Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

14 C 265/2024

Soud: Obvodní soud pro Prahu 1Datum rozhodnutí: 5. 12. 2024Senát: Obvodní soud pro Prahu 1Č. j.: 14 C 265/2024-29Samosoudkyně: Mgr. Zuzana MarethováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 25. 2. 2025Předmět řízení: o zaplacení 25 646 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSPH01:2024:14.C.265.2024.29
postoupení pohledávkysmlouva o úvěruzájmové sdružení právnických osob
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (94) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co se týče požadavku žalobkyně na zaplacení smluvního úroku ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 15 % ročně za období od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhala na žalovaném uhrazení částky [částka] s příslušenstvím, které tvoří úrok z prodlení z uvedené částky v zákonné výši 15 % ročně za období od [datum] do zaplacení. Žalobkyně žádala i přiznání náhrady nákladů řízení.

2. Žalobkyně uvedla, že mezi žalovaným a obchodní společností [právnická osoba], IČO: [IČO] (dále též „[Anonymizováno] “, či „původní věřitel“), byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaný následně využil sjednané možnosti a úvěr navýšil na částku [částka]. Uvedená částka byla žalovanému poskytnuta bezhotovostně na jeho bankovní účet.

3. Úvěr měl být splacen do [datum]. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, byl proto původním věřitelem opakovaně vyzýván k úhradě dluhu. Do prodlení s úhradou celého dluhu se žalovaný dostal dne [datum].

4. Úvěruschopnost žalovaného původní věřitel prověřoval na základě tvrzení žalovaného ohledně příjmů a výdajů, na základě úvěrové historie a na základě lustrací v registrech CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI. Žalobkyně nicméně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaný nadto dle čl. 1.[právnická osoba] podmínek původního věřitele prohlásil, že není v prodlení se splácením dluhu jakékoliv třetí osobě, není si vědom, že by byl evidován v databázi dlužníků, v databázi pro tvorbu úvěrové historie, v interní databázi původního věřitele, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, či v databázi neplatných dokladů MV. Žalovaný dále prohlásil, že mu nejsou známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů nebo povinností. V čl. 7.12 obchodních podmínek dále žalovaný souhlasil, že původní věřitel jej bude lustrovat v příslušných databázích.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi původním věřitelem a obchodní společností [Anonymizováno] nabyla žalobkyně pohledávku plynoucí z předmětné smlouvy o úvěru.

6. Návrhem ze dne [datum] se tedy žalobkyně na žalovaném domáhala uhrazení částky [částka] skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši [částka], ze smluvního úroku z prodlení ke dni zesplatnění ve výši [částka] a ze smluvní pokuty ve výši [částka]. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z žalobou požadované částky za období ode dne prvního dne po splatnosti do zaplacení.

7. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

8. Soud učinil následující skutková zjištění.

9. Původní věřitel a žalovaný (pomocí jemu zaslaného kódu) uzavřeli pomocí prostředků komunikace na dálku dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut jednorázový neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši [částka] (částka ke splacení činila [částka]). Jistina úvěru měla být žalovanému vyplacena na bankovní účet č. [č. účtu]. Žalovaný potvrdil, že se seznámil s textem obchodních podmínek původního věřitele přístupných na ve smlouvě uvedených internetových stránkách.

10. Ke smlouvě bylo následně uzavřeno 17 dodatků, kterými byla navyšována částka úvěru a měněna mj. i splatnost úvěru. Dle dodatku č. [hodnota] byla splatnost úvěru sjednána na [datum].

11. V čl. 1.[právnická osoba] podmínek původního věřitele je uvedeno, že žalovaný prohlašuje a potvrzuje, že „není v prodlení se splácením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědom, že by byl evidován v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie. Zejména pak v interní databázi věřitele, v Insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí, či v Databázi neplatných dokladů MVČR a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností vůči Věřiteli.“ V čl. 7.12 obchodních podmínek je dále uvedeno následující: „Klient souhlasí, že za účelem ochrany svých majetkových práv a v souladu se Zákonem o spotřebitelském úvěru Věřitel před uzavřením Smlouvy může využívat informace z dlužnických registrů, konkrétně z registrů provozovaných (i) SOLUS, zájmovým sdružením právnických osob; (ii) CNCB – Czech Non-Banking [právnická osoba], zájmovému sdružení právnických osob a (iii) CNCB-Czech Banking [právnická osoba], a. s.“

12. Původní věřitel poskytl na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu] několik plateb, které v souhrnu činily [částka]. U plateb bylo jako variabilní symbol uvedeno číslo úvěrové smlouvy. (výpisy z běžného účtu původního věřitele, příchozí platba z bankovního účtu žalovaného na bankovní účet obchodní společnosti [Anonymizováno] ze dne [datum]).

13. Žalovaný byl původním věřitelem vyzván k úhradě dluhu upomínkou ze dne [datum], ve které původní věřitel uvedl, že žalovaný neuhradil ve stanoveném termínu splátku půjčky. Žalovaný byl vyzván, aby ihned uhradil jistinu [částka], smluvní úrok ve výši [částka], smluvní pokutu ve výši [částka] a poplatky za upomínku ve výši [částka]. Výzvou ze dne [datum] byl žalovaný informován, že původní věřitel zesplatnil úvěr. Žalovaný byl vyzván, aby ihned uhradil jistinu [částka], smluvní úrok ve výši [částka], smluvní pokutu ve výši [částka] a poplatky za upomínku ve výši [částka].

14. Žalobkyně a původní věřitel uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě byla na žalobkyni postoupena pohledávka původního věřitele vzniklá na základě nyní posuzované smlouvy o úvěru. (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum])

15. Žalovaný byl původním věřitelem informován o postoupení pohledávky dopisem ze dne [datum]. (podací lístek k zásilce č. [Anonymizováno] a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum])

16. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

17. Původní věřitel uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“) a podle směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále též „směrnice“).

18. Žalobkyně pohledávku původního věřitele za žalovaným nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek.

19. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru: (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Nyní posuzovaná úvěrová smlouva je dle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s čl. 8 směrnice neplatná. Dle těchto ustanovení je poskytovatel úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel má povinnost řádně posoudit příjmy i výdaje spotřebitele a závěr o úvěruschopnosti učinit z jejich porovnání. Poruší-li poskytoval úvěru tuto povinnost a neprověří řádně úvěruschopnost spotřebitele, či na základě prověření zjistí důvodné pochybnosti ohledně schopnosti spotřebitele úvěr splácet, je uzavřená úvěrová smlouva neplatná.

22. Soud v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]: „věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Wachtlová, L., Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář, s. 101).“

23. Ve stejném duchu pak lze citovat i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]: „Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], i Nejvyšší správní soud […]. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [právnická osoba] v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.“

24. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdce (původní věřitel) povinnosti adekvátně posoudit úvěruschopnost žalovaného dostál.

25. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost původní věřitel posoudil na základě lustrace žalovaného v databázích CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie žalovaného. Dále původní věřitel vycházel z tvrzení žalovaného ohledně příjmů a výdajů.

26. To, že původní věřitel žalovaného lustroval (a s jakým výsledkem), že prověřil úvěrovou historii žalovaného (a s jakým výsledkem) a konečně, že vycházel z tvrzení žalovaného (jaký byl obsah těchto tvrzení, jak byl tento obsah promítnut do závěru o úvěruschopnosti), nicméně žalobkyně soudu nedoložila. Výslovně uvedla, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace a ohledně tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích. K výslovnému (písemnému) dotazu soudu, zda žalobkyně či původní věřitel prováděli jakákoliv další prověřování úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně zopakovala, že dokumenty týkajícími se daných tvrzení nedisponuje.

27. Zásadní nicméně je, že i kdyby žalobkyně prokázala, že původní věřitel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyšel z tvrzení žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů a z lustrace z příslušných databází, ani tak by nebylo lze dospět k závěru, že původní věřitel dostatečným způsobem prověřil úvěruschopnost žalovaného. Lustrace ani ničím nepodložené tvrzení úvěrovaného samy o sobě nepředstavují nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace ve smyslu zákona a výše citované judikatury.

28. V řízení tudíž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by původní věřitel či žalobkyně dostáli zákonné povinnosti zkoumat dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného. O možnost procesního poučení k dotvrzení a prokázání rozhodných skutečností v tomto směru se žalobkyně sama připravila, když se nedostavila k jednání (viz výše). Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, nebyl oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a nebyl ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Soud připomíná, že dle ustanovení § 120 o. s. ř. může soud doplnit dokazování i bez návrhu účastníků řízení. Tato výjimečná možnost nikoli povinnost však nemá nahrazovat nedostatek procesní aktivity účastníků řízení. Řízení je zásadně ústní a je na jeho účastnících, nikoli na soudu, aby se o svá práva starali (vigilantibus iura). zpochybňovat.

29. Nadto, v samotném návrhu žalobkyně sdělila, jak již bylo uvedeno, že nedisponuje dokumentací ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného. To zopakovala, jak již bylo také uvedeno, i na explicitní písmenný dotaz soudu.

30. Výše uvedená ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a směrnice je přitom nutné interpretovat tak, že soud má v řízení povinnost zkoumat, zda poskytovatel posoudil úvěruschopnost spotřebitele dostatečně, z úřední povinnosti. Dojde-li k závěru, že poskytovatel úvěruschopnost dostatečně neposoudil, je nutné vyhodnotit smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítl (srov. závěry nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudku Soudního dvora EU z [datum] ve věci C-679/18, OPR-Finance v. GK).

31. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (resp. neprokázání opaku) znamená, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Je-li smlouva neplatná, pak jsou neplatná i všechna související ujednání, například ujednání o smluvních pokutách a o smluvních úrocích.

32. Jestliže původní věřitel přes neplatnost smlouvy o úvěru plnil žalovanému [částka], plnil dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „o. z.“) bez spravedlivého důvodu, a žalovanému proto vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat.

33. Žalovaný neuhradil žalobkyni ani původnímu věřiteli ničeho, soud proto žalobě výrokem I vyhověl, co do částky [částka].

34. Co se však týče dalších nároků žalobkyně, tyto soud důvodnými neshledal. Žalobkyně nemá právo na úhradu smluvního úroku ve výši [částka] a úhradu smluvní pokuty ve výši [částka] sjednaných v (absolutně neplatné) smlouvě o úvěru. Žalobkyně pak nemá právo ani na úrok z prodlení v zákonné výši, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (podle kterého platí, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem) lze označit za speciální normu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. poskytovali vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jak ostatně vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Soud proto výrokem II tohoto rozsudku žalobu zamítl, co se týče požadavku žalobkyně na uhrazení smluvního úroku ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 15 % ročně za období od [datum] do zaplacení.

35. Pro úplnost soud dodává, že na výše uvedené závěry nemá vliv poukaz žalobkyně na skutečnost, že žalovaný v obchodních podmínkách prohlásil, že není v prodlení se splácením jakéhokoliv dluhu, že není evidován v žádné databázi dlužníků nebo v databázi pro tvorbu úvěrové historie, a že mu nejsou známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností vůči původnímu věřiteli. Obecné prohlášení úvěrovaného (obsažené nadto mim text smlouvy v obchodních podmínkách) má stejnou váhu jako jeho neprokázaná tvrzení. Jak již však bylo uvedeno, poskytovatel úvěru má informace získané od úvěrovaného prověřovat. To žalobkyně netvrdila ani neprokázala. Zcela bez významu pak je, že žalovaný udělil původnímu věřiteli souhlas s tím, aby byl lustrován v příslušných databázích.

36. Co se týče náhrady nákladů řízení, soud aplikoval § 142 odst. 2 in principio o. s. ř., podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byla převážně úspěšná žalobkyně. Při kapitalizaci žalobkyní požadovaného příslušenství ke dni vyhlášení tohoto rozsudku činí úspěch žalobkyně 65 %. Její neúspěch činí 35 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu 30 % účelně vynaložených nákladů řízení. Celkové náklady řízení přitom činí [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky [částka] za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky [částka] za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. (sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) a z částky [částka] za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. (sepis podání ze dne [datum]) včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši [částka] dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka]. Soud dodává, že oproti návrhu žalobkyně v žalobě přistoupil k aplikaci § 14b a. t., neboť žaloba vykazovala shodné znaky, jako vykazují žaloby žalobkyně v jiných skutkově a právně obdobných věcech projednávaných u Obvodního soudu pro [adresa] (což soud ověřil nahlédnutím do své interní databáze), z čehož soud usuzuje na to, že zástupce žalobkyně si osvojil užívání vzoru, který opakovaně užívá a mění v něm pouze údaje o účastnících, o splatnosti jednotlivých dluhů apod.

37. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu 30 % svých nákladů, rozhodl soud výrokem III rozsudku tak, že uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni (k rukám jejího právního zástupce) náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací