Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 36 388 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 26 000 Kč od 16. 10. 2025 do zaplacení, a to do třech dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Řízení o zaplacení částky 1 342 Kč se zastavuje.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně na náhradu nákladů řízení 12 569,40 Kč, a to do třech dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 14. 11. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 37 730 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho účet částku 26 000 Kč z titulu smlouvy o úvěru, která byla mezi nimi uzavřena dne 1. 10. 2025. Žalovaný se zavázal splatit úvěr nejpozději do 15. 10. 2025 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 10 950 Kč. Žalovaný úvěr ani poplatek ve stanovené době žalobkyni neuhradil. Žalobkyni tak vznikl kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a sjednaného poplatku i nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny úvěru ode dne následujícího po splatnosti, tedy od 16. 10. 2025 do zaplacení a nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny od 16. 10. 2025 do 14. 11. 2025 v celkové výši 780 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky e-mailovou zprávu, přičemž uvedený způsob doručování byl mezi účastníky sjednán ve smlouvě o úvěru.
2. Žalovaný ve svém odůvodnění podaného odporu proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 25. 11. 2025 uvedl, že s žalobkyní postupně uzavřel pět úvěrových smluv, a to dne 27. 5. 2025, dne 25. 6. 2025, dne 24. 7. 2025, dne 26. 8. 2025 a dne 1. 10. 2025, na základě kterých mu bylo vyplaceno celkem 95 000 Kč. Celková výše splátek, které již žalovaný uhradil, činí 78 907 Kč. Při sjednávání úvěrových smluv se žalovanému nepodařilo realisticky vyhodnotit svou finanční situaci, ani plně porozumět smluvním podmínkám. Na rizika spojená s plněním smluvních závazků jej při uzavírání smluv nikdo neupozornil. Po konzultaci s dluhovým poradcem se žalovaný domnívá, že ze strany žalobkyně došlo k selhání odborného posouzení jeho úvěruschopnosti, jak ukládá ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Odbornou péči vymezuje např. § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, kdy před poskytnutím úvěru musí věřitel nabýt dostatečné jistoty o skutečných příjmech a výdajích dlužníka a udělat si tak objektivní obraz o jeho finanční situaci. Nestačí přitom vyjít z prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Věřitel má zákonnou povinnost získávat informace i z jiných dostupných zdrojů, než jaké mu dodá úvěrovaná strana. Příjem je třeba doložit pracovní smlouvou nebo jiným způsobem, který jednoznačně prokazuje výši a stabilitu příjmů. Pro posouzení nákladů na bydlení je tak třeba doložit nájemní smlouvu, jiné náklady na živobytí je třeba ověřit relevantními doklady. Věřitel by se měl doptávat na počet a věk vyživovaných osob, zároveň je povinen prověřovat existující dlužníkovy závazky v relevantních databázích, kdy důsledkem neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutní neplatnost smlouvy. Žalovaný tak má za to, že v jeho případě nebyly ze strany věřitele podmínky odborné péče při ověřování úvěruschopnosti naplněny. Zároveň žalovaný odkázal na výši RPSN uvedenou ve smlouvě 171,95 %, což mnohonásobně převyšuje průměr stanovený judikaturou. Smlouvu tak žalovaný považuje za neplatnou jako celek, když odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 77/2023–200, bylo shledáno, že ujednání o úroku není oddělitelné právní jednání a takové smlouvy je nutno považovat za neplatné. Kromě toho, že žalobkyně poskytuje úvěry za velmi vysokou odměnu, plnění si dále zajišťuje dalšími sankcemi, které jsou při svém kumulativním uplatnění pro spotřebitele likvidační a při okamžitém zesplatnění úvěru nemůže být v silách spotřebitele dostát jejich úhradě. Sankce jsou navíc uvedeny pouze v sazebníku, nikoli ve smlouvě samotné. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl, aby soud předmětnou žalobu zamítl, respektive, aby mu uložil povinnost zaplatit neuhrazenou jistinu všech smluv ve výši 16 093 Kč, která činí rozdíl mezi přijatými a odchozími platbami u žalobkyně, a to v měsíčních splátkách 671 Kč po dobu dvou let, vždy k dvacátému dni v měsíci.
3. Žalobkyně v reakci na uvedené vyjádření žalovaného ve svém podání ze dne 22. 12. 2025 ke zpochybnění prověření úvěruschopnosti uvedla, že zákon o spotřebitelském úvěru upravuje posuzování úvěruschopnosti obecně, aniž by stanovil přesná kritéria. Naopak používá právně neurčité pojmy jako nezbytnost, dostatečnost a přiměřenost. Rovněž nestanoví, jak mají být informace a doklady poskytnuté spotřebitelem aktuální. Lze tak mít za to, že posouzení má být přiměřené s ohledem na výši úvěru a také jeho splatnost. Rozsah posouzení je tak rozdílný u úvěru v částce 26 000 Kč splatného za 14 dnů od data poskytnutí jako v tomto konkrétním případě a úvěru v částce několika desítek či set tisíc korun spláceného v období několika let. Při posouzení schopnosti splatit krátkodobý úvěr je třeba vycházet pouze ze závazků žadatele o úvěr, které má za povinnost splatit pouze do doby splatnosti požadovaného úvěru. Žalobkyně vycházela především z údajů poskytnutých žalovaným při podání žádosti o úvěr, které jsou uvedeny v přiloženém portfoliu klienta, kde žalovaný uvedl měsíční příjmy 41 747 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 40 000 Kč, náklady na bydlení ve výši 5 000 Kč, jiné finanční závazky 0 Kč, výdaje domácnosti 6 000 Kč, celkem tedy souhrn pravidelných výdajů 11 000 Kč. Žalobkyně v souladu s ustanovením § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru oprávněně očekávala, že informace poskytnuté žalovaným jsou úplné a pravdivé, neboť v opačném případě by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Žalobkyně ověřila informace poskytnuté žalovaným na základě analýzy výpisů z účtu žalovaného za období říjen 2024 až září 2025, ze kterých vyplynul průměrný kreditní obrat, tedy součet příjmů ve výši několika desítek tisíc korun. Výdaje žalovaného vyplývající z předložených výpisů rovněž odpovídaly výdajům deklarovaným žalovaným. Při posuzování výdajů vzala žalobkyně v úvahu pouze výdaje pravidelné, neboť žalovaný tím, že měl v úmyslu získat od žalobkyně úvěr, musel předpokládat případné omezení nepravidelných (zbytných) výdajů tak, aby byl schopen úvěr splatit. Z toho důvodu nepovažovala žalobkyně pro posouzení úvěruschopnosti podstatný údaj o debetním zůstatku účtu. Zároveň žalobkyně čerpala informace z výpisu z databází [Anonymizováno] a [Anonymizováno], které shromažďují údaje o úvěrové historii jiných poskytovatelů krátkodobých úvěrů. Žalobkyně tak posoudila úvěruschopnost žalovaného vzhledem k výši úvěru a jeho splatnosti a vzhledem k předchozí úvěrové historii žalovaného zcela dostatečně.
4. Žalobkyně svými podáními ze dne 15. 1. 2026 a ze dne 11. 2. 2026 vzala žalobu co do výše 2x 671 Kč zpět, neboť žalovaný dne 20. 12. 2025 a dne 19. 1. 2026 uhradil uvedené splátky jistiny. S ohledem na uvedené zpětvzetí žaloby soud výrokem II. řízení dle ustanovení § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. do výše 1 342 Kč zastavil.
5. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, soud proto jednal v její nepřítomnosti.
6. Soud z provedených důkazů, a to žádosti o poskytnutí úvěru a vyhodnocení úvěruschopnosti, portfolia klienta, standardních informací o spotřebitelském úvěru, výpisu z účtu žalovaného, kopie občanského průkazu žalovaného, výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, úvěrové historie, smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], platební historie a přehledu dluhů byl zjištěn následující skutkový stav věci. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 1. 10. 2025 částku 26 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit do 15. 10. 2025 včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 950 Kč. Finance byly převedeny na bankovní účet žalovaného, přičemž žalovaný ve lhůtě splatnosti žalobkyni na poskytnutý úvěr, ani poplatek za poskytnutí úvěru ničeho neuhradil. Dle článku IX.1.a. má žalobkyně v případě prodlení úvěrovaného (žalovaného) s plněním povinnosti peněžní povahy nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, a to za období od 16. 10. 2025 do data podání žaloby, tedy do 15. 10. 2025. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že jeho příjmy činí 60 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti 40 000 Kč a výdaje včetně nákladů na bydlení 11 000 Kč. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaný uvedl 84 318 Kč, čistý příjem domácnosti pak 105 318 Kč.
7. Žalovaný při jednání soudu konaném dne 26. 2. 2026 uvedl, že s úhradou žalované částky nesouhlasí. Zopakoval, že u žalobkyně měl celkem pět úvěrů, veškeré smlouvy však považuje za neplatné, neboť žalobkyně dle jeho názoru řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost. Žalobkyni navrhl splátkový kalendář, v rámci kterého chtěl zaplatit veškeré jistiny, což mu nebylo umožněno. Poukázal na to, že úvěry mu byly poskytnuty za situace, kdy měl dalších 13 úvěrů u různých institucí, nebyl schopen si spočítat své finanční schopnosti, při poskytnutí prvního úvěru po něm byly požadovány jeho příjmy, výdaje a příjmy jeho partnerky, přičemž uvedené informace se v dalších žádostech o úvěr již pouze kopírovaly. Žalovaný souhlasí s úhradou jistiny společně se zákonným úrokem z prodlení, neboť nikdy neměl v úmyslu se na něčí úkor bezdůvodně obohacovat. Při sjednávání úvěru byl v každodenní finanční tísni, snažil se splácet předchozí úvěry, které si bral opakovaně, aby takzvaně „vytloukal klín klínem“, což se táhlo od poskytnutí prvního úvěru v roce 2023, který činil 10 000 Kč se splatností 14 dnů. Uvedený úvěr byl na bydlení, opravu auta a vypořádání závazků. V té době byl jeho příjem 30 000 Kč měsíčně. Od listopadu 2025 začal žalovaný svou finanční situaci řešit s dluhovým poradcem. Od července 2025 do října 2025 byl jeho příjem přes 80 000 Kč, od té doby si pak vydělává 75 000 Kč měsíčně. V současné době je od ledna 2026 vedený na Úřadu práce a má zažádáno o podporu v nezaměstnanosti. Zároveň uvedl, že žádnou smlouvu fyzicky u žalobkyně nepodepsal, vše probíhalo on-line způsobem, kdy zaslal kopii občanského průkazu a veškeré informace žalobkyně čerpala z předchozích žádostí o poskytování úvěru. O výši poplatku spojeného s poskytnutím úvěru žalovaný věděl.
8. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěr, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Soud dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně a dostatečně zkoumána v souladu s citovaným ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud přihlédl zejména k tomu, že žalovaný si každý měsíc od žalobkyně půjčoval finanční prostředky, jak sám potvrdil k úhradě předchozích úvěrů. Jednalo se vždy o krátkodobé úvěry se splatností cca 14 dnů. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru potvrdil příjem domácnosti přes 100 000 Kč, s tím, že výdaje za bydlení a celkové náklady vyčíslil částkou 11 000 Kč. Výše úvěru tak byla vždy několikanásobně nižší než celkové příjmy domácnosti s tím, že dle tvrzení žalovaného byly finanční rezervy dostatečné. Jak sám žalovaný potvrdil, byl srozuměn s tím, že součástí úvěru je kromě jistiny i poplatek za poskytnutí finančních prostředků odpovídající krátkodobosti půjčených peněz. Tvrzení žalovaného o tom, že při sjednávání smlouvy, resp. předchozích smluv se mu nepodařilo reálně vyhodnotit svou finanční situaci, považoval soud za ryze účelové vedené snahou vyhnout se splnění svých povinností plynoucích z předmětné smlouvy o úvěru. Zároveň žalobkyně ověřila údaje sdělené žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru analýzou výpisů z jeho účtu a informacemi získanými z výpisu z databází [Anonymizováno] a [Anonymizováno].
11. Následně tak při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Ustanovení o smluvní pokutě soud posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 122 odst. 3 ve spojení s § 168 odst. 1 tohoto zákona, souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. Smluvní pokutu tedy soud považuje za zcela přiměřenou a souladnou s dostupnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR.
12. Stran tvrzení žalobkyně o výši dlužné částky bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že svůj dluh žalobkyni zaplatil, případně že na svůj dluh zaplatil více, než kolik odpovídá žalobkyní tvrzená výše pohledávky. Žalovaný tvrdil, že zaplatil dne 19. 11. 2025 první splátku 671 Kč, avšak toto své tvrzení neměl čím prokázat. Soud tak považoval tvrzení žalobkyně o poskytnutí finančních prostředků žalovanému za dostatečně prokázaná jednak listinnými důkazy, ale i tvrzením žalovaného, který převzetí peněz nepopíral, bránil se pouze námitkou absolutní neplatností dané smlouvy z důvodu řádného nezkoumání úvěruschopnosti ze strany žalobkyně, kterou soud s ohledem na shora uvedené neshledal důvodnou, a proto žalobě v rozsahu po částečném zpětvzetí co do výše 1 342 Kč vyhověl včetně nároku na smluvní pokutu a zákonného úroku z prodlení, a to od data následujícího po splatnosti do zaplacení, když žalovaný se s úhradou dluhu dostal do prodlení, a to dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla podle § 160 odst. l o. s. ř. určena třídenní.
13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 569,40 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení postupoval soud dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) kdy náklady řízení sestávají ze tří úkonů právní služby po 700 Kč, tj. 2 100 Kč, tří režijních paušálů po 100 Kč, tj. 300 Kč, a dále z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle ustanovení § 6 odst. 1 a. t. sestávající z částky 2 620 Kč za vyjádření ve věci ze dne 22. 12. 2025 jehož součástí bylo částečné zpětvzetí žaloby dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 2 620 Kč za částečné zpětvzetí žaloby dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 a. t., dále 21 % DPH a zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 510 Kč. Lhůta k plnění byla podle § 160 odst. l o. s. ř. určena třídenní s povinností plnit k rukám advokáta (§ 149 odst. l o. s. ř.).