Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

19 C 104/2026

Soud: Obvodní soud pro Prahu 2Datum rozhodnutí: 27. 8. 2026Senát: Obvodní soud pro Prahu 2Č. j.: 19 C 104/2026-64Soudce: Mgr. Ing. Daniel ZejdaAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 26. 10. 2026Předmět řízení: o zaplacení 27 999,40 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSPH02:2026:19.C.104.2026.1
náklady řízenídokazovánínáhrada nákladůzastavení exekuce / výkonu rozhodnutísrážky ze mzdyodvolání
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Související rozhodnutí

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaná je povinná zaplatit žalobci částku ve výši 27 999,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 29. 1. 2026 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 27 999,40 Kč od 5. 12. 2025 do 28. 1. 2026.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 010 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá vůči žalované zaplacení částky 27 999,40 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Tvrdí, že mu tato škoda vznikla v souvislosti s exekučním řízením vedeným jím jako soudním exekutorem pod sp. zn. 151 EX 194/22 na základě exekučních titulů, které byly následně zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu. V důsledku zrušení exekučních titulů byla exekuce zastavena a žalobci nebylo pravomocně přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce. Žalobce spatřuje vzniklou škodu právě ve ztrátě práva na úhradu těchto nákladů, jejichž výši vyčísluje částkou 27 999,40 Kč. Svůj nárok opírá rovněž o usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2098/24 ze dne 6. 6. 2025, jímž byla jeho ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech exekuce odmítnuta s ohledem na bagatelní výši nároku. Ústavní soud však současně v odůvodnění výslovně uvedl, že žalobce má v dané situaci možnost domáhat se náhrady nákladů po státu z titulu odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť je obhajitelný závěr, že za náklady exekuce odpovídá stát, a odkázal přitom i na svou dřívější judikaturu, zejména usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/20 a nález sp. zn. III. ÚS 847/23, v němž byl soudnímu exekutorovi v obdobné situaci nárok na odškodnění přiznán. Žalobce dále odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 594/10, podle něhož může v případě následného zrušení exekučního titulu nést odpovědnost za náklady exekuce povinný, pokud o vykonatelné povinnosti věděl a mohl ji dobrovolně splnit, a tento závěr konfrontuje s nálezem sp. zn. I. ÚS 2511/16, jenž řeší odlišnou situaci, kdy povinný před zahájením exekuce o uložené povinnosti nevěděl a náklady exekuce proto nelze klást k jeho tíži. Podle žalobce tato judikatura vytváří jednotný rámec, z něhož vyplývá, že nemá-li v konkrétní věci nést náklady povinný ani oprávněný a soudní exekutor sám nepochybil, přichází v úvahu odpovědnost státu. Žalobce proto dovozuje, že náklady exekuce, které mu nebyly přiznány, nepředstavují jeho běžné podnikatelské riziko, nýbrž škodu vzniklou v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, a požaduje jejich náhradu po státu podle zákona č. 82/1998 Sb.

2. Žalovaná navrhuje žalobu v plném rozsahu zamítnout, neboť uplatněný nárok neuznává. Především namítá, že žalobci škoda ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nevznikla. Poukazuje na to, že žalobce měl možnost svůj nárok na náhradu nákladů exekuce uplatnit přímo v exekučním řízení, této možnosti využil a o jeho nároku bylo pravomocně rozhodnuto tak, že mu náhrada nákladů exekuce nepřísluší. Jeho majetkový nárok tak byl podle žalované pravomocně vypořádán, a nelze jej následně znovu uplatňovat jako škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a zdůrazňuje, že náhradu nákladů řízení lze podle tohoto ustanovení uplatnit pouze tehdy, jestliže poškozený neměl možnost učinit tak již v průběhu příslušného řízení podle procesních předpisů, případně jestliže mu náhrada nákladů nebyla přiznána; podle žalované však žalobce svůj nárok procesně uplatnil a bylo o něm pravomocně rozhodnuto. Z toho dovozuje, že tvrzená majetková újma není škodou odčinitelnou podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná dále nesouhlasí s právním názorem žalobce, podle něhož má soudní exekutor v obdobné situaci vůči státu nárok na náhradu neuhrazených nákladů exekuce. Uvádí, že jí je žalobcem citovaná judikatura Ústavního soudu známa, avšak podle jejího názoru z dřívější judikatury Ústavního soudu vyplývá, že existují i případy, kdy k uspokojení majetkového nároku soudního exekutora z provedené exekuce nedojde. Odkazuje zejména na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1619/11 a na plenární stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, podle nichž je soudní exekutor na výsledku exekuce materiálně zainteresován, neboť mu z jejího výkonu plyne zisk, současně však nese riziko, že jeho majetkové nároky nebudou v konečném důsledku plně uspokojeny; toto riziko je přitom podle citované judikatury do značné míry kompenzováno jeho prakticky monopolním postavením v oblasti výkonu rozhodnutí. Žalovaná má za to, že právě uvedené plenární stanovisko a na něj navazující judikatura mají vyšší precedenční sílu než rozhodnutí, jichž se dovolává žalobce. Uzavírá proto, že podmínky odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou škodu nejsou splněny, nárok ve výši 27 999,40 Kč neuznává a navrhuje jeho zamítnutí v plném rozsahu, spolu s přiznáním náhrady nákladů řízení.

3. Účastníci při jednání učinili nesporným, že žalobce jako pověřený soudní exekutor vedl pod sp. zn. 151 EX 194/22 exekuci na základě pověření Okresního soudu v Kladně č. j. 51 EXE 495/2022-18 ze dne 23. 6. 2022, a to k vymožení peněžitého plnění představovaného náhradou nákladů nalézacího a odvolacího řízení. Exekučními tituly byla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 3. 2022, č. j. 6 C 4/2014-745, a Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 23 Co 131/2022-762. Žalobce pověření obdržel dne 28. 6. 2022 a následně započal se zjišťováním a zajišťováním majetkových hodnot povinného. Dne 4. 7. 2022 vydal exekuční příkaz č. j. 151 EX 194/22-39, kterým nařídil exekuci přikázáním pohledávky z účtu povinného vedeného u [právnická osoba]., a dne 11. 7. 2022 exekuční příkaz č. j. 151 EX 194/22-94, jímž nařídil exekuci srážkami ze mzdy a jiných příjmů povinného. Dne 8. 9. 2022 byla do Rejstříku zahájených exekucí vyznačena doložka provedení exekuce. Realizací vydaných exekučních příkazů bylo do 2. 10. 2023 vymoženo peněžité plnění v celkové výši 130 830,63 Kč.

4. Mezi účastníky dále nebylo sporu o tom, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2023, č. j. 21 Cdo 175/2023-820, zrušil exekuční tituly a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Povinný následně dne 11. 10. 2023 podal návrh na zastavení exekuce. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 15. 2. 2024, č. j. 51 EXE 495/2022-80, exekuci zastavil, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení a žalobci jako soudnímu exekutorovi nepřiznal náhradu nákladů exekuce. K odvolání žalobce a oprávněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2024, č. j. 120 Co 29/2024-119, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

5. Nesporné bylo rovněž to, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal žalobce ústavní stížnost. Ústavní soud ji usnesením ze dne 6. 6. 2025, sp. zn. II. ÚS 2098/24, odmítl. Důvodem odmítnutí byla bagatelní výše nároku, nikoli závěr o správnosti právního posouzení věci obecnými soudy. Ústavní soud výslovně uvedl, že obecné soudy v projednávané věci nerozhodly striktně podle jeho judikatury a že jejich odkazy na nálezy sp. zn. I. ÚS 799/11 a III. ÚS 218/12 nejsou přiléhavé. Současně však dospěl k závěru, že v konkrétní věci existuje jiné řešení spočívající v možnosti žalobce domáhat se náhrady nákladů exekuce po státu z titulu odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., když výslovně uvedl, že obstojí úvaha, podle níž je za náklady exekuce v dané věci odpovědný stát. Ústavní soud žalobce v této souvislosti odkázal na své usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/20 a na nález sp. zn. III. ÚS 847/23, v němž již v obdobné věci téhož žalobce dovodil možnost odškodnění soudního exekutora, a uzavřel, že újmu žalobce lze napravit v odškodňovacím řízení.

6. Mezi účastníky nebylo dále sporu, že žalobce dne 28. 7. 2025 předběžně uplatnil u žalované nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 27 999,40 Kč. Žalovaná nárok stanoviskem ze dne 4. 12. 2025 neuznala a žalobci požadované plnění neposkytla. Žalobce poté předžalobní výzvou ze dne 8. 12. 2025 vyzval žalovanou k úhradě požadované částky, avšak ani na tuto výzvu žalovaná plněním nereagovala.

7. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož stát za podmínek v tomto zákoně stanovených odpovídá za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož škoda vznikla. Podle § 8 odst. 1 téhož zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zásadně uplatnit tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

8. Soud se nejprve zabýval námitkou žalované, podle níž žalobci nesvědčí aktivní věcná legitimace, neboť nebyl účastníkem nalézacího řízení, v němž byly vydány exekuční tituly následně zrušené Nejvyšším soudem. Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Je pravdou, že při čistě jazykovém a izolovaném výkladu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. by žalobce pod zákonem vymezený okruh osob nespadal. Takový výklad však podle názoru soudu nelze použít mechanicky, jestliže by ve výsledku vedl k vyloučení náhrady škody osobě, do jejíž majetkové sféry nezákonné rozhodnutí bezprostředně a prokazatelně zasáhlo.

9. Soud v tomto směru vychází zejména z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 847/23, jakož i z argumentace obsažené v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 26/2022, který byl posléze potvrzen Městským soudem v Praze. Ústavní soud v uvedeném nálezu zdůraznil, že ani v případech, kdy poškozený nebyl účastníkem řízení, z něhož vzešlo nezákonné rozhodnutí, není uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu zcela vyloučeno. Z hlediska čl. 36 odst. 3 Listiny je rozhodující především materiální hledisko, tedy zda nezákonné rozhodnutí danému subjektu škodu skutečně způsobilo. Lpění pouze na formálním požadavku účastenství by totiž mohlo vést k tomu, že reálně vzniklá škoda by zůstala bez možnosti nápravy.

10. Obdobně Obvodní soud pro Prahu 2 v předchozí věci téhož žalobce s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/21 dovodil, že výjimečně lze přiznat náhradu škody také osobě, která nebyla účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, jestliže se toto rozhodnutí přímo promítlo do jejích majetkových poměrů. Za významnou označil skutečnost, že soudní exekutor je účastníkem navazujícího exekučního řízení v rozsahu rozhodování o jeho nákladech, přičemž nalézací a exekuční řízení spolu v tomto směru tvoří logický a příčinný celek. Z hlediska odpovědnosti státu přitom není rozhodující, zda škoda vznikne tím, že povinný musí exekutorovi uhradit náklady exekuce vyvolané nezákonným exekučním titulem, nebo naopak tím, že soudnímu exekutorovi je v důsledku téhož nezákonného exekučního titulu náhrada jeho nákladů odepřena.

11. Tyto závěry se plně uplatní také v nyní projednávané věci. Žalobce sice nebyl účastníkem nalézacího řízení, v němž byla vydána následně zrušená rozhodnutí, tato rozhodnutí se však stala bezprostředním podkladem pro exekuci, kterou byl žalobce z moci veřejné povinen na základě soudního pověření vést. Žalobce nemohl existenci pravomocných a vykonatelných exekučních titulů ignorovat ani přezkoumávat jejich věcnou správnost. V návaznosti na jejich pozdější zrušení však bylo do jeho majetkové sféry zasaženo tím, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů činnosti, kterou již na základě těchto titulů vykonal. Soud proto uzavírá, že žalobce je osobou aktivně věcně legitimovanou k uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb.

12. Pokud jde o samotný základ odpovědnosti státu, soud nepřehlédl, že účastníci poukazovali na judikaturu Ústavního soudu, která není ve všech dílčích otázkách týkajících se náhrady nákladů exekuce po následném zrušení exekučního titulu zcela jednotná. Žalovaná odkazovala zejména na plenární stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a na usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11, z nichž dovozovala, že soudní exekutor nese určitou míru podnikatelského rizika spojeného s tím, že jeho majetkové nároky nemusí být v každé exekuci uspokojeny. Žalobce naproti tomu poukazoval zejména na nálezy sp. zn. II. ÚS 594/10 a I. ÚS 2511/16 a na následný vývoj judikatury představovaný usnesením sp. zn. I. ÚS 2592/20 a nálezem sp. zn. III. ÚS 847/23.

13. Soud však v projednávané věci nepovažoval za rozhodné řešit uvedený judikaturní rozpor pouze na obecné úrovni. Zásadní význam přikládá skutečnosti, že Ústavní soud již posuzoval právě tento konkrétní případ žalobce, a to v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2098/24. Ústavní soud tedy neměl před sebou toliko skutkově obdobnou věc, nýbrž přímo rozhodnutí o nákladech téže exekuce, stejné exekuční tituly, okolnosti jejich zrušení Nejvyšším soudem, postup žalobce v exekučním řízení i právní názory Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze. Přestože ústavní stížnost odmítl pro bagatelní výši sporného nároku, v odůvodnění se věcně vyjádřil k otázce, kdo má nést majetkové důsledky vzniklé situace.

14. Ústavní soud přitom výslovně konstatoval, že odkazy obecných soudů na nálezy sp. zn. I. ÚS 799/11 a III. ÚS 218/12 nebyly přiléhavé, a dále uvedl, že žalobce má možnost domáhat se náhrady nákladů po státu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v daném případě obstojí úvaha, že za náklady exekuce odpovídá stát. Současně odkázal na usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/20 a zejména na nález sp. zn. III. ÚS 847/23, v němž byl žalobci jako soudnímu exekutorovi nárok na odškodnění v obdobné situaci skutečně přiznán. Ústavní soud uzavřel, že žalobce disponuje způsobem, jak se náhrady nákladů exekuce domoci, a že jeho újmu lze napravit právě v odškodňovacím řízení.

15. Soud si je vědom toho, že uvedené závěry byly vysloveny v odůvodnění usnesení, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta, a že tak nejde o kasační nález, jehož právním názorem by byl obecný soud formálně vázán ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Tato skutečnost však podle soudu neznamená, že by bylo možné věcný právní názor Ústavního soudu v této věci pominout. Ústavní soud se zabýval přímo skutkovými a právními okolnostmi nyní posuzovaného případu a důvodem, proč napadené rozhodnutí nezrušil, nebyl závěr o nedůvodnosti ústavní stížnosti po meritorní stránce, nýbrž bagatelní výše částky. Za této situace by podle soudu nebylo přesvědčivé ani v souladu s požadavkem jednotného a předvídatelného rozhodování, aby obecný soud bez mimořádně závažného důvodu dospěl ve vztahu k totožnému skutkovému ději k opačnému výsledku.

16. Význam uvedeného závěru podporuje rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 847/23. Ústavní soud v něm připomněl, že při výkladu zákona č. 82/1998 Sb. nelze přehlížet skutečnosti svědčící o existenci odpovědnosti státu v materiálním smyslu a současně vykládat zákonné podmínky takovým způsobem, který by náhradu fakticky vyloučil. Zdůraznil, že nelze formalisticky trvat na podmínkách, jejichž splnění nemůže poškozený právně ani fakticky dosáhnout, a že rozhodující musí být ochrana základního práva na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

17. Soud proto vyšel z právního názoru, který Ústavní soud vyslovil v usnesení sp. zn. II. ÚS 2098/24 právě ve vztahu k nyní projednávané věci, a neshledal žádný důvod se od něj odchýlit. Jestliže Ústavní soud po znalosti všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že za náklady exekuce může v dané situaci odpovídat stát a že újmu žalobce lze napravit v odškodňovacím řízení, odpovídá podle názoru soudu ústavně konformnímu výkladu zákona č. 82/1998 Sb., aby byla odpovědnost státu v projednávaném případě dovozena. Skutečnost, že tento právní názor byl vyjádřen v odůvodnění odmítavého usnesení, na tomto závěru nic nemění, neboť odmítnutí ústavní stížnosti bylo založeno na bagatelnosti věci, nikoli na věcném nesouhlasu Ústavního soudu s tvrzenou existencí odpovědnosti státu.

18. Soud proto uzavírá, že v daném případě jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce vykonal exekuční činnost na základě existujících pravomocných a vykonatelných rozhodnutí orgánů veřejné moci, která byla následně Nejvyšším soudem zrušena. V důsledku tohoto zásahu došlo k zastavení exekuce a žalobci byla odepřena náhrada nákladů činnosti, kterou již vykonal. Mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou majetkovou újmou žalobce je proto dána příčinná souvislost a nejsou zde okolnosti, které by odpovědnost státu vylučovaly.

19. Pokud jde o výši vzniklé škody, účastníci při jednání učinili nespornými jak jednotlivé úkony žalobce v exekučním řízení, tak jednotlivá vymožená plnění, z nichž žalobce při výpočtu nákladů exekuce vycházel. Soud proto z těchto shodných tvrzení účastníků vyšel a nepovažoval za nutné o nich provádět další dokazování.

20. Z vymoženého plnění ve výši 11 550 Kč náležela žalobci nejprve minimální odměna exekutora ve výši 2 000 Kč; po zaokrouhlení podle § 27 vyhlášky č. 330/2001 Sb. činil základ 11 600 Kč. Současně žalobci náležela paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3 500 Kč. K součtu těchto částek náležela DPH ve výši 21 %, tedy 1 155 Kč. Uvedené náklady byly již určeny pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 151 EX 194/22-102 ze dne 9. 9. 2022. Po vymožení dalšího plnění ve výši 84 796,63 Kč činilo celkové vymožené plnění 96 346,63 Kč, po zaokrouhlení základ pro výpočet odměny 96 400 Kč. Celková odměna žalobce tak činila 14 460 Kč. Po odečtení již určené odměny 2 000 Kč činil další nárok na odměnu 12 460 Kč a DPH z této částky 2 616,60 Kč, tedy celkem 15 076,60 Kč. Tato část nákladů byla určena pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 151 EX 194/22-117 ze dne 5. 4. 2023. Následně bylo vymoženo další plnění ve výši 17 998,69 Kč, takže celková vymožená částka dosáhla 114 335,32 Kč a po zaokrouhlení činil základ pro výpočet odměny 114 400 Kč. Celková odměna odpovídala částce 17 160 Kč; po zohlednění již určených částek odměny 2 000 Kč a 12 460 Kč činil další dopočet odměny 2 700 Kč a DPH 567 Kč, tedy celkem 3 267 Kč. Uvedená částka byla určena pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 151 EX 194/22-120 ze dne 11. 7. 2023. Do podání návrhu na zastavení exekuce dne 11. 10. 2023 bylo dále vymoženo 16 495,31 Kč, takže celkové vymožené plnění dosáhlo 130 830,63 Kč. Po zaokrouhlení podle § 27 vyhlášky č. 330/2001 Sb. činil základ pro výpočet odměny 130 900 Kč a celková odměna žalobce 19 640 Kč. Po odečtení již určených částí odměny ve výši 2 000 Kč, 12 460 Kč a 2 700 Kč činil poslední dopočet odměny 2 480 Kč a DPH z této částky 520,80 Kč. Celkové náklady exekuce tak činí 27 999,40 Kč, sestávající z celkové odměny žalobce ve výši 19 640 Kč, náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a DPH ve výši 4 859,40 Kč z částky 23 140 Kč. Soud uvedené vyčíslení přezkoumal a shledal je správným, přičemž jeho skutkový základ byl mezi účastníky nesporný. Výše škody odpovídá právě částce nákladů exekuce, jejichž náhrady se žalobci v důsledku popsaného postupu nedostalo.

21. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce má vůči žalované právo na náhradu škody ve výši 27 999,40 Kč, a žalobě v tomto rozsahu vyhověl.

22. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobci přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud však žalobci přiznal nárok na úhradu zákonných úroků z prodlení pouze za období od marného uplynutí šestiměsíční zákonné lhůty od předběžného uplatnění nároku žalobce u žalované ve smyslu § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Požadované zákonné úroky do tohoto data soud zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 010 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 999,40 Kč sestávající z částky 2 220 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 19. 3. 2026, z částky 2 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 5. 5. 2026 a z částky 2 220 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 27. 8. 2026 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací