Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 9. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 12 000 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši z částky 28 000 Kč od 26. 2. 2024 do 8. 12. 2024 a úrok z prodlení v zákonné výši z částky 8 000 Kč od 9. 12. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 603 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně [Jméno advokáta].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 28 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 26. 2. 2024 do zaplacení a smluvní pokuty v kapitalizované výši 4 000 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru. Smlouva byla uzavřena dne 23. 10. 2023 mezi žalobkyní a žalovaným prostřednictvím webové stránky www.[Anonymizováno].[Anonymizováno], přičemž totožnost žalovaného byla ověřena za pomoci verifikační SMS, ověřovací platby z účtu žalovaného a fotokopie jeho dokladu totožnosti. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který byl žalovanému vyplacen na jeho bankovní účet č. [č. účtu], a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně příslušenství v podobě smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně v pravidelných měsíčních splátkách tak, že jistina úvěru mohla být splacena kdykoliv za trvání smlouvy, a úrok měl být splácen měsíčními splátkami (úrok přirostlý v daný měsíc splátkou v daném měsíci). Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně a včas nevrátil, a proto žalobkyně úvěr ke dni 25. 2. 2024 zesplatnila. I přes upomínání žalovaný dosud neuhradil nic. Vzhledem k tomu, že žalovaný poskytnutý úvěr řádně nesplatil, vznikla mu povinnost uhradit jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč, smluvní úrok ve výši 8 000 Kč (tj. úrok za první měsíc), smluvní pokutu v kapitalizované výši 4 000 Kč (tj. 0,1 % denně z dlužné částky od 26. 2. 2024 do data odeslání předžalobní výzvy dne 13. 9. 2024) a zákonný úrok z prodlení. K úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že jí žalovaný před uzavřením smlouvy poskytl výpisy ze svého bankovního účtu a současně byl lustrován v příslušných databázích (ISIR, CEE, CRKI, BRKI). Žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a je schopen poskytnutý úvěr splatit. Žalobkyně dále přihlédla k výpočtu mezi doložitelnými příjmy a výdaji, kdy je klientům ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku a těchto 10 % se musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 4 860 Kč. Pro případ, že by soud shledal, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, žádala žalobkyně, aby jí soud přiznal žalovanou jistinu jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil.
3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Z listin označených jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a fotografie občanského průkazu a cestovního pasu žalovaného vzal soud za prokázané, že žalobkyně uzavřela dne 23. 10. 2023 se žalovaným elektronickými prostředky smlouvu, kterou se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně v pravidelných měsíčních splátkách splatných tak, že žalovaný měl zaplatit nejpozději ke každému 22. dni v měsíci úrok přirostlý za uplynulé období, jistinu mohl splatit zcela nebo zčásti kdykoliv za trvání smlouvy. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána i povinnost žalovaného zaplatit účelně vynaložené náklady žalobkyně vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Pro případ prodlení žalovaného se splacením úvěru po dobu dvou kalendářních měsíců nebo delší bylo sjednáno, že se bez dalšího stává splatným celý dluh. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Z potvrzení o provedené platbě a výpisu z účtu poskytnutého Fio Bankou za období měsíce října 2023 vzal soud za prokázané, že žalovanému byla dne 23. 10. 2023 poskytnuta částka 20 000 Kč. Z oznámení o zesplatnění ze dne 22. 2. 2024 vzal soud za prokázané, že žalovanému bylo oznámeno zesplatnění úvěru a byl vyzván k úhradě dlužné částky. Žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní upomínkou ze dne 13. 9. 2024 (včetně dokladu o odeslání) k úhradě dluhu.
4. Ke způsobu, jakým právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného daný úvěr splatit, žalobkyně soudu doložila pouze výpisy z účtu žalovaného za období červenec až září 2023. Z nich soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalovaného činil cca 35 000 Kč. Současně bylo zjištěno, že žalovaný v předmětném období uzavřel řadu dalších úvěrových smluv a smluv o zápůjčkách s nebankovními společnostmi jako např. dne 19. 7. 2023 se společností [právnická osoba] na částku 8 000 Kč, dne 19. 7. 2023 se společností [Anonymizováno] ´[Anonymizováno] [Anonymizováno] s. r. o. na částku 15 000 Kč, dne 29. 7. 2023 se společností [právnická osoba]. na částku 6 000 Kč, dne 11. 8. 2023 se společností [právnická osoba], na částku 10 000 Kč a další. Výpisy obsahující lustrace žalovaného v příslušných databázích ani listiny prokazující další tvrzení žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného soudu doloženy nebyly.
5. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaný sjednal se žalobkyní dne 23. 10. 2023 smlouvu označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu byla na účet zaslána částka 20 000 Kč. Smlouva obsahovala ujednání, podle nichž byl žalovaný povinen zaplatit v souvislosti s úvěrem též úrok ve výši 40 % měsíčně a v případě prodlení další sankce. Do dnešního dne žalovaný ničeho neuhradil, a to ani přes výzvu k plnění. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána pouze na základě údajů uvedených ve výpisech z účtu žalovaného, přičemž již ze samotných výpisů je zřejmé, že žalovaný nebyl úvěruschopný, neboť v období předcházejícím uzavření předmětné úvěrové smlouvy uzavřel a byla mu poskytnuta řada dalších úvěrů a zápůjček od nebankovních společností, které navzájem různě splácel a ocitl se tak v dluhové pasti.
6. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
14. Podle § 1968 odst. 1 věta první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
16. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným, je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit resp. žalobkyně neprokázala, že by při uzavírání výše uvedené smlouvy o úvěru byla úvěruschopnost žalovaného podrobněji zkoumána. Žalobkyně soudu předložila pouze výpisy z účtu žalovaného, z nichž vyplývá, že žalovaný nemohl být shledán úvěruschopným, neboť si v průběhu sledovaného období sjednal řadu dalších zápůjček a úvěrů s nebankovními společnostmi a tyto pak navzájem prostřednictvím dalších sjednaných úvěrů a zápůjček splácel, čímž se ocitl v dluhové pasti. Jiné důkazy, např. jí tvrzené výpisy z příslušných databází, či pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného soudu předloženy nebyly. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale tyto sám prověří. Úvěr přitom smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost žadatele posoudí a z jeho zjištění je zřejmé, že žadatel bude schopen úvěr splácet. Jinými slovy, poskytovatel by měl vždy úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho prohlášeními. Povinnost poskytovatele posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet dluh představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho ekonomickým problémům (např. insolvenci) se všemi negativními důsledky.
17. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. Prostý gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Uvedené přitom potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru, v níž je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno: „[s]tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány i ve shora citované judikatuře. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.) [ke všemu uvedenému srov. rozhodnutí SDEU ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18].
18. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o. z. z důvodu neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, rozhodoval podle § 2991 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. Ze žalobních tvrzení i z doložených důkazů vyplývá, že žalovaný dosud neuhradil částku 20 000 Kč, a proto soud uložil žalovanému povinnost uvedenou částku žalobkyni zaplatit, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky plynoucím od data doručení žaloby. Soud lhůtu bez zbytečného odkladu určil jako třídenní. Lhůta k plnění uplynula dne 8. 12. 2024 a od 9. 12. 2024 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne má povinnost hradit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění, která se musí dostat do dispoziční sféry adresáta). Shora uvedenou částku včetně příslušenství je žalovaný povinen zaplatit v obecné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř.
19. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny soud žalobu zamítl, a to včetně úroků z prodlení (požadovaných za období, kdy částka nemohla být s ohledem na absenci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení splatná) a smluvní pokuty, která má oporu v neplatné smlouvě.
20. Nad rámec uvedeného soud dodává, že smlouva o úvěru je neplatná rovněž pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy, neboť úroková sazba ve výši 40 % měsíčně představuje úrokovou sazbu 480 % ročně, která zjevně více než čtyřnásobně převyšuje běžnou úrokovou sazbu obvykle poskytovanou bankami, a proto je nepřiměřeně vysoká.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že náleží žalobkyni, a to v rozsahu, v němž měla ve věci úspěch za současného zohlednění úspěchu žalovaného. Soud tak uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 603 Kč. Při úplném úspěchu ve věci by žalobkyni náležela částka 2 412 Kč. Tato částka pak sestává ze soudního poplatku ve výši 960 Kč, a dále z odměny advokáta za 3 úkony právní služby podle § 14b písm. c) bod 2. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, výzva k plnění) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), přičemž odměna za jeden úkon činí částku 300 Kč, trojnásobku paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 960 Kč a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč (z odměny a paušální náhrady) podle § 137 odst. 3 o. s. ř., jejímž je advokát žalobkyně plátcem. Soud má za to, že se v daném případě jednalo o žalobu podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem v skutkově a právně obdobných věcech. Pro úplnost soud dodává, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkon v podobě vyjádření ze dne 14. 3. 2025 učiněné k výzvě soudu, neboť žalobkyně v daném vyjádření neuvedla žádné, pro rozhodnutí významné, nové skutečnosti nad rámec již uvedených v žalobě. Žalobkyně byla ve věci úspěšná ohledně částky 20 000 Kč, což představuje 62,5 % žalované jistiny. Tento úspěch je pak nutné ponížit o úspěch žalovaného v rozsahu 37,5 %. Žalobkyni tak náleží 25 % z částky 2 412 Kč, což činí 603 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v obecné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.