Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 16 700 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 13 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 24 233 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem 11,75 % ročně z částky 24 233,02 Kč od 18. 2. 2022 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 488,96 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou ze dne 24. 7. 2025 domáhal po žalovaném úhrady částky v celkové výši 60 312 Kč s příslušenstvím. Žalobce nabyl předmětnou pohledávku od společnosti [právnická osoba], která uzavřela dne 28. 6. 2019 se žalovaným smlouvu o zápůjčce č. [hodnota]. Žalobce uvedl, že původní věřitel řádně ověřil úvěruschopnost žalovaného, a poté úvěr poskytl. Žalovaný na závazky z úvěrové smlouvy uhradil pouze částku 13 300 Kč, a žalobce se tak domáhal zbytku plnění dle předmětné smlouvy o úvěru.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu:
4. Dne 28. 6. 2019 společnost [právnická osoba] a žalovaný podepsali dokument nazvaný Smlouva o zápůjčce – [adresa] v hotovosti. Na základě tohoto soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalovanému skutečně částku 30 000 Kč, a dále, že úmyslem stran bylo ujednat smlouvu o úvěru, na základě které se žalovaný zavazuje tomuto původnímu věřiteli vrátit celkovou částku ve výši 59 062 Kč ve 18 měsíčních splátkách ve výši á 3282 Kč, poslední ve výši 3268 Kč (zjištěno z dokumentu nazvaného Smlouva o zápůjčce – [adresa] v hotovosti a Standardní informace o spotřebitelském úvěru [adresa] v hotovosti).
5. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný původnímu věřiteli uhradil částku 13 300 Kč, a to sice 26. 7. 2019 částku 3 300 Kč, 10. 9. 2019 částku 3 300 Kč, 14. 10. 2019 částku 3 300 Kč a 21. 11. 2019 částku 3 400 Kč.
6. Z předžalobní upomínky, vč. potvrzení podání, soud zjistil, že žalobce vyzval dne 21. 3. 2025 žalovaného k úhradě dluhu včetně příslušenství před podáním žaloby.
7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně její přílohy z 28. 1. 2022 soud zjistil, že žalobce nabyl od [právnická osoba] pohledávku, kterou vymáhal, a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 soud zjistil, že toto bylo žalovanému 1. 2. 2022 oznámeno.
8. Soud dále zjistil, že výzvou z 10. 2. 2022 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.
9. Z dokumentu nazvaného Zákaznická karta – Žádost o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že původní věřitel ověřil úvěruschopnost dle prohlášení žalovaného, ve kterém uvedl, že je pracuje na plný pracovní úvazek jako prodavač – specialista u společnosti [právnická osoba] s pravidelným měsíčním příjmem ve výši 24 575 Kč, bydlí ve spolubydlení a že měsíční výše jeho jiných závazků činí částku 4 375 Kč s tím, že odhadované měsíční výdaje žalovaného jsou 12 000 Kč. Celkem se tak jedná o 16 375 Kč. Jako doklad žalovaný založil pracovní smlouvu a výplatní pásky.
10. Pokud jde o úvěruschopnost, pak žalobce k výzvě soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačila další důkazy k prokázání úvěruschopnosti žalovaného, tedy soud nemá za prokázaná tvrzení, že žalovaný pobírá jiný čistý příjem ve výši 24 575 Kč, jak je tvrzeno v žádosti o spotřebitelském úvěru, ani, že by měl pracovní poměr, jak bylo žalobcem tvrzeno.
11. Závěrem tedy soud uvádí, že soud nezjistil, i přes poučení § 118a odst. 3 o. s. ř., že by byla ověřena úvěruschopnost žalovaného tak, jak žalobce tvrdí, a dále soud uvádí, že pro absenci tvrzení strany žalovaného ani nemohl prokazovat to, že by žalovaný uhradil původnímu věřiteli či žalobci částku nad rámec tvrzené platby ve výši 13 300 Kč.
12. Z provedeného dokazování rovněž soud nezjistil, a toto ani nebylo tvrzeno, že by strany jednaly o navrácení předmětných částek z titulu bezdůvodného obohacení.
13. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení:
14. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona (ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. do 28. 6. 2019) pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
16. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem, a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil.
18. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost „s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a „zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
19. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 6. 2019) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
20. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
21. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
22. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
23. Žalobce k ověření úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem uvedl, že původní věřitel vyžádal potřebné podklady od žalovaného, konkrétně pracovní smlouvu a výplatní pásky, a dále, že vyšel z údajů uvedených na zákaznické kartě. Po provedeném dokazování však soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobce stran prověření úvěruschopnosti žalovaného nebyla prokázána, proto soud žalobci poskytl na jednání konaném dne 5. 2. 2026 poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že neunáší povinnost důkazní ke svým tvrzením, že byla jinak řádně ověřena úvěruschopnost žalovaného.
24. Žalobce k tomuto poučení soudu uvedl, že nemá nad rámec označených důkazů a založených důkazů jiné důkazní návrhy a soud tak uzavírá, že není v řízení prokázáno, a to i přes poučení soudu, že by původní věřitel [právnická osoba] řádně ověřil úvěruschopnost žalovaného. V návaznosti na provedené dokazování nebyly prokázány žádné příjmy žalovaného a není tak tedy prokázáno, že by [právnická osoba] relevantně dospěl k posouzení majetkových poměrů žalovaného k závěru o dostatečné úvěruschopnosti, jak je tvrzeno v žalobě.
25. Soud tedy uzavírá, že pro neunesení břemene důkazního nemá za prokázané, že byla ze strany [právnická osoba] řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného.
26. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobce pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku.
27. Soud se dále musel zabývat otázkou úroků z prodlení, přičemž vyšel z rozsudku NS sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého se podává, že obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů neprověřených úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
28. Pokud jde o požadovaný úrok z prodlení, tento požadavek tedy neshledal soud po právu, a to vzhledem k výše uvedenému. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a speciální úpravě § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se žalovaný do prodlení ještě nedostal. Proto žalobci nemohl nárok na úroky z prodlení z poskytnuté jistiny dosud vzniknout a soud mu jej proto nepřiznal.
29. Ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru pak soud tedy vyhodnotil skutkové tvrzení žalobce i tak, že mezi stranami je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele (žalovaný i přes urgence nehradí; spor tedy evidentně je) a soud tedy zároveň tímto rozhodnutím fakticky musel i určit lhůtu, ve které žalovanému plnění uloží. Touto je lhůta k plnění uvedená ve výroku tohoto rozhodnutí, kterým soud přiznal žalobci nárok na plnění. Tím se tedy stává nevrácená jistina úvěru, jakožto toto specifické bezdůvodné obohacení, splatnou. Soud ji proto přiznat může, nicméně nárok na úroky z prodlení žalobce nemá, neboť soud zároveň lhůtu splatnosti teprve stanovil tímto rozhodnutím.
30. Jelikož se jednání nařízeného na 5. 2. 2026 nezúčastnil ani žalovaný, pak nebyla vznesena žádná tvrzení v tom směru, že by žalovaný na tvrzený úvěr uhradil více než žalobcem označených 13 300 Kč.
31. Soud proto žalobci přiznal pouze částku 16 700 Kč, jakožto rozdíl původním věřitelem poskytnuté částky 30 000 Kč a částky 13 300 Kč, kterou žalovaný již původnímu věřiteli navrátil. Soud vyšel z toho, že žalobce poskytl žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný na tuto vrátil pouze 13 300 Kč. Tedy, jak uvedeno výše, žalobci přiznal nárok na 16 700 Kč. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl.
32. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, postoupena na žalobce a ten je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, dovodil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále v něm uvedl, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, dovodil, že na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky nelze požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně kvalifikovali, jelikož povinnost právního hodnocení věci jak z procesního, tak ani z hmotného práva účastníkovi nevyplývá. Za tohoto stavu je z pohledu platnosti cesse pohledávky zcela právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (tj. zda jde o právní kvalifikaci správnou); právní kvalifikace je věcí soudu. Jelikož tak po skutkové stránce původní věřitel postoupil na žalobce plnění související s poskytnutím finančních prostředků žalovanému, ač formulované jako pohledávky ze smlouvy, pak se takové postoupení vztahuje jak na tímto vzniklé nároky právně posouzené jako smluvní, tak příp. mimosmluvní (z titulu bezdůvodného obohacení).
33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o.s.ř., neboť žalovaný byl převážně úspěšný, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.