Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52 964 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 81 729 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 410,22 Kč od 5. 8. 2025 do 26. 2. 2026, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 130 591 Kč od 27. 2. 2026 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 052,91 Kč od 19. 8. 2025 do 26. 2. 2026 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 133 121 Kč od 27. 2. 2026 do zaplacení ve výši 11,5 %.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení peněžité částky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] uzavřené dne 2. 2. 2023. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému účelový spotřebitelský úvěr ve výši 147 000 Kč na nákup zboží, přičemž částka úvěru byla uhrazena přímo prodejci zboží. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 84 pravidelných měsíčních splátkách. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyně úvěr ke dni 4. 8. 2025 zesplatnila. Do dne zesplatnění žalovaný uhradil částku 94 036 Kč. Ke dni zesplatnění žalobkyně vyčíslila dlužnou částku ve výši 134 563 Kč, sestávající z dlužných splátek, úrokového vyrovnání, nesplacené jistiny, smluvních sankcí a nákladů vymáhání, a domáhala se jejího zaplacení spolu s příslušenstvím.
2. Žalovaný se k žalobě ani k výzvám soudu nevyjádřil, neuplatnil žádné skutkové ani právní námitky a v řízení zůstal zcela nečinný.
3. Ve věci bylo možno rozhodnout bez nařízení jednání. Žalobkyně s rozhodnutím bez jednání vyslovila výslovný souhlas již v žalobním návrhu a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž projevil souhlas mlčky ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. Skutkový stav bylo možné zjistit výhradně z listinných důkazů založených ve spise a nebylo třeba provádět jiné důkazy. Soud proto postupoval podle § 115a o. s. ř. Tento postup je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 2368/22, vydaným ve věci spotřebitelského úvěru, v němž Ústavní soud shledal ústavně konformním rozhodnutí obecného soudu bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., jestliže soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného z listinných důkazů, účastníkům řízení byla dána možnost uplatnit jejich procesní práva a soud současně splnil svou poučovací povinnost.
4. Z předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:
5. Dne 2. 2. 2023 uzavřeli žalobkyně a žalovaný smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému účelový úvěr na koupi motorového vozidla a za žalovaného uhradila kupní cenu zboží ve výši 147 000 Kč přímo prodejci [právnická osoba]., přičemž žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit sjednané úroky a další platby (úvěrová smlouva č. [Anonymizováno] ze dne 2. 2. 2023). Žalovaný se zavázal splácet úvěr v 84 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 586 Kč (smlouva o úvěru, splátkový kalendář). Žalovaný do dne zesplatnění úvěru uhradil žalobkyni celkem částku 94 036 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad; saldokonto). Žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 4. 8. 2025 z důvodu prodlení žalovaného se splácením (výzva k zaplacení celého úvěru – zesplatnění ze dne 4. 8. 2025; poštovní podací arch).
6. Na základě tvrzení účastníků řízení a obsahu listinných důkazů předložených v řízení učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému plnění ve výši 147 000 Kč úhradou kupní ceny zboží, žalovaný uhradil žalobkyni částku 94 036 Kč a žalobkyně následně úvěr zesplatnila pro prodlení žalovaného se splácením.
7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou zavazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, výslovně uvedl, že obecné soudy nesmějí akceptovat pouhá obecná tvrzení věřitele o tom, že úvěruschopnost byla posouzena „odborně“ či „interním procesem“, aniž by bylo zřejmé, z jakých konkrétních údajů věřitel vycházel, jak je vyhodnotil a jaký závěr z nich učinil. Z téhož nálezu rovněž plyne, že schopnost spotřebitele splácet úvěr musí být posuzována výhradně z hlediska okamžiku uzavření smlouvy (ex ante), nikoli podle následného vývoje.
12. V projednávané věci žalobkyně vycházela především z údajů deklarovaných samotným žalovaným v rámci žádosti o úvěr, z lustrací v úvěrových registrech a z interního výpočtu tzv. maximálního limitu splátky (MLS). Tyto podklady však ve svém souhrnu neumožňují učinit přezkoumatelný závěr, že v době uzavření smlouvy nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr dlouhodobě splácet.
13. Z matričního listu klienta a souvisejících dokumentů vyplývá, že příjmová stránka žalovaného byla posuzována výlučně na základě jeho vlastního tvrzení o výši příjmu ze zaměstnání, aniž by byly tyto údaje ověřeny z objektivních zdrojů, například prostřednictvím potvrzení zaměstnavatele, výplatních pásek či výpisů z bankovního účtu. Současně byly do posouzení započítány i příjmy dalších osob v domácnosti žalovaného, aniž by žalobkyně zjišťovala, zda tyto osoby mají právní povinnost, stabilní schopnost či alespoň reálně předvídatelnou ochotu podílet se na splácení závazků žalovaného. Takový postup neodpovídá požadavku, aby posouzení úvěruschopnosti vycházelo z příjmů, které má spotřebitel skutečně a dlouhodobě k dispozici pro plnění vlastních závazků. Výdajová stránka žalovaného nebyla zjišťována individuálně. Ze spisu plyne, že žalobkyně nezjišťovala konkrétní strukturu skutečných výdajů žalovaného, nýbrž tuto absenci nahradila použitím normativních nákladů na bydlení, životního minima a údajů o splátkách jiných závazků převzatých z úvěrových registrů. Takový postup sice může představovat dílčí podklad pro posouzení úvěruschopnosti, avšak nemůže sám o sobě nahradit individuální zjištění skutečné ekonomické situace spotřebitele, zejména u dlouhodobého úvěru s celkovou splatnou částkou výrazně převyšující trojnásobek poskytnuté jistiny. Soud rovněž nepovažuje za dostačující samotné nahlížení do úvěrových registrů. Záznamy v registrech poskytují informaci o existenci jiných závazků a platební morálce v minulosti, avšak samy o sobě nevypovídají o schopnosti spotřebitele splácet nový, dlouhodobý úvěr v konkrétní výši a při konkrétním zatížení rozpočtu. Registry proto mohou být pouze jedním z podkladů posouzení, nikoli jeho jádrem. Pokud žalobkyně argumentovala využitím interního statistického či scoringového modelu, soud konstatuje, že z předložených listin neplyne, jaká konkrétní vstupní data byla do tohoto modelu zahrnuta, jaká byla rozhodovací kritéria schválení úvěru, jaká hranice únosnosti byla aplikována ani jaký konkrétní závěr o schopnosti žalovaného splácet úvěr z tohoto modelu vyplynul. Výsledek výpočtu MLS tak vystupuje pouze jako izolovaný numerický údaj, aniž by bylo zřejmé, jakou roli sehrál v samotném rozhodovacím procesu o poskytnutí úvěru. Takové posouzení má povahu nepřezkoumatelné „černé skříňky“, kterou judikatura Nejvyššího soudu výslovně odmítá. Ani argumentace žalobkyně následným splácením úvěru nemůže obstát, neboť, jak již bylo uvedeno výše, schopnost spotřebitele splácet úvěr je nutno hodnotit výhradně z hlediska okamžiku uzavření smlouvy (ex ante)
14. Na základě všech uvedených skutečností soud uzavírá, že žalobkyně před uzavřením smlouvy neprovedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Tím došlo k porušení této zákonné povinnosti.
15. Následkem porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je podle § 87 odst. 1 téhož zákona neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, k níž soud přihlíží i bez návrhu. V důsledku této neplatnosti vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, spočívajícího v plnění, které žalobkyně poskytla za žalovaného úhradou kupní ceny zboží ve výši 147 000 Kč, snížené o částku, kterou žalovaný žalobkyni skutečně uhradil, tj. o 94 036 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami činí 52 964 Kč. V tomto rozsahu je žaloba důvodná.
16. Ohledně všech dalších žalobkyní uplatněných nároků, ať již se jednalo o úroky, úrokové vyrovnání, smluvní sankce, náklady vymáhání či jiné smluvní příslušenství, soud žalobu zamítl, neboť tyto nároky nemohou obstát, neníli platný smluvní titul. Soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky 52 964 Kč a ve zbytku ji zamítl.
17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, jemuž však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto mu právo na jejich náhradu nepřiznal.
18. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.