavázal (výrok I. rozsudku), ve zbývající části pak byla žaloba zamítnuta (výrok II. rozsudku).
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 990,60 Kč, přičemž tato částka představuje 37,88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení žalobkyně v rozsahu 68,94 % a úspěchu žalované v rozsahu 31,06 %). Soud provedl celkovou kapitalizaci předmětu řízení včetně úrokového příslušenství k datu vyhlášení rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. [spisová značka] nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. [spisová značka]), když žalobkyně se domáhala zaplacení celkem částky 20 029,40 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 13 808,71 Kč (výrok I. tohoto rozhodnutí) a neúspěšná byla co do částky 6 220,69 Kč (výrok II. tohoto rozhodnutí). Na náhradě nákladů řízení tak soud žalobkyni přiznal 37,88 % nákladů řízení, které žalobkyni vznikly. Soud žalobkyni přiznal odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis jednoduché předžalobní výzvy k plnění, sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. a), písm. d) a písm. g) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a. t.). Odměna za tyto úkony byla stanovena podle § 14b odst. 1 vyhlášky ve výši 1 200 Kč (3 x 400 Kč). Za každý úkon právní služby soud žalobkyni přiznal náhradu hotových výdajů dle ust. § 14b odst. 5 vyhlášky ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč). Náhrada 21 % DPH dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. z přiznané odměny a náhrad (tj. z částky 1 500 Kč) odpovídá částce 315 Kč. Dále soud žalobkyni jako součást nákladů řízení přiznal zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč. Z celkové náhrady nákladů řízení ve výši 2 615 Kč pak náleží žalobkyni 37,88 %, což představuje částka 990,60 Kč. Soud v předmětné věci aplikoval ustanovení § 14b vyhlášky, protože z úřední činnosti je mu známo, že již u něj byly projednávány další shodné návrhy, které žalobkyně podala po 1. 7. 2014, tedy za účinnosti tohoto ustanovení vyhlášky. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna uhradit náklady řízení k rukám zástupkyně žalobkyně.
18. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., tedy v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když pro stanovení lhůty odlišné soud neshledal žádného důvodu.