8 C 39/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 13 536,78 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 697,32 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 958,73 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 536,78 Kč od 23. 6. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 15 % ročně z částky 9 931,78 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru. Smlouva byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČO: [IČO] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaným dne [datum] a její nedílnou součástí byly dispozice, obsahující konkrétní parametry úvěru a kreditní karty, produktové podmínky, všeobecné obchodní podmínky, úrokový lístek a sazebník. V souladu se smlouvou byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč a kreditní karta [Anonymizováno], jejímž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn průběžně čerpat peněžní prostředky formou bezhotovostních nákupů nebo výběrem hotovosti až do výše úvěrového rámce. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úroky, poplatky za bankovní služby (zejm. za správu úvěrového účtu, vedení kreditní karty a jednotlivé transakce učiněné prostřednictvím kreditní karty), poplatku za pojištění úvěru, byl-li sjednán, a poplatků za odeslané upomínky. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet v minimálních měsíčních splátkách sestávajících ze sjednané procentuální výše 2 % z čerpané částky v předcházejícím měsíci, vyúčtovaných poplatků z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce. Konkrétní výše splátky byla uvedena ve výpisu ke kreditní kartě spolu s datem splatnosti. Žalovaný úvěr průběžně čerpal, avšak sjednané splátky řádně a včas nehradil, proto právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu dne [datum] ukončila a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Ke dni ukončení smlouvy činila dlužná částka celkem 14 495,51 Kč, aktuální výše úrokové sazby podle úrokového lístku banky činila 15 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne [datum], s účinností ke dni 21. 6. 2024, postoupena žalobkyni, přičemž postoupení bylo žalovanému oznámeno. Ke dni postoupení činila pohledávka za žalovaným celkem 15 192,83 Kč a skládala se z dlužné jistiny ve výši 9 931,78 Kč, poplatků ve výši 3 605 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 958,73 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 697,32 Kč. Dále žalobkyně požadovala zaplacení úroků z úvěru ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 931,78 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z dlužné částky 13 536,78 Kč (složené z dlužné jistiny ve výši 9 931,78 Kč a poplatků ve výši 3 605 Kč) od 23. 6. 2024 do zaplacení. I přes předžalobní upomínku žalovaný dosud neuhradil ničeho. K úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr (čistý měsíční příjem ve výši 22 000 Kč, od 1. 11. 2019 zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník/řemeslník, celkový měsíční příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč a tvrzení, že žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost). Dále byl žalovaný lustrován v příslušných databázích (kontrola dluhů interní i externí, negativní záznamy, neplatné doklady, informace z externích úvěrových registrů – BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenčního rejstříku a další). Na základě údajů uvedených žalovaným byl proveden výpočet disponibilního příjmu žalovaného. Dle interních zdrojů měl žalovaný závazky u banky ve výši 100 Kč měsíčně, dle externích zdrojů neměl žádné závazky. Žalobkyně poukázala na to, že posouzení úvěruschopnosti prováděla zavedená banka a řídila se přitom zákonnou úpravou, přičemž posouzení má být přiměřené povaze úvěru a má vycházet z relevantních vnitřních a vnějších zdrojů. Žalovaný celkem čerpal peněžní prostředky ve výši 22 558,30 Kč, na něž uhradil celkem 16 440,22 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Z listin označených jako smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. [hodnota], produktových podmínek revolvingového úvěru a kreditní karty, všeobecných obchodních podmínek, úrokového lístku banky, sazebníku a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne [datum] se žalovaným smlouvu, kterou se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým limitem ve výši 10 000 Kč. Částku bylo možné čerpat opakovaně. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 22,99 % ročně v pravidelných minimálních měsíčních splátkách, jejichž výše byla vždy uvedena ve výpisu a její výpočet vycházel z čl. IV., bodu 3. smlouvy. Kreditní rámec platil do 3. 2. 2025, kdy byl úvěr splatný jako celek. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána i povinnost žalovaného zaplatit mj. zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Sazebník obsahoval přehled a výši poplatků. Z výpisů z kreditní karty soud zjistil, že celkem bylo čerpáno 22 558,30 Kč a žalovaný celkem zaplatil 16 440,22 Kč. Dopisem ze dne 31. 12. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé zbývající dlužné částky ve výši 14 495,51 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy (seznamu pohledávek), potvrzením o zaplacení úplaty a oznámením postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2024 včetně dokladu o odeslání bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínkou ze dne 27. 9. 2024 včetně doručenky bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.

4. Ke způsobu, jakým právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného daný úvěr splatit, žalobkyně soudu doložila pouze žádost o úvěr ze dne [datum], vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti, výpisy z kreditního účtu žalovaného za období září 2022 až prosinec 2023 a platební historii. Ze žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný o sobě uvedl základní informace, uvedl svůj čistý měsíční příjem ve výši 22 000 Kč, celkový čistý příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč, náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč s tím, že je zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník/řemeslník u zaměstnavatele [právnická osoba]., přičemž je svobodný a nevyživuje žádnou osobu. Dle vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, nahlédla do příslušných registrů a k přezkoumání úvěruschopnosti rovněž využila matematický model s tím, že poukázala na to, že při posuzování úvěruschopnosti je zapotřebí přihlédnout k výši poskytovaného úvěru. Z výpisů z kreditního účtu a platební historie žalovaného soud zjistil, jakou částku žalovaný čerpal (22 558,30 Kč) a kolik na ni celkem uhradil (16 440,22 Kč) a jakým způsobem, probíhalo čerpání a vyúčtování úvěru.

5. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaný sjednal s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu označenou jako smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru, na jejímž základě celkem čerpal částku 22 558,30 Kč. Smlouva obsahovala ujednání, podle nichž byl žalovaný povinen zaplatit v souvislosti s úvěrem též úrok ve výši 22,99 % ročně, sjednané poplatky a v případě prodlení další sankce. Do dnešního dne žalovaný uhradil celkem 16 440,22 Kč. Smlouva byla ukončena, úvěr zesplatněn, a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána pouze na základě údajů uvedených v žádosti o úvěr, na základě lustrace žalovaného v příslušných databázích a matematickým výpočtem jeho úvěruschopnosti.

6. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Podle § 1968 odst. 1 věta první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že by při uzavírání výše uvedené smlouvy o úvěru byla úvěruschopnost žalovaného podrobněji zkoumána. Žalobkyně soudu předložila pouze žádost o úvěr, vyjádření její právní předchůdkyně k posouzení úvěruschopnosti, výpisy z kreditního účtu a platební historii týkající se úvěrového účtu. Takový způsob zkoumání úvěruschopnosti je zcela nedostatečný, neboť při něm nejsou zjišťovány skutečné příjmy a výdaje a poskytovatel úvěru v takovém případě vychází z nijak nepodložených a neověřených informací. Právní předchůdkyně žalobkyně si v daném případě měla minimálně vyžádat pracovní smlouvu žalovaného, jeho výplatní pásky a výpisy z účtu, aby bylo možné učinit závěr o tom, zda je či není úvěruschopný. Odkazy žalobkyně na to, že prověření úvěruschopnosti prováděla zavedená banka, která se řídila zákonnou úpravou, tak s ohledem na uvedené nejsou na místě. Obdobně poukaz na výši poskytovaného úvěru, neboť zákon o spotřebitelském úvěru nestanoví, že by se úvěruschopnost u úvěrů v nižší výši měla posuzovat odlišným způsobem, přičemž vyžádání si shora uvedených podkladů dle názoru soudu nepředstavuje pro poskytovatele úvěru významnou zátěž. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale tyto sám prověří. Úvěr přitom smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost žadatele posoudí a z jeho zjištění je zřejmé, že žadatel bude schopen úvěr splácet. Jinými slovy, poskytovatel by měl vždy úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho prohlášeními. Povinnost poskytovatele posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet dluh představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho ekonomickým problémům (např. insolvenci) se všemi negativními důsledky.

18. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. Prostý gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Uvedené přitom potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru, v níž je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno: „[s]tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány i ve shora citované judikatuře. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.) [ke všemu uvedenému srov. rozhodnutí SDEU ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18].

19. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o. z. z důvodu neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, rozhodoval podle § 2991 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. Ze žalobních tvrzení i z doložených důkazů vyplývá, že žalovaný celkem čerpal částku 22 558,30 Kč, na kterou dosud uhradil pouze částku 16 440,22 Kč, a proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl mezi těmito částkami, tj. částku 6 118 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky plynoucím od data odeslání oznámení o postoupení pohledávky, kdy má soud v souladu s § 573 o. z. za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání. Soud lhůtu bez zbytečného odkladu určil jako třídenní. Lhůta k plnění uplynula dne 20. 7. 2024 a od 21. 7. 2024 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne má povinnost hradit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem. Shora uvedenou částku včetně příslušenství je žalovaný povinen zaplatit v obecné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

20. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny soud žalobu zamítl, a to včetně úroků z prodlení (požadovaných za období, kdy částka nemohla být s ohledem na absenci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení splatná) a poplatků, jež mají oporu v neplatné smlouvě.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jelikož procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.